Sny o krásném umírání a projímadle. Miřenka Čechová se opět zamýšlí nad tanečním vzděláváním

Baletky jsou součástí dramaturgické linky pražského Paláce Akropolis, která uvádí díla autorek obvykle se týkající vztahu k vlastní tělesnosti. Nelze nezmínit inscenaci Sádlo Ridiny Ahmedové, volně navazující na stejnojmennou podcastovou sérii zabývající se bodyshamingem a tím, jak patologicky působí na tělo i mysl (nejen) žen. Nebo je možné zmínit nedávno uvedenou inscenaci Invisible II. / Barbora Kaufmanová. (Pozn. red. – recenzi si lze přečíst na našem webu, stejně jako recenzi na knižní Baletky.)

Tady mě máte nahou

Rovněž Baletkami téma bodyshamingu prostupuje. Hned zkraje se jediná protagonistka – Miřenka Čechová – svléká donaha poté, co ze sebe serve princeznovské šaty, v nichž ještě jako nadějí plná dívenka přemítá o kouzle klasického tance. Tematizuje tím jistou dětinskost baletu, který zvláště přitahuje malé dívky a chlapce – nechají se totiž zlákat pohádkovými příběhy, efemérním zjevem tanečníků a krásnými kostýmy.

Zpočátku se zdá být nahota Čechové vytržená z kontextu a samoúčelná. Jak však příběh plyne dál, nabývá smyslu. Performerka tak po letech od doby, kdy se za ní zavřely dveře konzervatoře, vzdoruje autoritám, které možná jí a možná jiným dívkám, tak dlouho vtloukaly do hlav, že se na ně nedá dívat, až tomu samy uvěřily. Tanečnice se staví proti tomuto odsuzujícímu tvrzení tím, že své nahé tělo nastavuje očím desítek diváků.

Baletky jsou sledem různých významových kapitol, jež jako celek tvoří mozaiku traumat – ať jde o píseň tematizující poruchy příjmu potravy, telefonát ustaraným rodičům či sny o ladném umírání na scéně. Přes vážnost tématu se Čechové daří vetkat do díla notnou dávku humoru, jehož dosahuje nadhledem, cynismem a třeba i stereotypizací a parodováním ruského přízvuku vyučující baletu.

Kresba od Evy Matoušové tematicky spřízněná s inscenací Baletky, repro: Spitfire Company

Opět se to zamete pod koberec?

Umělkyně otevřela hned několik témat, která mohou být pro jednu část baletního světa trnem v oku a tomu druhému ulevit tím, že o palčivých problémech někdo konečně promluvil. Kouzlo Baletek spočívá v univerzalitě; každý, kdo i jen prošel kolem tanečního sálu, se s příběhem dokáže ztotožnit. Úkosné pohledy vyučujících na tělo, které neodpovídá představám o efemérní baletce, vlastní odraz v zrcadle, který se zdá být při každodenním pohledu stále více frustrující, i úporná snaha natlačit si nohu kamsi za hlavu, jako by šlo o život, a být tak o kousek lepší než ostatní.

Čechová reflektuje i problémy vyvstávající na povrch až při hlubším zamyšlení. Odkrývá například pravý význam rozkazu „zalez, pořád tě vidím“. Je hlavním úkolem řadového tanečníka být neviditelné tělo, které nemyslí, necítí a pouze dotváří choreografovu ideu? Je v pořádku, že veškeré klasické tituly tematizují ženu jako krásný objekt bez vlastní vůle, který ochotně zahyne kvůli muži? A proč se malým dívkám tyto postavy bez vlastních ambicí a snů tak líbí? Toto jsou otázky, jež Čechová nakousla. Je na taneční komunitě, zda je znovu zamete pod koberec, nebo se k nim postaví čelem.

Přílišné tlačení na pilu

Bohužel je nutné i říct, že inscenace Baletky nedrží pohromadě tak pevně jako původní online verze, která byla sice úlitbou covidové situaci a nemožnosti setkávat se v divadlech, ale mimořádně se povedla. Zároveň se jednalo o jedno z mála českých děl, které nejenže bylo funkčně přizpůsobeno online prostředí, ale dokonce z něj dokázalo těžit.

Ostatně v nových Baletkách výborně fungují fragmenty, které se již objevily v metaBALETKÁCH, tedy předtočená videa povětšinou z baletního sálu, kde dvě tanečnice poslouchají rozkazů autoritářské vyučující s parodovaným ruským přízvukem, potí krev a snaží se do sebe pomalu vcucnout své pozadí tak, aby nebyly nařčeny z toho, že je „tahají po zemi“.

Přepracované dílo má ovšem i hluchá místa, u nichž zasvěcenější divák chápe, proč je autorka zařadila, ale vyznívají jaksi do prázdna, například když Čechová vytáhne DJku Mary C zpoza mixážního pultu a vykouří si s ní jointa. Navazuje tak na atmosféru své knihy, v níž divoké večírky a drogy tvoří rozsahově i obsahově podstatnou část děje a jsou způsobem, jak se ze školního teroru na chvíli osvobodit. Avšak na divadelních prknech taková ojedinělá narážka na to, že studentky konzervatoře bojovaly proti autoritám vymetáním pražských hospod, nefunguje.

Kresba od Evy Matoušové tematicky spřízněná s inscenací Baletky, repro: Spitfire Company

Oproti online inscenaci jsou nynější Baletky také příliš deskriptivní. Už na začátku Čechová apeluje na pedagožky a pedagogy, kteří s mladými tanečníky pracují, aby si vzali z její výpovědi ponaučení – to by však dostatečně vyplulo na povrch i bez přímého apelu. A chci věřit, že by se každá v hledišti přítomná pedagožka, každý přítomný pedagog nad svým přístupem i tak zamysleli.

Výpověď performerky tentokrát jde na dřeň, je mnohem osobnější, emotivnější než u metaBALETEK, které ovšem na nynější Baletky naložily až přílišné očekávání, že se divák potká s něčím ještě lepším. Stále se však jedná o dílo pro českou taneční scénu extrémně důležité. Snad je i předzvěstí rozsáhlejších reflexí a změn.