Demi-plié. A do krve! Miřenka Čechová napsala knihu neotesanou, ale zdařilou
Próza o baletu, která zaujme i ty, pro něž je balet neznámou pevninou. Próza syrová, kompozičně nepropracovaná, občas dokonce nezvládnutá, a přece strhující a ve výsledku soudržná. Próza, která může fungovat jako vzácný příklad kvalitního středního proudu. To jsou Baletky Miřenky Čechové.
Tanečnice a performerka Miřenka Čechová (*1982), která předloni publikovala žánrově obtížně zařaditelný knižní debut Miss AmeriKa, tvrdí, že Baletky nejsou vyprávěním ryze autobiografickým, nicméně próza zřetelně vychází z autorčiných zážitků a k autobiografickému čtení svádí. A je to dobře. Pokud by totiž byla čtena coby výsledek čisté fabulace, její přijetí, dosud převážně kladné, by asi bylo o poznání problematičtější. Baletky totiž trpí kompozičními a vypravěčskými neduhy, které z velké části odpadají, pokud přistoupíme na autentické jádro této prózy.
Vyprávění sleduje formativní léta protagonistky, jejímž cílem je stát se primabalerínou. Jako desetiletá nastupuje na taneční konzervatoř a podstupuje spartánský výcvik plný krve, potu a odpírání. Koktejl brutálního hladovění, dřiny a neustálého posouvání fyzických hranic se může neznalému čtenáři – a takových bude patrně většina – jevit jako přemrštěný, ba nesmyslný. Právě proto je žádoucí, že Miřenka Čechová „ručí“ za popisované martýrium vlastními zážitky a dává tím váhu své výpovědi o prostředí, u něhož většina z nás vnímá pouze lícovou stranu – například zdařilé nastudování Labutího jezera. Výpověď, která by bez osobního ručení mohla být čtena jako snaha šokovat a vyždímat ze čtenáře emoce.
Detailní pohled na obálku knihy Miřenky Čechové; svazek graficky upravila Kristýna Šlajchrtová, foto: Nakladatelství Paseka Příběh je vyprávěn v krátkých, svižně nastříhaných kapitolách prokládaných protagonistčinými deníkovými zápisky. Některé z kapitol, jež jsou vyprávěny v du-formě, by mohly stát víceméně samostatně – fungují jako mikrosondy do mapovaného prostředí, neboť o něj a o jeho dopad na mladé dívky tady jde především. Postavy jsou pak načrtnuty několika ostrými tahy, které se v průběhu vyprávění téměř nemění. To se týká jak hrdinčiných spolužaček, tak jejích rodičů a částečně i jí samotné.
Baletky vedle prostředí taneční konzervatoře zachycují období devadesátých let. I ty Čechová vykresluje v ostrých, snadno rozpoznatelných konturách. Články redaktora J. X. Doležala v časopisu Reflex, smrt Olgy Havlové, kluby jako Roxy či Luxor, pražské vystoupení Michaela Jacksona. A drogy. Jednou sledujeme hrdinčin špatný trip, jindy si začne s klukem, který si vydělává jako dealer. Páteční a sobotní večery tráví budoucí baletky po klubech, kde se mohou vyvléct ze sešněrovanosti baletní školy – a třeba si dát i „dvojitý hranolky ze stánku na Václaváku“, ačkoliv za střízliva nesní ani krajíc chleba. Vířící velkoměsto stojí v knize ve funkčním kontrastu k rigidnímu prostřední taneční konzervatoře.
Téma těla a tělesnosti, které v Baletkách nabírá ze všech témat na největší intenzitě, se v druhé polovině knihy rozšiřuje o další příběhovou linku. Protagonistka zjišťuje, že má staršího bratra, kterého před ní rodina zatajovala. Krátce poté, co se s ním seznámí, se bratr začne – zprvu spíš z legrace – oblékat do ženských šatů, aby následně podstoupil operativní změnu pohlaví. Bylo by možné namítnout, že tato linka je do vyprávění protlačena poněkud na sílu, poněvadž se objeví zničehonic a román si lze snadno představit i bez ní. Podobně koncipovaná je však celá kniha: jde o změť kapitol a mikropříběhů, z nichž by se mohlo ubírat, či by se k nim naopak mohlo přidávat. Jasnou kostru prorůstající románem od začátku do konce – kromě určitého hrdinčina vývoje – bychom hledali těžko. Právě v jakési surovosti, neučesanosti, ba nahodilosti mnohých scén však tkví jedna z hlavních předností Baletek. V květnovém čísle časopisu Host, v němž byla kniha podrobena kritice v diskusi, píše Eva Klíčová o nesoustředěnosti té knihy, která je „v efektním rozporu s uhlazenou estetikou klasického baletu“.
Pohled na ilustrační doprovod v knize Baletky, autorem ilustrací je Jan Miko, foto: Nakladatelství Paseka Roztěkanost, která se odráží v kompozici románu, doplňuje neotesanost stylistická a vůbec literární. Miřenka Čechová píše jako samorost, s textem se nepiplá a jako by jí vůbec nevadilo, že se do příběhu sem tam dostane klišé a že se některé situace opakují. I tento rys však funguje v celku díla překvapivě dobře.
Baletky představují v tuzemsku málo vídaný prozaický mix, který se nepodbízí, přesto je čtenářsky vstřícný. Závažnost ústředního tématu, které možná leckoho pobouří a leckoho přiměje přehodnotit dosavadní představy nejen o baletu, si v románu podává ruku se čtenářskou touhou téměř zuřivě otáčet stránky. Že to všechno funguje dohromady, je tak trochu paradoxem.
Autor je literární kritik.
Miřenka Čechová: Baletky. Ilustrace Jan Miko. Paseka, Praha 2020, 224 stran, doporučená cena 249 korun.
