O kvalitním sexu někdejších východoevropských žen americká profesorka věru nepřesvědčila

„Argument této knihy lze v kostce shrnout takto: neregulovaný kapitalismus ženám škodí a přijmeme-li některé myšlenky socialismu, jejich život se zlepší. Pokud socialismus funguje, jak má, vede k ekonomické nezávislosti, lepším pracovním podmínkám, lepší rovnováze mezi prací a rodinou a ano, i k lepšímu sexu. Chceme-li najít cestu k lepší budoucnosti, musíme se poučit z chyb minulosti a pečlivě zhodnotit dějiny východoevropského státního socialismu ve dvacátém století,“ píše Kristen R. Ghodseeová (*1970), působící na Pensylvánské univerzitě, v prvním odstavci publikace, jejíž originál vyšel předloni.

Státním socialismem autorka označuje politický systém s dominantní, přesněji řečeno totalitní vládou komunistické strany; respektive v profesorčině zorném poli se nachází výhradně Evropa – Sovětský svaz a jeho satelity; vůbec nebere v potaz Čínu, Vietnam, Kubu, Severní Koreu, kde moc rovněž byla – a dodnes je! – uzurpována jednou politickou partají. Vůbec se slovem socialismus by Ghodseeová měla nakládat precizněji. Například ani jednou nedoloží, kde „socialismus funguje, jak má“. S respektem píše o severských evropských zemích, ale lze je jednoduše označit za socialistické? Socialismus jako termín, socialistické prvky v demokratické společnosti respektující soukromé vlastnictví a socialismus jako politický systém realizovaný komunistickou stranou jsou totiž různé skutečnosti.

Od začátku dost divné

Hned v Úvodu, z něhož jsme tu citovali, vzbuzují některé formulace nedůvěru v zacházení s fakty, jsou nápadné silnou přibližností tvrzení. Ghodseeová kupříkladu píše: „Sovětská a východoevropská převaha na olympijských hrách později podnítila schválení antidiskriminačního zákona Title IX (§ 9), který Spojeným státům umožnil vyhledávat a trénovat více atletek a připravovat tak ideologického nepřítele o zlaté medaile.“ Ten zákon byl přijat v roce 1972 a jeho účel byl daleko komplexnější, než zastavit převahu východního bloku na olympiádách, která navíc neexistovala: SSSR byl co do počtu medailí pro USA silným soupeřem, avšak východní blok neměl převahu, na to se stačí podívat na počty získaných medailí na olympiádách po druhé světové válce (OH v Helsinkách, OH v Melbourne, OH v Římě, OH v Tokiu, OH v Mexiku).

O pár stránek dál Ghodseeová ve výčtu stinných stránek v zemích východní Evropy, které nechce „samozřejmě ignorovat“, píše, že coby „primární antikoncepce“ v nich sloužila interrupce. Tvrdit to takhle obecně, bez ohledu na tu kterou zemi a bez ohledu na konkrétní historický čas v té které zemi, prostě nejde. Země východního bloku prováděly značný počet interrupcí, o tom není sporu, ale je třeba rozlišovat. Příklad: v Československu byly potraty do roku 1957 prováděny ilegálně (výstižně to přibližuje próza Valji Stýblové Mne soudila noc), po legalizaci byly potraty povolovány interrupčními komisemi, které zejména v prvních letech rozhodně nesloužily k tomu, aby interrupce byly prováděny bezbřeze. To jsou však nuance mimo autorčinu rozlišovací ochotu či schopnost.

Po roce 1989 nastartovaly země východního bloku privatizaci a ženy se v těch zemích, píše americká profesorka, „znovu staly zbožím ke koupi a na prodej“. Pomiňme, že prostituce (nelegálně) existovala i v reálném socialismu a podívejme, z čeho Ghodseeová vyvozuje, že „důkazy jsou nezvratné“. Důkazem je jí formulace chorvatské novinářky a spisovatelky Slavenky Drakulićové, která v roce 1993 napsala, že postkomunistický prostor je zaplaven pornem, prostitucí, striptýzy a tak dále. „A uprostřed toho všeho naše nacionalistické vlády, jež jsou proti právu na interrupci, ohrožují naši možnost volby a říkají nám, abychom se množily a abychom rodily víc Poláků, Maďarů, Čechů, Chorvatů, Slováků.“ V České republice nevládl nacionalistický kabinet. A na množení tady nikdo neapeloval. Drakulićová nejapně zobecňovala a Ghodseeová se toho chytla, protože se jí Chorvatčina žurnalistická přibližnost hodila do krámu.

Ber kde ber

Proč mají ženy za socialismu lepší sex je kniha silně tendenční, v níž autorka hledá v oboru, jemuž se profesně věnuje, materiál pro polemické nastínění ženské otázky ve své americké vlasti a pro své politické preference, které ani nezastírá – jejím favoritem je Bernie Sanders, protivníkem současná americká trumpovská administrativa a její příznivci. V pořádku, ale to přece není a nemůže být argumentem a omluvou pro vágní zacházení s fakty, pro věcně chatrnou argumentaci, pro – v podstatě – pamfletický přístup k psaní, jemuž však schází vzrušivost, emfatičnost, kterou dobré pamflety vesměs vykazují.

Ghodseeová se věnuje několika věcem trochu, žádné však seriózně a do hloubky, i když se text tváří jako faktograficky vyfutrované pojednání. V jejím textu najdeme nejednu respektuhodnou kritickou zmínku o tvrdosti života v USA a o nerovnosti žen a mužů v západním světě, které si my často nechceme připouštět, pokud máme za to, že Západ vždy reprezentoval to civilizačně progresivnější. To jsou užitečné korekce. Kdyby se Ghodseeová koncentrovala kupříkladu na problematiku sexu žen v kontextu současné americké společenské a ekonomické situace, mohla by to možná být až strhující kniha. Jenže pro to neměla sebráno dostatek validního materiálu. A bohužel neměla ani dost výživného materiálu pro tvrzení, že ženy mají za socialismu lepší sex, protože se nenacházejí pod tak ekonomickým tlakem, jako ženy ve státech s demontovaným nebo nevybudovaným sociálním systémem. O tématu vetknutém do titulu se totiž v knize dočteme dost málo na to, že jde o dvousetstránkový svazek; při přísném editorském přístupu by Ghodseeové materiál o sexu za železnou oponou vydal na hutnější stať v nějakém tlustším odborném periodiku. Abychom to řekli autorčiným jazykem: socialistka Ghodseeová se tady zcela konformisticky podřídila kapitalistickému diktátu produkce a sepsala knihu, aniž na ni měla reálně „nabráno“, takže do ní snesla ber kde ber. Publikovat se musí, i když se zrovna neurodilo – show must go on.

Kristen R. Ghodseeová střídá pasáže, v nichž život ve východoevropských zemích státního socialismu nahlíží se zdravou kritičností a s odstupem akademického pracovníka ke zkoumané matérii, s partiemi, v nichž jako kdyby přivřela obě oči a pro žádanou jednotlivost neviděla, nechtěla vidět kontext, v němž se daný jev vyskytoval. Typické v tom je operování s čísly vysoké zaměstnanosti žen v zemích východního bloku. Na jednu stranu tlak na zaměstnanost žen přispěl k jejich emancipaci, jenže nelze opomíjet, že tlak na to, aby ženy v „komunistických“ zemích pracovaly, byl dán i nízkou produktivitou práce, značným pohlcením mužské pracovní síly silovými složkami (armáda, bezpečnost apod.) a v neposlední řadě nízkými mzdami, kdy z jednoho platu šlo v rodině těžko vyžít. Takzvaně jít do práce nebyla pro mnohé ženy možnost svobodné volby, nýbrž existenční nutnost. Ostatně různé země východního bloku (včetně Československa) se v různých etapách své existence potýkaly s nízkou porodností.

Zcela mimo realitu jsou partie o tom, jak v zemích východního bloku mohly ženy – na rozdíl od Západu – rozhodovat ve vysoké politice. Ani jedna země řízená Kremlem neměla ministerskou předsedkyni (na rozdíl od Británie s Margaret Thatcherovou) a politbyra a vlády těchto zemí byly téměř naprostou doménou mužů. Ženy nebyly k reálné a rozhodující moci v Moskvě, Varšavě, Budapešti, Bukurešti, Praze, východním Berlíně, Sofii připouštěny; byly to režimy s machistickou dominancí.

Přímý důkaz o tom, že „ženy měly za socialismu lepší sex“ je v knize velmi skromný. Tvoří jej několik tiskových stran o výzkumech sexuality v NDR a SRN, tedy v obou německých státech, v osmdesátých letech. Z nich vyplynulo, že „východoněmecké ženy si podle svých slov sex užívaly více a měly orgasmus častěji než jejich západní protějšky“. Zde Ghodseeová cituje tvrdá data, která – dlužno dodat – relativně střízlivě komentuje a kontextualizuje. Jiné „přímé“ důkazy pro titulní téma však v podstatě nemá.

Český nevklad

Samostatnou zmínku zasluhuje předmluva socioložky Kateřiny Liškové, na niž se také Ghodseeová mezi jinými odvolává a která dle tiráže provedla odbornou revizi překladu. Lišková v textu nazvaném Socialistická sexpertíza v Československu píše, že „Československo bylo od konce druhé světové války v otázkách sexuality průkopnické“, přičemž následuje věta: „Jako první se u nás dekriminalizovala homosexualita: sexuální styk mezi dospělými muži přestal být trestný v roce 1961.“ V čem „jako první“? První v tom Československo nebylo (viz tento přehled). Nebo snad autorka myslí „jako první“ z řady zdejších dekriminalizačních kroků? Jakých? Interrupce byly legální, jak tu již padlo, od roku 1957. Lišková operuje termínem „dlouhá padesátá léta“, aniž je specifikuje, přičemž v historiografii se jimi vesměs myslí období 1948–1960 (ovšem například renomovaný historik Jan Křen rozlišoval tři „velké fáze komunistické diktatury“: „krátká“ padesátá léta, „dlouhá“ šedesátá léta a „normalizační“ dvacetiletí). Lišková ovšem dekriminalizaci homosexuality (1961) vsazuje do „dlouhých padesátých let“; čert se v tom vyznej.

Socioložka z Masarykovy univerzity pak na základě několika málo pramenů načrtává brutální zkratku a dalekosáhlá zobecnění: v padesátých letech se v Československu mluvilo o lásce a „rovnost genderová byla pro socialismus stejně důležitá jako rovnost třídní“, v té dekádě se lidé „potkávali jako rovný s rovným v pracovním prostředí, kde se mohli dobře poznat, tam, se spřátelili, přátelství přerostlo v lásku a tak tito mladí lidé vstoupili do manželství“. A když tuzemští sexuologové „mluvili o sexu, nemluvili o technice styku“. Následující dekáda však předvařila to, co se pak naplno rozjelo za normalizace: lidé opustili utopické představy nejen o komunismu, umenšili svá očekávání včetně těch, jež se týkaly rolí mužů a žen ve společném soužití a lásky vůbec. „Láska se vytratila. Sex chápali sexuologové jako záležitost techniky a předkládali podrobné návody, jak jej zlepšit.“ Nicméně závěr Liškové je jednoznačný: „Socialismus přináší ženám větší rovnost s muži ve všech oblastech života, včetně sexu.“ Autorka předmluvy se tak ve zkratkovitých soudech potkává s americkou autorkou knihy.

Vzhledem k výše řečenému nepřekvapí mizerná redakce české edice, v níž oproti úzu není Engels křestním jménem uváděn ani v originálním tvaru Friedrich, ani v počeštěném Bedřich, nýbrž Fridrich; Marx je ovšem uváděn originálním jménem Karl. Rusko-britský novinář a televizní producent Peter Pomerantsev je uváděn v nepoužívaném tvaru Pomerancev a když autorka cituje z jeho knihy Nothing Is True and Everything Is Possible: The Surreal Heart of the New Russia (2014), tuzemská redakce nebere v potaz, že v roce 2016 vyšla česky (Nic není pravda a všechno je možné: Surreálné srdce nového Ruska).

Lepší snad je detaily v téhle knize nezkoumat. Tady jeden příklad partie, kterou jsem si původně zaškrtl proto, že nakladatelství v ní ponechalo hrubou chybu v příčestí minulém a přišlo mi nesmyslné použití přívlastku „nechvalně známé“. Ghodseeová píše (citujeme i s gramatickou chybou): „Stalinská éra zaznamenala relativní návrat k tradičním rolím mužů a žen, přestože Sověti ženy povzbuzovaly, aby se zúčastnily vojenského výcviku. (…) Do druhé světové války už měl Sovětský svaz letky vyškolených pilotek. Patřily k nim nechvalně známé Nachthexen (Noční čarodějnice) z původně 588. pluku nočních bombardérů sovětských nočních sil, které létaly nepozorovaně v noci a shazovaly přesné bomby na německé cíle.“ Fakta jsou tato: po přepadení SSSR v červnu 1941 se díky svým vysokým kontaktům dostala letecká navigátorka Marina Raskova ke Stalinovi a přesvědčila ho o založení ženských leteckých pluků. V říjnu 1941 vyšel příslušný rozkaz. Následně byl zformován i 588. noční bombardovací letecký pluk (více o tom ZDE). Do války tedy SSSR nevstupoval již s letkami vyškolených pilotek, první nasazení pluku se uskutečnilo až v červnu 1942. Nachthexen nevznikly „z původně 588. pluku“, nýbrž byly tímto plukem (a ten se pak roku 1943 transformoval ve 46. gardový noční bombardovací letecký pluk). „Nechvalně známé“ ty pilotky byly pouze v očích nacistů. Dále je nadbytečné uvádět, že létaly v noci, když byly plukem nočních bombardérů a neshazovaly přesné bomby, nýbrž přesně shazovaly bomby.

Proč mají ženy za socialismu lepší sex je z té sorty knih, které mají zvučný titulek, ale jejich reálný přínos avizované problematice je natolik skromný, že by bylo přinejmenším ekologičtější, kdyby vůbec nevyšly.

Obálka českého vydání; její autorkou je Zuzana Doňková, repro: Host

Kristen R. Ghodseeová: Proč mají žena za socialismu lepší sex. A další argumenty pro ekonomickou nezávislost. Přeložila Sylva Ficová, předmluvu napsala Kateřina Lišková. Host, Brno 2020, 238 stran, doporučená cena 299 korun.