Příběhy neokázalé soudružnosti. Tři knihy o síle i trápení žen

Britská prozaička Sarah Perryová (*1979) u nás vzbudila před necelými dvěma roky pozornost obsáhlým neoviktoriánským románem Nestvůra z Essexu. V něm zpracovala podivné události, k nimž v Essexu došlo v sedmnáctém století, ale především téma ženského osudu v dobách a ve společenství, jež byly sešněrovány mnoha tradicemi, očekáváními a navzdory rozvoji vědy a techniky také předsudky či pověrami. Místy velmi působivě podaný platonický vztah vášnivě věřícího pastora Williama a mladé vdovy Cory byl nejsilnější tehdy, kdy otevřeně koketoval s duchem gotického románu. Nicméně ve výsledku se jednalo o vítězství formy nad obsahem.

Třetí autorčin román, Melmoth (originál vyšel roku 2018), je z tohoto hlediska vyrovnanou bitvou a ve výsledku mnohem silnějším zážitkem, byť z dramaturgického hlediska rozbitějším. A zdaleka ten příznivější dojem není vyvolán – tedy z našeho pohledu – zasazením většiny děje do atmosférické Prahy. V dobrovolném exilu v ní pobývá Angličanka Helena. Živí se překlady, podstupuje pravidelné trýznivé střety se svou spolubydlící a bytnou v osobě devadesátileté Albíny Horákové a občas navštíví své jediné přátele – česko-anglický pár Karla a Theu. Karel jednoho dne Heleně podsune dokumenty zesnulého profesora, které jsou částečně zpovědí vlastních hříchů spáchaných v době druhé světové války, a částečně zprávou o tajemné Melmoth – přízraku ženy s krvavými chodidly, která je nesmrtelnou svědkyní lidské bídy a smutku. Tento mýtus brzy začíná mít dopad na hrdinčin život.

Melmoth je románem o smutku, vině a schopnosti odpustit nejen druhým, ale hlavně sobě samým. Zároveň jde o text zkomponovaný z mnoha kratších útvarů, jimž Helenin příběh slouží coby pojítko. Vedle sebe tak stojí vědecky pojaté paměti, dopisy, zprávy i subjektivní vzpomínky, stejně jako vševědoucím záhadným vypravěčem vedený dialog přímo se čtenářem, přičemž vypravěčova identita zůstává až do poslední stránky skryta.

Praha je zde výrazná a jasně rozpoznatelná – Helena se pohybuje především po Starém Městě a v Klementinu, ale zároveň jaksi snově tlumená. Vystupují z ní památky navázané především na gotiku a vůbec „chrámy ducha“, sem tam útulná kavárna; moderní zástavba nebo večerky či rychlé občerstvení tu zcela chybí. Je to kultivovanější a podmanivější verze české metropole města, jak si jej představují například tvůrci filmu Spider-Man: Daleko od domova nebo Jason V. Brock ve své neolovecraftovské povídce Temné moře v nitru; v obou dílech je Praha jakousi delirickou kombinací benátského a riodejaneirského karnevalu osvíceného svíčkami a plného masek, stínů a tajemných foliantů nebo alespoň operních sálů.

Ostatně na operní produkci se odehrává i nejlepší scéna románu: Helena, Albína a Thea (Karel mezitím odjel do Anglie najít své pravé já skrze pomáhání druhým) společně s jednou novou známou navštíví představení Dvořákovy Rusalky. Popisy divadelních efektů, útržky z děje, náhledy do zákulisí i nitra herců a hereček se prolínají s opulentní oslavou Albíniných narozenin a se vzpomínkami všech zúčastněných žen na jejich velká provinění. Helena tak konečně zváží, kolik stojí její duše, a Sarah Perryová suverénně dokazuje, že dokáže formu zkrotit. Ze čtivé gotické hříčky se náhle stává emocionálně až vyčerpávající klenot. Z těchto partií, obsahujících i některé momenty jako vystřižené z asijských duchařských hororů, vyvěrá až překvapivě pozitivní vyznění prózy. Situace a život nikdy nejsou beznadějné, pokud máte okolo sebe někoho, o koho se můžete opřít nebo se s ním podělit o smutek. Pak nad námi Melmoth nemá žádnou moc, jakkoliv může být její nabídnutá ruka stále lákavá.

Sarah Perryová: Melmoth. Překlad Rani Tolimat. Argo, Praha 2020, 280 stran, doporučená cena 298 korun.

Jaké jsou výhody kalhot

Jestliže Sarah Perryová píše s výraznými literárními ambicemi, Theodora Gossová (*1968) se zaměřuje na zábavnou hru s populárními žánry, jeho legendami, klišé i čtenáři. Ovšem i ona se soustředí na postupně zformované sesterstvo životem různě zraněných žen a dívek. V jejich čele stane Mary Jekyllová, která se po smrti matky musí vypořádat s existenční tísní a přitom narazí na zvěsti o tajemném vrahovi jménem Hyde… Je tedy jasné, že běží o jakousi „ligu výjimečných dam“, abychom parafrázovali slavný komiks Alana Moora, který s Případem alchymistovy dcery (originál vyšel roku 2017) sdílí i některé postavy. První román v Maďarsku narozené americké spisovatelky je především láskyplnou procházkou po Londýně, zvláště v okolí Marylebone, a také po stránkách dnes již klasických, někdy pohříchu zapomenutých příběhů. Mary se setkává se svou nevlastní sestrou Dianou, krásnou leč jedovatou Beatricí Rappacciniovou, s kočičí ženou Catherine Moreauovou a s poněkud topornou Justinou Frankensteinovou. S drobnou pomocí hospodyně paní Pooleové a rockové hvězdy tehdejšího Londýna, panem Sherlockem, odhalí nějaké to spiknutí, maniakálního vraha i osud jisté šlechtické menažerie…

Budapešťská rodačka Theodora Gossová nespoléhá jen na příslušně informované a sečtělé publikum. Její příběh sice dává smysl a baví z hlediska metatextové provázanosti, ale je i výborně napsaný. Lehký styl čiší z každého dialogu a téměř rozkošnicky vystavěné scény si utahují z klišé (například: v každém příběhu o monstru musí toto aspoň jednou pohlédnout do zrcadla). Má se to v souladu s formátem vyprávění: jde totiž o komentovaný příběh o vzniku příběhu. Někdy po skončení popisovaných událostí Catherine vše sepisuje formou populárního románu a její „sestry“ občas vše komentují nebo se hádají nad tím, co by která řekla či udělala, kdyby mohla psát podle pravdy, nikoliv dle konvencí dobrodružného románu. Zprvu jde o čtenářsky ne zcela snadno stravitelný prvek, ale pozvolna se vhledy hrdinek stávají jedním z magnetů, jež nutí číst knihu dál a dál.

Pod tím vším se skrývá nenásilná oslava soudržnosti žen, jejichž otcové se na nich podepsali nejhrůznějšími způsoby a pro které měla společnost jedinou radu: „Vdejte se a nechte vše na moudrých starších bílých mužích… a ještě teda poroďte, děkujeme pěkně.“ Ostatně heslo „táhni k plotně“ zdaleka nezemřelo, byť se občas podivně transmutuje například v „šijte roušky“. Prostě v cokoliv, hlavně do toho nám mužům nekecejte. Mary Jekkylová a její přítelkyně se s touto volbou nespokojily. Navíc odhalily, že z mužů dělají pány lidstva hlavně kalhoty. Respektive kapsy, které jsou mnohem praktičtější než kabelka a volánky, ať už potřebujete skrýt revolver nebo zdolat zeď sídla nějakého toho šíleného vědce.

Theodora Gossová: Případ alchymistovy dcery. Přeložila Petra Diestlerová. Argo, Praha 2019, 344 stran, doporučená cena 348 korun.

Slabé místo starého praktika

Perryová je ambiciózní literátka, Gossová hravá vypravěčka se sklony k pábení. A proslulý Američan Stephen King (*1947) jest starý praktik. Jeho Rose Madder u nás poprvé vyšla v roce 1997, podruhé v roce 2011 a další reedice se dočkala letos těsně před uzavřením knihkupectví. Rose Madder nepatří ke Kingovým nejlepším románům, ale byla by škoda o něm nevědět. Proč?

Nejprve ten problém: King má rád nejrůznější fantasy motivy a patří ke generaci žánrových autorů, kterou silně poznamenal nástup Pána prstenů, ovšem nikdy nebyl schopen napsat ortodoxní epickou fantasy. Prostě proto, že nemá cit pro budování velkých otevřených fikčních světů. Nejsilnější je v pozemské realitě, do níž se prolamuje cosi cizího, anebo naopak v bezmála surreálných vizích, do nichž proniká záblesk reálnosti (ale i to musí v sérii Temná věž podepřít výpůjčkami z postapokalyptické sci-fi a revizionistického i spaghetti westernu).

Hrdinka románu Rose Madder (originál vyšel roku 1995) objeví obraz, který jí umožní vkročit do jiného světa – a jeho hranice jsou dány rámem onoho obrazu. Jenže tenhle nápad a tento „obraz“ nefungují dle jasných pravidel, působí to autorsky lacině. Což je škoda, protože jinak se Rosein příběh umí dostat pod kůži. Bez ohledu na to, že naposledy jsem četl tento román před více než dvaceti lety, tak když jsem jej teď znovu otevřel, naskakovaly mi konkrétní scény i obraty – a to především v popisech domácího násilí a jím vyvolaného potratu. Protože právě to je tématem knihy. Rose má manžela, jenž je hovado (tohle označení dostane v průběhu děje svůj smysl). Po výprasku zakončeném potratem se rozhodne „hovado“ opustit. Najde úkryt ve společenství žen s podobnou zkušeností, díky nimž si postupně buduje nový život a domov. Ovšem manžel-hovado jí je na stopě…

Stephen King násilí na ženách zpracovává dlouhodobě, stejně jako osud a role manželek či partnerek psychopatů (ať už to dotyčná žena ví, či nikoliv). Jenže málokdy tyto drásavé příběhy organicky spojí s nadpřirozeným motivem, jako se mu to daří v reflexích otcovských selhání (Osvícení či Hřbitov zvířátek). Nejsilnější jsou tyto příběhy žen tehdy, když v nich nadpřirozeno co nejvíc omezí – to je příklad Dolores Claiborneové či komorní Geraldovy hry.  Snad v žádném jiném Kingově díle neubližuje naznačený rozpor dílu víc, než právě u Rose Madder. Jinak ta kniha naučí soucítit s týranými ženami a procítit hrůzu z potratu. Učí respektu a empatii. Jen ten magický obraz je tam prostě navíc…

Stephen King: Rose Madder. Překlad Buška Bryndová, BETA, Praha 2020, 424 stran, doporučená cena 379 korun.