Podivné zvěsti z britské prózy a z Essexu zvlášť

Britka Sarah Perryová (*1979) je žena s výrazným příběhem. Vyrůstala v silně věřící baptistické rodině, téměř dokonale odříznuté od současné kultury, volný čas kromě aktivit spojených s křesťanskou vírou trávila četbou klasických děl či poslechem klasické hudby. Během studií se věnovala gotice (jako žánru i jako uměleckému směru). Následně se spisovatelsky proslavila jako autorka knih silně ovlivněných právě gotickou literární tradicí.

Nestvůra z Essexu, v originále vydaná předloni, je román inspirovaný událostmi v Essexu roku 1669, kdy se šířily zvěsti o podivném tvorovi v tamních vodách. Perryová vyprávění ovšem zasadila do doby o více jak dvě stě let mladší. V roce 1893 se stará legenda opět probudí k životu pod vlivem záhadného utonutí jednoho z místních občanů a pod tlakem následných hysterických pozorování, jež jsou ovlivněna pověrčivostí. Zároveň jsou čím dál víc trnem v oku místnímu pastorovi Williamu Ransomovi. Do této situace přijíždí mladá vdova Cora Seabornová se svým synem Francisem a přítelkyní Marthou. Zatímco William v pověsti o nestvůře z Essexu vidí až pohanské bludy, jimž je třeba čelit vírou a slovem Božím, Cora spatřuje svou šanci dát o sobě veřejně vědět – může se přeci jednat o dosud neobjeveného tvora, případně takového, který přežil z dávných časů a je považován za vyhynulého. Střet osobní procítěné víry a moderního vědeckého přístupu se zdá být nevyhnutelný.

Rozum, cit a nestvůra

Sarah Perryová si připravila scénu výtečně. Po působivém úvodu plném náznaků a ještě lepším představení Cory Seabornové, pro niž je smrt tyranského (a psychopatického) manžela vysvobozením a možností nového začátku, se může děj ubírat vlastně kamkoliv. Kromě jiného do hájemství gotického románu, viktoriánského dobrodružného příběhu, ale také do sociálních problémů tehdejší společnosti (Cořina společnice Martha je zapálená socialistka), do historie lékařství (Cořin obdivovatel doktor Luke Garrett, zvaný Skřet, navíc nabízí až hororový motiv profesní posedlosti přerůstající v šílenství) či do rostoucího uvědomění si (nejen) politické moci žen. V tomto ohledu je plně pochopitelné hodnocení New York Times použité na zadní straně přebalu české edice: „Až troufale ambiciózní román…“

V Nizozemsku narozený (*1960), v Austrálii studující a pracující, ve Skotsku nyní žijící Michal Faber s cenou, kterou obdržel v roce 2015, foto: YouTube

Otázkou je, k čemu vlastně ty ambice směřují? Sama Perryová cituje jako své zdroje řadu knih, které nějak měnily a mění vnímání viktoriánské éry a mentality tehdejších lidí například zpochybněním přehnané dobové prudérnosti a upjatosti. Všechny pečlivě nastudované poznatky z epochy, o níž autorka tvrdí, že se „tolik podobá té naší, až mám pocit, jako bych ji zažila“, jsou podány vycizelovaným stylem, s nímž se Perryová může směle hlásit k Sarah Watersové (jejíž obdivná slova na adresu románu krášlí naopak předek přebalu) i Michelu Faberovi (Kvítek karmínový a bílý). Střídání přítomného a minulého času v prologu, působivé naznačení toho, jak si pan Seaborn svou mladou ženu ujařmil, podrobil a „upravil“ – to vše je na jednu stranu děsivé kvůli tomu, o čem se píše, na stranu druhou krásné tím, jak se o tom píše.

S přibývajícím počtem stránek ovšem podobně brilantních scén ubývá – nebo si čtenář uvykne poklidnému proudu vyprávění. Problém je totiž v tom, že hlavní devizou románu, který je ze začátku vystavěn na záhadách a potenciálních střetech postav buď se sebou samými, s druhými bytostmi, nebo se společenským systémem, se stává kniha, jež nabízí dokonale hladký, nekonfliktní čtenářský zážitek a která se obloukem vyhýbá jakémukoliv náznaku, že by své publikum chtěla dostat z jeho komfortní zóny.

Pýcha a přátelství na větrném pobřeží

 Totiž: titulní nestvůra zůstane pouhým stínem, o němž se hodně mluví a který bude nakonec pro jistotu hned nadvakrát racionálně vysvětlen. Pokud je zde očekávání velkého společenského románu – vždyť jsme v Londýně, který zrovna prochází radikální transformací a pro jedny může být rájem luxusu, pro druhé naprostým peklem na zemi – je třeba říct, že všechny postavy si sice projdou alespoň jednou citově vypjatou scénou, ale nakonec se každý s každým tak nějak domluví a smíří. A bouřlivý vztahový neoviktoriánský román, který by si hrál se společenskými pravidly a tabu? I ten je vlastně neuvěřitelně milý, místy sklouzávající až k jemné situační komedii.

Pokud se v této knize něco skutečně vryje pod kůži, je to v mottu proklamovaný motiv přátelství, které nemusí mít zrovna jasnou logiku a bude čelit některým výzvám a zkouškám, ale nakonec právě ono všechny zúčastněné bezpečně spasí. Právě jako román přátelství funguje Nestvůra z Essexu nejlépe. Jakkoliv se zdá, že na každé druhé stránce nalezneme otázky sociální, rodící se feminismus, zkoušky víry či zkoumání toho, jak vzniká davová psychóza, v jádru se román nakonec vždy mění v jakési viktoriánské Přátele – postavy se porůznu scházejí, jiskří mezi nimi chytré dialogy a narážky, porůznu se mění dynamika vztahů a zacílení citů. A to je vše.

Nestvůra z Essexu vám tudíž poskytne další barvitý návrat do viktoriánské éry, když už máte zmíněné Watersovou a Fabera přečtené, ale ještě se necítíte na „staré dobré“ klasiky. Sarah Perryová napsala dokonalý román pro tvůrce marketingových výkřiků ve stylu „pro čtenáře, kteří milují…“ Ale nezdá se, že někdy v budoucnu budou takové výkřiky tvrdit o jiném románu, že je „pro čtenáře, kteří milují Sarah Perryovou“.

Poznámka redakce: pražské Argo ještě na letošní rok ohlašuje vydání autorčiny prvotiny z roku 2014 Po mně potopa. A rovněž avizuje, a to na příští rok, autorčinu novinku, jejíž originál vyšel letos 2. října – román Melmoth.

Obálka českého vydání se vizuálně – až na litery – neliší od obalu anglického originálu, repro: Argo

Sarah Perryová, Nestvůra z Essexu, př. Michaela Konárková, Argo, Praha 2018, 440 stran, doporučená cena 398 korun.