Tuhle fantasy si prostě musíte přečíst

Žánr fantasy prošel po roce 2000 výraznou změnou především ve vztahu k mainstreamu. V románech jako Američtí bohové se podařilo zpracovat postmoderní impulzy a tematizaci fenoménu vypravěčství coby způsobu utváření světa a reality (ne nadarmo byl Neil Gaiman, autor Amerických bohů, letos nominován na „alternativní nobelovku“). Nádraží Perdido britského spisovatele Chiny Miévilla a přidružené tituly hnutí new weird aplikovaly na magické fikční světy sociální otázky a motivy třídního boje či kapitalismu coby moderní formy kanibalismu a knihy George R. R. Martina ze série Píseň ledu a ohně se díky televizní adaptaci staly světovým fenoménem. Tvorba americké autorky N. K. Jemisinové (*1972) patří právě k této linii žánru – k dílům, která se odmítají uzavírat ve fanouškovském ghettu a hodlají reflektovat reálné problémy a výzvy moderní doby.

Páté roční období, první díl trilogie Zlomená země, není výjimkou. Jak už ostatně naznačuje i věnování: „Všem, kdo musejí bojovat o úctu, které se všem ostatním dostává jen tak.“ V tomto kontextu je třeba vnímat i onen slogan o úspěšnosti titulu – nejedná se o odkaz k prodejům a (jakkoliv skvěle napsanému) čtivu v duchu Hry o trůny, nýbrž o skutečnost, že Jemisinová získala se svou trilogií třikrát v řadě známou cenu Hugo pro nejlepší román roku. Páté roční období tak navázalo na úspěch Ann Leckieové a jejího debutového sci-fi románu Ve službách Spravedlnosti, vítěze Huga, Nebuly a Locusu, ale i BSFA Award či Arthur C. Clarke Award (tedy těch nejdůležitějších žánrových cen)… a vlastně i Hilary Mantelové a jejích úspěšných historických románů Wolf Hall a Předveďte mrtvé (oba oceněné Man Booker Prize). Ve všech případech se jedná o v relativně tradičním žánrovém půdorysu (epická tolkienovská fantasy, space opera, historický životopisný román) vystavěná, stylově vybroušená díla, která zkoumají hranice lidské existence a deformace jedince vlivem společenských omezení, očekávání a předsudků.

Konec světa. Zase!

Jemisinové u nás před lety vyšel její debutový román Sto tisíc království a bohužel se tady nedočkal zrovna úspěchu. Šlo o příběh dívky, která je předvolána ke vzdálenému dvoru všemocné říše, kde je jmenována jednou z dědiček stárnoucího vládce (částečně jako trest zesnulé matce, která kdysi svou rodinu „opustila“ a nedostála tak povinnostem dědičky). Dívka se dostane do sporu se zkušenějšími a smrtonosnějšími příbuznými i se zkroceným božstvem.

Autorka už tehdy zaujala vykreslením místa svázaného rituály a nepsanými pravidly, do něhož se dostává jako zrnko v soukolí nováček neznalý pravidel hry. Šlo vlastně o mix Martinovy „politické“ fantasy s tradicí ustavenou v polovině minulého století Mervynem Peakem v trilogii Gormenghast. Což je v ideálním světě pochvala, v českém prostředí – čtenářsky nadále pevně ukotveném v historkách o putujících družinách v multirasovém složení (elf, barbar, trpaslík a čaroděj nejlépe…) – běží o limitující faktor, který mohl přebít pouze vybroušený styl a zkušeně směrovaná gradace děje.

Páté roční období je otevřeno sugestivním oznámením vypravěče, že začneme koncem světa… abychom se nezdržovali a mohli pak přejít ke skutečně zajímavým věcem. Jemisinová to nemyslí ironicky. Příběh se odehrává na kontinentu ležícím na pomezí dvou tektonických desek. V nepravidelných intervalech zde dochází ke katastrofám označovaným jako „páté období“, kdy hrozí lidstvu zánik. V autorčině podání je tedy konec světa, k němuž došlo – v geologickém smyslu: lidstvo čeká několik staletí vymírání pod vlivem nezměrné přírodní katastrofy – něčím, čemu se nelze vyhnout a co nelze ignorovat. Avšak zároveň rozhodně ne něčím, kvůli čemu by se měly postavy vzdát svých cílů – zvláště, když právě tohle jediné jim zbývá.

Essun, zdánlivě nezajímavá učitelka pracující v zapadlých jeslích, přichází domů, kde nalezne ubité tělíčko svého syna. Vrahem je manžel, který zmizel neznámo kam i s dcerou – ta možná žije, možná ne. Každopádně Essun se vydává na cestu (ano, můžeme dodat mccarthyovskou) kolabující krajinou a již zkolabovanou společností. Jedinou výhodou je, že se jedná o rogryni, což je hanlivé označení orogénů, tedy lidí schopných „cítit“ pohyby Země a případně tlumit její takové zemské projevy. Orogénie je vzácná schopnost – žádaná, ale také obávaná, a její uživatelé nejsou dokonce ani oficiálně považováni za lidské bytosti. Je třeba je kontrolovat, omezovat, řídit. V lepším případě. V horším pomůže pogrom.

Dějová linie sledující počínání Essun je důsledně vedena v druhé osobě jako komentář neznámého, vševědoucího vypravěče. Což je v „rozporu“ s dalšími postavami, jejichž osudy Jemisinová nabízí v tradiční er-formě, tedy osobě třetí. Jednou takovou postavou je dívka, která musí podstoupit výcvik v orogénské Opoře. Další figurou je orogénka na vzestupu Syenit, jež se po boku dost možná šíleného génia oboru vydává uvolnit korálem zarostlý přístav… Rychle se ukáže, že ačkoliv jsou všechny tři hrdinky od sebe odděleny prostorem i časem, jejich příběhy jsou propojené – a u všech tří tím či oním způsobem končí svět. I kdyby to měla být „jen“ metafora ztráty dětství.

Segregace jako způsob života

Motiv rasismu nebo vyloučení určité části obyvatelstva kvůli schopnostem či silám, jimž většina obyvatelstva nerozumí, není ve fantasy nic nového. Většinou se však jednalo pouze o motiv, často zahalený do melancholického pocitu konce starých časů (a ras, jako jsou elfové); případně šlo o komorní mikrodramata některých postav. Jemisinová však motiv povýšila na téma, na alfu a omegu příběhu. Postupně odhaluje, jaké mají zakonzervované předsudky své důsledky a projevy – od ubití vlastního dítěte, když se odhalí jeho schopnosti, po ovlivnění myšlení samotných orogénů, kteří se dokáží přesvědčit, že vše je vlastně normální, že vše se děje pro jejich i vyšší dobro.

Každodenní zrůdné zlo vykonávané lidmi na lidech vynikne i kvůli dalšímu autorčinu rozhodnutí – totiž absenci takříkajíc temného pána. Ten je pro klasickou posttolkienovskou fantasy jedním ze zásadních rozlišovacích znaků – ať už se jmenuje jakkoliv. Natolik, že bez něj bývají čtenáři i znalejší publikum zmateni, kam vlastně knihu zařadit.

A podobně jako Jemisinová sleduje život a postavení orogénů (pro některé je nakonec logickou volbou, jakkoliv děsivou, i vražda dítěte, než aby je vystavili účinkům systému, v němž sami vyrůstali), věnuje pozornost i společnosti ovlivněné nestálostí prostředí. V Pátém ročním období se tak vyskytuje specifický druh kast sloužících k přežití komunity, dále systém záchranných mechanismů pro jednotlivá „pátá období“ nebo způsob vytěsňování kultur, které změny nepřečkaly a jsou pejorativně označovány za „zanikliny“.

V románu jsou tak zdůrazněny – aniž by docházelo k retardaci příběhu a emočního dopadu – jak rovina autorky-aktivistky, tak Jemisinové okouzlení vědou (jak spisovatelka poznamenává na závěr knihy, během psaní byla ovlivněna seminářem o vědě a jejím správném využívání v beletrii). Skloubit stylově tyto roviny ve fantasy románu, sladit v podstatě zcela odlišné světy jak co do lexika, tak i co do způsobu komunikace, bylo ohromnou výzvou. Mezi současnými autory je něčeho podobného kromě Jemisinové schopen na náležité úrovni možná ještě Brandon Sanderson, a pak dlouho nikdo. Jemisinová, v českém překladu i díky Romanu Tilcerovi, který rychle roste v jednoho z elitních nejen žánrových překladatelů, bezpochyby uspěla.

Právem můžeme Páté roční období označit v tuzemském prostředí za fantasy román roku, protože nic zásadnějšího už letos čeští nakladatelé, kteří mají v edičních plánech žánrovou literaturu, nenabídnou.

Obal českého vydání Páté roční období, repro: Host

K. Jemisinová: Páté roční období. Zlomená země: svazek první. Přeložil Roman Tilcer, Host, Brno 2018, 432 stran, doporučená cena 389 korun.