Psychiatrie a surrealismus a mnohé další v životě Ludvíka Švába

Poválečné tuzemské surrealistické aktivity bývají spojovány s osobnostmi jako Vratislav Effenberger nebo Jan Švankmajer. V jejich stínu setrvává mezi jinými právě i Ludvík Šváb. Tento původním povoláním psychiatr významně zasáhl do dění jak teoreticky, tak svou vlastní tvůrčí činností. Psal odborné texty (k nejvýznamnějším patří zasvěcená předmluva ke knize o jednom ze zakladatelů francouzské kinematografie Louisi Feuilladovi), natáčel amatérské, řekněme průzkumné či přípravné snímky a zahrál si v jednom Švankmajerově projektu, v úvodní povídce z triptychu Jídlo (1992). O Švábovi vznikl dokument L’amour fou (1995, režie Martina Kudlacek neboli Kudláčková), v České televizi uvedený jako Šílená láska. A teď tedy kniha: editoři Evženie Brabcová a Jiří Horníček ji nazvali Ludvík Šváb – uklidit až po mé smrti. Název očividně odkazuje k básnickému souboru jiného surrealisty, předčasně zesnulého Zbyňka Havlíčka (1922–1969) Otevřít po mé smrti.

Monografie přibližuje Ludvíka Švába a jeho odkaz vskutku důsledně. Vedle téměř stostránkové obrazové přílohy (a několika volně vsunutých barevných fotografií z filmu Jídlo) obsahuje jak texty o něm, tak jeho vlastní práce – včetně zmíněné předmluvy k Feuilladovi. Navíc je ke knize připojeno DVD shrnující Švábovy filmařské počiny všeho druhu, od záznamů rodinných či pracovních až k cíleným experimentům. (A mimochodem: ta herecká kreace v Jídle zřejmě nebyla zcela náhodná – Švábovým dědečkem byl první filmový herec u nás Josef Šváb-Malostranský (1860–1932), kabaretiér a protagonista legendárních Kříženeckého grotesek, jež stály u zrodu filmového podnikání v českých zemích.) Bohužel Kudláčkové medailon L’amour fou zařazen na DVD nebyl, byť by určitě doplňoval zeširoka předestřený Švábův portrét nejen jako tvůrce, ale také jako člověka s jeho nadšením i pochybami.

Ale k textům: Jiří Horníček sepsal studii Kinematografie pohledem Ludvíka Švába, v níž shrnuje základní životopisné body. Nahlíží do protagonistova rodinného zázemí, přibližuje jeho komunistické angažmá, které jej neuchránilo před devastujícím zájmem Státní bezpečnosti, načrtává obrysy Švábových filmařských aktivit. Zmiňuje se o třech etapách filmařské seberealizace: privátní rodinné filmy, poté amatérské filmy realizované v rámci nějakého uskupení a konečně nezávislé experimenty, vymezující se nejen proti profesionální kinematografii, nýbrž i vůči běžné amatérské tvorbě. Ludvík Šváb všemi zmíněnými stupni nepochybně prošel, jak dokládají nejen zachovaná filmová díla, ale zejména písemné materiály k nim se vztahující (ty uchovává Literární archiv Památníku národního písemnictví).

Editorka Evženie Brabcová ve svém textu zkoumá Švábovy soukromé filmy. Její komentáře a zjištění lze vnímat jako vhodný doprovod k titulům zařazeným na DVD. Dovíme se tak, jak se přihodilo, že ten či onen projekt zůstal nedokončený – třeba natáčet v zahraničí (v takzvaně „spřáteleném“) nebylo ještě ani koncem padesátých let možné. Případně zamýšlený koncept přesahoval skromné možnosti amatérského filmaře. Autorka upřesňuje: „Své filmy tvořil velmi svobodně a ve svém soukromém prostoru, což vytvořilo podmínky pro hravý přístup, který se odrážel především v tom, že se nezdráhal realizovat několik experimentálních filmů, ve kterých působil jako autor i snímaný objekt.“

Básník, esejista a editor František Dryje, sám se hlásící k surrealismu, jakoby hlubinně prozkoumal Švábovu osobnost. Snaží se vyhmátnout Švábovu duši skrytou pod povrchem místy až žoviálního, ale vždy znalého glosátora, jak mohu doložit osobní zkušeností ze společných návštěv pracovních projekcí v někdejším Československém filmovém ústavu, kam Šváb rád docházel. Dryje zmiňuje Švábovu až abnormální, absolutní citlivost vůči jakémukoli náznaku přetvářky a falše. Švábovy zájmy měly široký záběr, věnoval se divadlu, fotografii, kolážím – a důležitou položku mezi nimi tvořil i jazz. Básník a esejista Stanislav Dvorský, rovněž příslušník zdejšího surrealistického okruhu, pak připomíná i tuto téměř neznámou (a doklady málo podloženou) etapu Švábova života.

Ludvík Šváb ve filmu Jídlo (1992, režie: Jan Švankmajer), foto: © ATHANOR

Po statích o Ludvíku Švábovi následuje oddíl poskládaný z jeho textů jak za autorova života publikovaných, tak těch, jež zůstaly v rukopisu. Takže se znovu můžeme začíst do postřehů o Feuilladovi, o Švankmajerových duchovně spřízněných filmech, o groteskách Švábem zvaných „slapstick“, ale rovněž o proslulém německém filmaři Fritzi Langovi. Více prostoru ovšem získaly písemnosti řekněme přípravné – jsou to náčrty k chystaným přednáškám i filmům, jsou to scénáře. V některých případech vyšly později i tiskem (v časopisech Iluminace, Analogon), častěji byly však doposud širší veřejnosti zcela neznámé. A své místo získala i Švábova poezie a rovněž stati týkající se psychiatrického výzkumu. V závěru jsou zařazeny drobné texty osobního rázu, životopisy, posudky, výběr z dopisů, které sám psal i které dostával (například od Josefa Škvoreckého).

Svazek Ludvík Šváb – uklidit až po mé smrti shrnuje jeden pozoruhodný lidský osud. Editoři jej přichystali pečlivě, cenná je téměř kompletní bibliografie Švábových článků odborných i popularizačních, někdy psaných i do samizdatových tisků. Některé texty jsou však z těžko pochopitelných příčin opomenuty, třeba studie o filmařských aktivitách Salvadora Dalího, zveřejněná ve Filmu a době.

Výhrady bych však měl ke grafickému designu knihy: rádoby experimentální pojetí s obnaženou vazbou vedlo k tomu, že čtyřsetstránková kniha záhy – i při opatrném používání – vypadla z desek, k nimž byla chatrně přilepena. Experiment pro experiment.

Obálka knihy Ludvík Šváb – uklidit až po mé smrti , repro: NFA

Evženie Brabcová, Jiří Horníček (eds.): Ludvík Šváb – uklidit až po mé smrti. Národní filmový archiv, Praha 2017 (fakticky vyšlo 2018). 400 stran, 400 výtisků, doporučená prodejní cena 450 korun.