Instagramová poezie: neberme se tak vážně, vzkazuje literatura mezi lajky

„Že poezie nikoho nezajímá je mýtus. Poslouchá se, vnímá se, vidíme to i na autorských čteních. Například v Británii se jí prodává každým rokem víc a víc. Básnění bude žít tak dlouho, jak dlouho bude žít člověk,“ míní Adam Borzič, básník, esejista, teolog a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.

Dříve básníci ovlivňovali celou společnost – ostatně Homér, Dante Alighieri, Sapfó spoluvytvářeli civilizační kánony. Časem – a zejména v poslední třetině minulého století – společenský dopad poezie slábl. Ale v 21. století se zrodil „instabásník“: člověk, jenž své básně vkládá do čtvercového (někdy obdélníkového) formátu Instagramu, má své followery, kteří jeho texty sdílejí. První světoznámou instabásnířkou se stala Rupi Kaur z Indie. Básně na Instagramu začala publikovat v roce 2014. Prorazila krátkými postřehy o ženskosti, lásce či odcizení. Vydala dvě básnické sbírky. Nyní ji sledují necelé čtyři miliony lidí.

Ví, jak na to – Rapi Kaur propaguje svoji druhou knihu, foto: rupikaur.com

Přizpůsobit se době

Ačkoliv se česká básnická scéna zdaleka nemůže chlubit takovými čísly, najdeme tu úspěšné autory. Petr Soukup vydal několik knih ještě před tím, než básně začal zveřejňovat on-line. Ale nejvíc „šly na dračku“ sbírky, které vydal až v době svého publikování na Instagramu. Na kontě má šest titulů a celkově prodal přes pět tisíc výtisků. „Sociální síť mi udělala popularitu a reklamu zadarmo. Jsem sám sobě nakladatelem, a vůbec spoustu věcí zastanu sám. Knihami a slogany se momentálně uživím,“ tvrdí Petr Soukup. „On-line svět otevřel víc cest pro mladé spisovatele. Nemyslím si, že tahle konkurence velká nakladatelství položí – jen zůstanou ta, která se době přizpůsobí.“

Třiatřicetiletý básník nemá strach, že by poezie nepřežila. „Poezie bude i bez lidí. Koukněte ráno na východ slunce. Pro někoho klišé, pro mě každodenní poezie. Něco úžasného. Nebo žena v okně, která se dívá do ulice a čeká, co se stane. I to je poezie,“ usmívá se Soukup.

Charakteristika osoby básníka se podle Adama Borziče s dobou nezměnila, nezáleží ani na platformě nebo na formě básní. Poezie se nezasekla v poetikách minulém století, i rap může vykazovat silné básnické tendence a kvality. „Básník je člověk, který se zamiloval do slova a světa. Prostřednictvím slov k světu proniká. Básník je umělec slova.“ Poezie podle Borziče učí pojmenovávat jemné odstíny lidské zkušenosti a emoce.

Rovněž pro Moniku Návratovou, která píše pod přezdívkou @psano_strojem, je důležité, aby poezie vycházela z pocitů a zároveň je vyvolávala. „Nesnášela jsem, když se mě ve škole ptali, co tím básník myslel. Když píšu, význam často přijde později. Popravdě, ani nehrotím, jestli to je, anebo není poezie, nepotřebuju definici. Spíš to řeší ostatní. Často si nevšimnou, že do čtyř řádků jde napsat mnohem víc než do půl knihy. Mně takový stručný způsob sdělení vyhovuje. Proto obdivuju třeba básníka Krchovského,“ říká třiadvacetiletá autorka.

I Petr Soukup přiznává, že své psaní poezie nepovažuje za tvorbu takzvaného vysokého umění. „Vůbec nevím, jakou funkci poezie a cokoli z oblasti umění, vlastně má. Napsal jsem šest sbírek a jen jedna z nich je sbírkou poezie – Milovat šohaiku. Ostatní jsou hry se slovy a zábava. Miluju tvorbu Skácela, Blatného, Pavla Šruta, Oty Klempíře, ale nehraju si na ně. Píšu tak, jakej jsem. A jsou z toho autorská čtení, která přerostla ve stand-upy. Rád lidi rozesmávám.“

Konzervy se špatně otevíraj

On-line svět má svá specifika a nebezpečí. Monice Návratové předloni instagramový profil s několika tisíci followery někdo ukradl. „Přišel mi mail, který vypadal naprosto oficiálně a věrohodně. Tak jsem na to klikla – a v tu chvíli se mi účet sesypal. Spousta sledovatelů mi zmizela. Paradoxně to pomohlo prodeji knížek, čtenáři si uvědomili, že Instagram není věčný. Papír nás přežije spíš,“ krčí Monika rameny.

Monika Návratová, která píše pod přezdívkou @psano_strojem, foto: Jana Vavříková

Účet @psano_strojem sleduje téměř osmatřicet tisíc lidí. Monika napsala dvě knihy, kterých se prodalo celkem kolem 2 600 výtisků. „Všechna nakladatelství mě odmítla, chtěla jsem vydat aspoň deset kusů pro kamarády, tak malý náklad se však nevyplatil. Tak jsem jich nechala vytisknout dvě stě. A za 24 hodin byly všechny pryč,“ říká s uspokojením.

Monice Návratové nezáleží na tom, jestli je poezie k dispozici on-line, nebo je dostupná off-line, všechno je to zkrátka poezie. A Instagram pro ni představuje platformu, která může pomoct propagaci.

Novým formám poezie je otevřený i Adam Borzič. „Hledám spíš kvalitu než kvantitu. Když někdo bude lískat lásky pásky, zajímat mě to nebude. Pokud se však najde někdo, kdo tak krátkou formu vyplní něčím zajímavým, rád si to přečtu. Poezie nemusí být nutně vázaná v knížce, proč by se nemohla šířit po internetu? Básníci přeci nepíšou ptačím brkem, všichni již dávno jsme on-line.“

Petr Soukup i Monika Návratová mají za to, že i díky Instagramu se daří bořit předsudky o vznešené, složité a nesrozumitelné poezii. Mnoho lidí jim prý říká, že i díky nim začali znovu číst. „Ale staré struktury to budou muset dlouho rozdýchávat. Konzervy se holt špatně otevíraj,“ dodává Soukup.

Na délce nezáleží, na followerech ano

„Nebezpečí instagramové poezie může být v tom, že je zkrátka instantní, okamžitá. Něco stvořeného pro okamžik, který může být tupý. Psát poezii není snadná záležitost, chce to vnímavost, talentovanost, hloubku, řemeslné schopnosti. Jazyk musíme mít vnitřně prožitý, prostudovaný,“ uvažuje Adam Borzič.

Zároveň dodává, že na slovech ani délce nemusí záležet vždy a naprosto. Vždyť i japonská tradice psaní haiku spočívá ve třech verších. A Christian Morgenstern napsal Noční rybí zpěv – báseň skládající se jen z grafémů, pomlček. „Krása se schovala v tom humoru. Rybí zpěv přeci nemůžeme slyšet,“ poznamenává šéfredaktor Tvaru. I tak ovšem znovu zdůrazňuje, že slova jsou pro poezii zásadní, protože nesou význam.

Paradoxně se kvůli svobodě Instagramu mohou autoři cítit nesvobodně, zdůrazňuje Monika Návratová: „Už mě nebaví být otrokem lajků a nesmyslných algoritmů. Člověk si myslí, že se tím nenechá strhnout… Ale jo! – ovlivňuje nás to všechny. Často si teď řeknu, že radši nic nenapíšu, protože se bojím, co si o tom lidi budou myslet. A taky nechci přemýšlet, co dám na Instagram, a co schovám do knížky. Brzdí mě i to, že jsem už dlouho nic nezveřejnila. Začala jsem mít pocit, že publikování je moje povinnost. A to kreativitě nepomáhá.“ Nadto Návratovou mrzí, že lidé nejvíc lajkují věci, které jí samotné nepřipadají zrovna hodnotné. A tyto lajky ovlivňují dosah příspěvků.

Kromě Instagramu lidé sdílejí poezii na Facebooku (například ve skupině Poezie pro každý den, v níž je asi patnáct tisíc lidí) nebo na Twitteru. Také český startup Poetizer si stanovil za cíl vytvořit sociální síť, kam by autoři poezii vkládali – a tahle síť nemá texty omezovat délkou ani formátem jako Instagram.

Podle Adama Borziče však zůstává pro on-line poezii největším nebezpečím ego. „Propagujeme se, vyjadřujeme své názory… Sociální sítě v nás podporují egoismus. Poezie by však měla být čistá, neegoistická řeč, řeč pouhého citu k realitě. Bojím se, abychom nesdíleli jen náš egocentrismus.“

Autorka je publicistka