Teolog básnící v malé středoevropské bezbožné zemi
Nevybíravé soudy o muslimech, vynášené nábožensky vychladlou a neznalou českou společností, vedly básníka a teologa Adama Borziče ke hledání útěchy ve dvou paralelních světech minulosti, ve Florencii za doby renesance a v islámské mystice. Vznikla sbírka Západo-východní zrcadla.
Ona zrcadla v názvu čtvrté sbírky Adama Borziče (*1978) odrážejí jedno v druhém plnost božství a jeho obrazu, tedy člověka. Renesanční Florencii za doby Medicejských, „té lstivé a prohnané bankéřské rodiny, obdařené tolika talenty, s neomylným smyslem pro krásu a genialitu“, vnímá Borzič jako epicentrum výbuchu energie nashromážděné středověkou askezí a náhle uvolněné novým viděním humanity. Na zrcadlové straně se nachází vstupní brána súfismu, mystické odnože islámu, kterou Borziče jako první provedly verše Peršana Džaláleddína Balchího Rúmího, básníka 13. století v překladu Jiřího Bečky, přebásněné Josefem Hiršalem. „Ty provokativní verše odhalující úplně jinou dimenzi božství – svobodnou, něžnou a divokou! Ta ohromující křehkost a ten mrštný vtip! Ta lehkost a nesmírná hloubka!“ zvolá třikrát básník, který rozumí teologickému myšlení, anebo zrcadlově viděno, múzicky nadaný (vystudovaný) teolog.
Západo-východní zrcadla jsou Borzičovým osobním textem, nikoliv ale eskapismem, útěkem od nevábné současnosti, nýbrž anamnesis, připomínáním té ztracené velkorysosti, barevnosti lidství, která je však vnímavému člověku stále po ruce, ať už k němu přes staletí natahují ruku Michelangelo, Dante nebo zmíněný Rúmí. Čím osobnější je v tomto připomínání samotný Borzič, tedy když je spíše erotický než didaktický, když nepoučuje, nýbrž svěřuje se, tím lépe.
Že nás může zachránit poezie, je už snad každému jasné. Básníci dokáží vystihnout pár slovy cinknutí mince o sloup Božího chrámu nebo sladkost medového koláčku na patře. Měli by být zvyklí spíš naslouchat než mluvit, slyšet hudbu obživlou v jazyce nebo naopak cítit mrtvolnost řeči posluhující a žoviální. Nechť jsou nám básníci ovšem i výstrahou; ambici a předsevzetí vyjadřovat se přesným, živým jazykem neunese každý.
Adam Borzič předloni na jaře ve studiu České televize před natáčením pořadu Jasná řeč, foto: Josef Chuchma
JEDEN MANSÚRŮV ŽÁK O SLADKOSTECH
Když jsme jednoho večera stanovali v poušti,
nedaleko svaté Medíny, jeden z nás si posteskl,
že má chuť na sladkosti pocházející z domovského kraje.
Smáli jsme se a bájili, co všechno bychom si dali.
Do úst nám skákaly nejrůznější imaginární taštičky,
hruštičky, kapsy, fíky, datle a koláčky…
Mansúr zatím zmizel do pouště. Když se vrátil,
nesl tepanou mísu a na ní sladkosti a ovoce
z míst, o nichž jsme předtím mluvili.
Ještě teď tu sladkost na patře cítím.
A ještě teď se po těle divně chvěju,
když ho tak vidím s tím plným tácem.
Až o mnoho let později, to už byl velký Mansúr
mrtev, jsem si vzpomněl, že jednou také pronesl:
kdo miluje Boha pro jeho dobrodiní, je polyteista.
Pravda, řekl to ten stejný muž, který také pravil,
že kdo tvrdí, že Bůh je jediný, proviňuje se kacířstvím.
(Ty sladkosti nám přinesl jen pro radost.)
Obálka autorovy čtvrté sbírky, repro: Malvern
Báseň z knihy Západo-východní zrcadla, kterou vydalo pražské nakladatelství Malvern, kde také autor publikoval své tři předešlé sbírky. Novou knihu (144, stran, doporučená cena 220 korun) tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. V eseji Zrcadla v zrcadle, který sbírku doprovází, se autor věnuje duchovním motivům knihy.
