Jako režisérka musím přesvědčit muže, že na to mám

Příběh vypráví o Foziyi, ženě, jejíž tělo začne jednoho dne produkovat ropu. Fozyie zároveň řeší ztrátu manžela i vlastní emigraci do Německa. Přestože se debut Suzan Iravanian dotýká poměrně velkých témat, zůstává střízlivým, stroze civilním snímkem. Vznikl ve spolupráci s českými produkčními i postprodukčními společnostmi a byl vybrán do sekce Forum 69. ročníku Berlínského mezinárodního filmového festivalu.

Žijete ve svém rodném Šírázu, šestém největším městě Íránu, které se nachází 1500 metrů nad mořem. Jaké je tamní filmové prostředí?

Na rozdíl od Teheránu, který je centrem filmového průmyslu, se v Šírázu moc netočí. Chtěla jsem, aby film vznikal právě tady, protože to město dobře znám, s jeho lidmi i zákoutími, a myslím, že má velký potenciál. I když třeba sehnat filmovou techniku bylo poměrně náročné.

Původně jste si film financovala sama…

Ano, začínali jsme s opravdu malým obnosem. Po natočení třetiny filmu jsem potkala režiséra, spisovatele a producenta Majida Barzegara, jemuž jsem promítla pilotní verzi natočeného materiálu. On se na to podíval a během pár vteřin řekl, že do toho jde s námi. A pak jsem potkala Kaveha Farnama, generálního ředitele pražské produkční společnosti Europe Media Nest, který nám velmi pomohl.

Filmové prostředí je poměrně maskulinní. Nadále existuje víc režisérů, kameramanů a střihačů než žen v těchto profesích. Jak se ve filmovém průmyslu cítíte jako žena?

Rozporuplně. Na jednu stranu si jako žena myslíte, že vám budou upírána některá práva, na druhou stranu vám mnoho lidí pomůže právě proto, že jste žena. Současně je těžké získat důvěru i ve vlastním štábu. Pamatuji si, že prvních pět natáčecích dnů filmu Leakage bylo pro mě hodně náročných, ačkoliv velkou část štábu tvořily ženy. Měla jsem tam osobní asistentku, vizážistku, kostýmní výtvarnici, skriptku, filmovou architektku. Kameraman a zvukař ovšem byli muži a mně dalo značnou práci přesvědčit je, že vím, co dělám. Jakmile jsem ukázala, že umím vést štáb a vím, co chci, získala jsem jejich důvěru.

Jak tedy vnímáte vlastní, osobní emancipaci?

Pracuji tvrdě a ve své profesi se snažím být nezávislá. Myslím, že jsem konečně získala důvěru lidí v oboru. Nebylo to snadné, musíte lidi kolem sebe přesvědčit, že na to máte.

Třeba silným příběhem?

Ano, ale to ještě neznamená, že se bude líbit všem. Než vstoupili do výroby filmu producenti Kaveh Farnam a Majid Barzegar, zašla jsem za majitelem jedné slavné restaurace v Šírázu, abych se ho zeptala, jestli by nechtěl snímek produkovat. Nelíbil se mu příběh a nevěřil mi, že dokážu natočit film. Spolupráce tudíž nedopadla.

Základem vašeho díla je příběh Fozyie, z jejíhož těla začne jednoho dne vytékat ropa. Fozyie je tak metaforou Íránu a jeho nerostného bohatství. Kde jste k tomu nápadu přišla?

Původně to byl krátký příběh, který jsem napsala na online kurzu kreativního psaní pořádaného Oxfordskou univerzitou. Postupně jsem to rozpracovala na scénář. Námět vznikl ještě v době, kdy jsem chodila na střední. To bylo takové to období, kdy jsme se všichni snažili chovat dospěle. Byla tam jedna studentka, která byla úplně jiná než ostatní, taková ještě dětská. Jednou, když jsme stály s kamarádkami v hloučku, přišla k nám a pravila: „Všechny máte menstruaci a krvácíte. Já také menstruuju, ale nevychází ze mě krev.“

A tak vás napadlo, že by z Fozyie mohla vytékat ropa?

Ropa je něco, co na Středním východě hraje nezastupitelnou roli. Fozyie má najednou privilegované tělo, ale zároveň je to pro ni tragédie, něco jako nemoc. Cítí strach, protože neví, jak s nastalou situací naložit. Chtěla jsem ukázat, že ropa jakožto komodita je něčím, co otrávilo a metamorfovalo naše vnímání reality. Ropa je chaoticky přítomná v naší každodennosti. A tenhle chaos jsem vložila do klasického narativu.

Diváci možná budou nahlížet na příběh Fozyie jako na příběh ženy, která se díky svému bohatství může stát emancipovanou. Jak obecněji vypadá ženská emancipace v Íránu?

Írán se vyvíjí různými směry. Na tu otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Znám ženy, které jsou nezávislé, tvrdě pracují a dosahují svých práv. Ale jakmile se půjdete podívat do jiné sociální třídy, uvidíte, že myšlenkové vzorce oněch nezávislých žen tam nefungují a ženy utiskuje patriarchální systém.

Ve vaší vlasti jste film zatím nepromítali. Proč?

V Íránu musíte požádat o speciální povolení k promítání. Komise složená z filmových tvůrců hodnotí koncept filmu a výslednou podobu, což nějakou dobu trvá. My jsme žádost poslali, teď čekáme na výsledek. Věříme, že nebude problém, protože jsme se pevně drželi počátečního konceptu.

Jaká je podle vás budoucnost íránského filmu?

To je velmi těžké nějak odhadovat, protože filmový průmysl závisí na mnoha faktorech, například na finanční a ekonomické situaci země i celého regionu. Írán je nepředvídatelná země, mnohdy ani nevíte, co bude zítra… V poslední době se u nás daří krátkým filmům, vyrojilo se mnoho talentovaných lidí, kteří jsou vlastně novou generací íránských filmařů.

Autorka je publicistka

Suzan Iravanian

Narodila se roku 1985 v íránském městě Šírázu. Vystudovala bakalářský obor Umění a architektura. Jeden magisterský titul obhájila v oboru Cult Film na Brunel University v Londýně, druhý v oboru Filmová tvorba na New York Film Academy v Abú Zabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů. Od roku 2009 se Iravanian podílí na produkci krátkých filmů. V roce 2015 začala pracovat na svém prvním celovečerním filmu Leakage. Je rovněž spisovatelkou, fotografkou a grafičkou.