Krvavá vášeň absolutních básníků v podání Matěje Stropnického a Daniela Krejčíka

Už stejnojmenný slavný film Agnieszky Hollandové z poloviny devadesátých let natočený podle Hamptonovy divadelní hry z let šedesátých mě hodně zklamal – snad s výjimkou pozoruhodného výkonu tehdy ještě neznámého Leonarda DiCapria. A přiznávám, že prvních deset minut v La Fabrice vycházelo mé nedůvěře vcelku vstříc. Nevadila mi soudobá vizuální složka zahrnující několik bizarních rekvizit jako například krůtí bio šunku, nevadily mi mobilní telefony nebo televizní obrazovka či expresivní barevnost scény. Spíše jsem se obával, že nadsázka, která v prvních minutách převládala, převede jeden z nejdramatičtějších milostných vztahů v dějinách literatury v lacinou frašku v aktuálních svršcích. Bál jsem se, že z nesmrtelné lásky dvou velkých francouzských básníků 19. století se stane banální milostný příběh na půdorysu trojúhelníku, což naznačoval plakát k této divadelní produkci. DJ Rimbaud mě na začátku hry sice pobavil, ale současně trochu vylekal. Postupně mě však inscenace vtahovala, aby mě svojí vášní nakonec strhla a pohltila.

Trojice herců Matěj Stropnický (Verlaine), Daniel Krejčík (Rimabud) a Sandra Nováková (Matylda Verlainová) pod vedením Jakuba Čermáka vdechla tomuto starému příběhu lásky svéráznou tvář. Paradoxně, vzhledem k básníkově opileckému naturelu, má nejcivilnější výraz ve hře Paul Verlaine. Přesto (nebo možná právě proto) mě Stropnického jemné a neokázalé herectví okouzlilo, básníkovu rozpolcenost mezi mileneckou vášní k mladšímu kolegovi a měšťansky ukotveným manželstvím s Matyldou ztělesňuje Matěj Stropnický s nutnou křehkostí a rozpačitostí, jež je této pozici v takovém trojúhelníku bytostně vlastní. Krejčíkův Arthur Rimbaud je oproti tomu od první chvíle dramatický, přemrštěný, okázale drzý. Jeho klackovitost je queer se vším všudy a jeho expresivita místy na hraně snesitelnosti. A přece je jeho Rimbaud fascinující a veskrze uvěřitelná figura. (Když na jednom místě začne verše francouzského velikána recitovat, je schopen Daniel Krejčík Rimabudova básnického génia evokovat přímo mrazivě.) Konečně nasládlá jednolitost Matyldy v podání Sandry Novákové patří k věci také, neboť nebohé ženě Paula Verlaina přisoudily kulturní dějiny tuto nesympatickou roli, ačkoli její život s básníkem musel být ryzí a nefalšované peklo.

Zatímco první částí hry probleskuje hravý humor a dramatické scény střídají uvolněnější pasáže, druhá část je celá krvavě bolestná. Hned v úvodu si po dlouhém líbání Rimbaud bere do úst žiletku, aby další polibky s Verlainem získaly barvu, kterou má jejich vášeň. (S vášní se v inscenaci vůbec pracuje nesmlouvavě, viz například úžasná zvířecí erotická scéna odehrávající se ve tmě, která doslova elektrizuje.) A tak milostná krev předznamenává ony nešťastné Verlainovy výstřely v Belgii, které vztah obou básníků de facto ukončily. A druhé dějství činí z tohoto zpracování Úplného zatmění událost. Jako by se prostor a čas na jevišti zahušťovaly a vášeň se před námi natolik obnažovala, aby nás svojí nahotou zranila. Závěrečná scéna, v níž stárnoucího Verlaina navštíví ve vidění tehdy již mrtvý Rimbaud, aby jejich slavný příběh zapečetil něhou, kterou si jejich divoká láska držela ztajenou kdesi v hlubinách, je pak podána prostě a neokázale, což tvoří výstižnou tečku za divokým celkem.

Tomuto představení lze v posledku vytknout máloco: snad jen Isabela Rimbaudová, básníkova zbožná sestra, nemusela být ve hře vylíčena jako hloupá hysterka. To si tato úzkoprsá, leč přesto hloubavá mystická duše (tak ji líčí F. X. Šalda) nezaslouží. Pokud přeci jen něco v inscenaci chybí, chybí to už Hamptonově hře – a ta ponechává stranou to, co nejvíce oba básníky spojovalo, co bylo palivem jejich sopečného přitahování, totiž jejich magmatickou lásku k poezii. A jejich schopnost poezii tvořit novým a originálním způsobem. Rimbaud i Verlaine představují ve světové poezii otřes, převrat, radikální změnu. Rimbaudovy výstřednosti, jež předvádí i Čermákovo Úplné zatmění, kořenily v jeho surovém až mystickém vidění, v jeho honbě za absolutním prožitkem skutečnosti a jeho slovním zachycením. Tato absolutnost (Verlaine chtěl původně prokleté básníky pojmenovat jako absolutní) stála za onou rozervanou divokou energií, jejímž výrazem byl i jejich exaltovaný milostný vztah. Čermák ve svém zpracování tuto dimenzi naznačuje, ale soustředí se – s ohledem na samotnou divadelní hru – na osobní příběh obou básníků.

Vedle strhujících herců a znamenité režie si ocenění zaslouží i hypnotická hudba Adama Kratochvíla, která do hry vstupuje místy jako promyšlený komentář. Nezbývá než doufat, že tato divadelní událost přiměje své návštěvníky, aby si prokleté básníky zase jednou otevřeli.

Autor je básník, teolog, šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar

Sytá barevnost Úplného zatmění v podání Divadla Spoluhra, foto: Petr Kurečka (Divadlo Spoluhra)

Divadlo Spoluhra, Praha – Christopher Hampton: Úplné zatmění Překlad: František Frölich, úprava: Jakub Čermák, Markéta Holá, dramaturgie: Markéta Holá, režie: Jakub Čermák, scénografie: Martina Zwyrtek, hudba: Adam Kratochvíl. Hrají: Daniel Krejčík, Matěj Stropnický, Sandra Nováková.
Premiéra 23. 1. 2019 v La Fabrice.