Jáchym Topol v Národním divadle. Mnoho slov, mnoho obrazů, ale daleko nedolehnou

Román nahlížející převážně očima dvou pražských kluků realitu české pohraniční vesnice v létě 1968 je všechno, jen ne přehledný. Skutečnost se volně prolíná s mýty a fantaziemi, se záblesky nadpřirozena, časové roviny se stírají a prostupují, často je obtížné určit, čí perspektivou se na onen mikrosvět zrovna díváme. Nutno rovnou přiznat, že Noční práce se Janu Mikuláškovi a jeho týmu poněkud vzpírá (a dost možná se vzpírá i jevišti obecně, jak vás při četbě Topolovy chrlivé, místy až halucinogenní knihy nemůže nenapadnout).

Dramatizace se patrně snažila zachytit právě onu tekutou realitu i bájivost předlohy a příliš ji „nenarovnat“. Jenže neustálé přeskakování z jednotlivých střípků děje a rozlamování vyprávění do krátkých scén, v nichž je složité vůbec většinu postav a jejich mikropříběhů (o pohybech v čase ani nemluvě) od sebe oddělit, musí pro neznalé předlohy být spíše frustrující a zmatečné než dráždivě neuchopitelné jako při četbě samotné. Chybí – a vzhledem k nutnosti angažovat dětské herce je to pochopitelné – i pro román dosti zásadní a skutečně strhujícím způsobem vyobrazená „iniciační“ část, v níž drsní venkovští kluci „školí“ Ondřeje, staršího z pražských bratrů, které do rodné vsi ukryl jejich okupanty hledaný otec-výzkumník. Ondřejův stěžejní a částečně ještě dětský pohled a vnímání událostí (divadelní představitel Oskar Hes působí až příliš dospěle), jejichž význam spíše jen tuší, jako kdyby ustupovaly na jevišti do pozadí, inscenátoři se soustředí spíše na topos vesnice jako takový.

Podívejte se na trailer k představení Kouzelná země, foto: Martin Špelda (Národní divadlo), video: YouTube / Národní divadlo

Z panoptika vesničanů, zahrnujícího drsnou chlapskou klaku, všemi okřikovaného polocikána, roztoužené a zmatené mladé dívky i utlačovaného a životem smýkaného fízlíčka, kterému okupací rázně a až obludně naroste sebevědomí, se vyděluje strýc obou dětských bratrů, takřečený Polka. David Prachař je coby tenhle místní pábitel nenápadně, až lišácky podvratný, těžko říct, co myslí skutečně vážně, jako kdyby do tíživé reality vnášel trochu poetické lehkosti, ale zároveň nikdy nebylo jasné, s kým hraje jakou hru (což vynikne především v jeho velice zábavném popichování fízlů). Působí sice méně impozantně a latentně nebezpečně než jeho románový předobraz, o to víc možná překvapí, jak se zachová v samotném závěru.

V Mikuláškově „choreografickém“ přístupu jako kdyby se z příběhu vytratila původní divokost a nespoutanost. Tradičně esteticky dokonalá, na pohled krásná scéna Marka Cpina, rozčleněná do třech plánů a s výčepem, spouštějícím se z provaziště, sice umožňuje střídání prostředí na archetypální ose domov-hřbitov-řeka-les-hospoda (kostel výmluvně chybí), ale chladný design jako by se tu míjel účinkem. Snad jen „duchové“ místních, zjevující se v obrysech za prosvěcovaným zadním plátnem, mají něco z oné kýžené magické a leckdy až hororové atmosféry místa napolo pohanského, rasistického, nemilosrdného, skrývajícího všemožné zločiny a tragédie minulosti, v nichž se děsivé přítomné události jen jakoby zrcadlí.

Národní divadlo, Praha – Jáchym Topol: Kouzelná země. Na snímku Martin Dědoch, František Souček, Oskar Hes, foto: Martin Špelda (Národní divadlo)

Podobně hororový efekt má pravděpodobně navozovat ladění do černé, do níž jsou oděné všechny postavy, i střídání tmy, pološera a ostrých záblesků světla. Jenže taková rozháraná divoška Zuza (Jindřiška Dudziaková), do které je Ondřej zamilovaný, pak spíš vypadá jako slečinka nastrojená do divadla a ani panoptikum černých postav, neustále aranžovaných do kolektivních obrazců ponuré strnulosti, nevytváří žádoucí tísnivou, rozkladnou atmosféru, jako kdyby je všechna ta aranžmá a „nacvičenost“ připravila o tajemství. Tím víc, když se přímo ilustruje vyprávěné – například když historku o tom, jak se tu na vesnici zbavovalo a zbavuje nechtěných dětí, židovských, cikánských, nemanželských, doprovází pantomimická scénka čtyř ženštin v černých šátcích, které pomalu a výhrůžně synchronním pohybem vrzají kočárky na břehu řeky. Podobně se ovšem míjí účinkem i mnohé rozehrávané situace, za všechny třeba pantomimicko-gymnastické opilectví Ondrovy nefunkční matky, zde stylizované do Věry Čáslavské (asi že i jí doba nepřála?) či výjevy od lesního ohně, kde se scházejí dospívající dívky. Vrhání se z trampolíny do vyskládaných matrací prostě ono eroticko-pohanské, divoké, „z řetězu utržené“ skákání přes vatru nedokáže zprostředkovat.

Vypráví se tu hojně. A k tomu ilustruje, mimo jiné promítáním dobových fotografií nebo dětských kreseb výjevů z okupace. Různé postavy na mikrofon odříkávají pasáže z knihy (což je postupem času princip až úmorný), tedy popisy právě probíhajícího, vzpomínky na události minulé nebo krajové mýty o bizarních bytostech, jejichž existenci nejde ani dokázat, ani popřít. Ty vycházejí nejlépe a nejzáživněji, ať už ta o takzvaném Zlým, co mění podoby, lítá krajem a nemůže si pomoct a musí páchat zlo, přes mrtvého nacistu-lidojeda Kunerta až po vrcholnou báchorku, krutovtipně revidující příchod praotce Čecha a jeho bandy líných ubožáků do země zaslíbené, kterou neodolatelně „pohádkově“ přednese Filip Kaňkovský coby dobitý a zafačovaný učitel Bohadlo. Jenže co naplat, jejich působivost tkví stejně především v Topolových slovech a jejich magickorealistické obrazivosti.

Národní divadlo, Praha – Jáchym Topol: Kouzelná země

Dramatizace: Jan Mikulášek, Marta Ljubková, režie: Jan Mikulášek, dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský, scéna: Marek Cpin, kostýmy: Kateřina Štefková, světelný design: Ondřej Kyncl. Hrají: Johana Tesařová, Tereza Vilišová, Martin Dědoch, Oskar Hes, František Souček, David Prachař, Jindřiška Dudziaková, Václav Vašák, Lucie Juřičková, Pavel Batěk, Robert Mikluš, Matyáš Řezníček, Filip Kaňkovský, Jan Nedbal, Kateřina Dvořáková, Veronika Lapková.

Premiéry 14. a 15. 2. 2019 v historické budově ND.