Konec sezony. Zemřel básník Stanislav Dvorský

Básníkův verš „je na čase odchod do nových prostorů a rámců“ z rukopisné sbírky Někdy někde něco, jejíž fragment vyšel v prvním čísle letošního Tvaru, teď zcela nečekaně dostal zcela jiný význam. Temnější i symboličtější, než si mohl kdokoli z nás při jeho četbě představit.

Stanislav Dvorský (narodil se 14. července 1940 v Praze) patřil dlouhá léta k tajemným a svůdným postavám, o nichž se v určitých kruzích jaksi vědělo, cosi šuškalo, které něco představovaly, ale jejichž samotná tvorba zůstávala až na jakési fragmenty „legendárně nedostupná“.

K poezii a vůbec k modernímu umění, které s ní spojoval, ho původně nasměroval zájem o jazz, jenž jej fascinoval již od prvních poválečných let, kdy Vlachovy „glennmillerovské tóny“ patřily k Praze stejně přirozeně jako třeba křiklavě barevné ponožky místních pásků. Jak podotkl v jednom z rozhovorů: „Jazz byl do jisté doby pro mě opravdu vším.“ Jeho zájem o vlastní hraní, samo dobrodružství i všechny zcela subjektivní závratě, jež se s jazzem pojí, přirozeně vedly k tomu, že v roce 1959 spoluzakládal Traditional Jazz Studio, kde působil coby pianista. Láska k jazzu, jehož se stal hlubokým znalcem, jej neopustila po celý život. Nicméně na samém přelomu 50. a 60. let, v oné „legendární sezóně,“ kdy se seznámil se svými generačními druhy Petrem Králem a Prokopem Voskovcem, se již rovněž plně věnoval poezii, svým „slovním konstelacím“.

Vzápětí se všichni tři začali aktivně podílet na činnosti okruhu básníků a malířů sdružených kolem Vratislava Effenbergera. Vklad Stanislava Dvorského byl nepřehlédnutelný, nejen jeho vyhraněnými názory, ale i celým jeho myšlením a přístupem k poezii, a potažmo k životu. Patřil ke klíčovým autorům celé jedné generace. Díky svým poněkud potrhlým vizím a jaksi temným, až existenciálním polohám, se jeho poezie nesla na tak přitažlivých vlnách „básnické zběsilosti“ a sarkastického humoru, že od prvních textů byla zkrátka jedinečná a nezaměnitelná: „… chodili jsme noční Prahou hledali za okny fialové mejdany/ opřádali jsme si vzájemně svá pohlaví bezelstnými nesmysly/ zdá se mi to stále ještě velmi žádoucí/ do jakého neuchopitelného světa to půjčili velcí vizionáři své lebky“.

V rámci okruhu se podílel na ineditních sbornících Objekt 4 a 5. Účastnil se magnetofonových básnických antologií, pořádaných Milanem Nápravníkem (Antologie 1962, Fragmenty 1963 a 1964). Téměř legendární se stala jeho přednáška v pražském Klubu Mánes nazvaná Příspěvek k teorii interpretace, kterou doprovázela výstava obrazů jeho přítele Jaroslava Hrstky.

Za zcela ojedinělý a inspirativní text lze považovat vedle jeho Kolejí i Hru na ohradu, který začal psát v roce 1963, prozaické, a přesto vrcholně básnické dílo. Jistý „vnitřní monolog,“ který má svou vlastní strukturu, své obrazy i svou konkrétnost, své šumy i reálné zvuky. Jakoby šlo o básnickou „asambláž“ vyrůstající z obdobného materiálu i gest jako informel ve výtvarné oblasti. „Určil jsem své postavení jen velice přibližně… Nevnímám svou vezdejší bytost jako nějaké rozevláté cáry… Zasuté knihy mi dávaly za pravdu. Probíhalo to všechno doposud příliš hladce a pomalu, je třeba to změnit. Co když jsou na nebi… tam v tom nekonečnu… třeba i miliardy takových starých ohrad… anebo nových a nových ohrad, starých hlubokých křesel a všemožných děr? Na co pak štípání dříví? Na co vycpávání mrtvého psa?“.

Jeho rukopis a vlastní vklad nesla výstava Symboly obludností v roce 1966, kterou připravil vedle Vratislava  Effenbergera a Petra Krále. A podílel se i na výstavě francouzských surrealistů v roce 1968 v Praze nazvanou Princip slasti. A samozřejmě i s jeho přispěním se podařilo dostat v roce 1969 na pulty knihkupectví sborník Surrealistické východisko i první a na dlouhé roky jediné číslo revue Analogon. Koncem 60. let připravoval pro tehdejšího Československého spisovatele k vydání svoji sbírku Dobyvatelé a pařezy, která však byla po ruské invazi vyřazena z nakladatelského plánu. Vydávání své poezie se tak dočkal až po pádu komunistického režimu.

Na přelomu 60. a 70. let se postupně rozcházel s činností Vratislava Effenbergera, který obnovil surrealistickou skupinu. S nastupující normalizací Dvorský sledoval vlastní cestu, své vlastní projekty. Jako autor i editor se podílel na několika samizdatových sbornících a antologiích. Zúčastňoval se bytových seminářů k psychoanalýze. Byl zaměstnán v Supraphonu, kde připravoval grafickou úpravu obalů k deskám. Ty jeho jsou nezaměnitelné i odvážné a vždy svým způsobem souvisejí s danou nahrávkou. Nejsou líbivým doplňkem, ale jakousi interpretací, často i zřejmou provokací vůči normalizačnímu režimu. Jednou tvořil obal desky obraz již „zakázaného“ Mikuláše Medka, jindy fotografické dílo Emily Medkové.

Poezii se v té době věnoval téměř minimálně, a to bez ohledu na to, že – jak se tradovalo – nikdy nebyl velký psavec. Nicméně v 70. letech vzniká soubor jedenácti společných tušových kreseb Miloše Síkory a Pavla Turnovského, doplněný deseti jeho texty. Tento nedělitelný a specifický celek nazvaný Amalgamy však vyšel až předloni. Dvorského texty neztratily nic ze svého bohatství, ze svých obrazně kontemplativních poloh i sarkastických point: „ale to co převládá je šero a kapradí/ pentle na výtrusnicích a váhavé šermování v pesimistických alejích/ nakonec i to odpadlo:/ jen kusy nepochopitelného pádla/ v borůvčí kde mizí poslední lyrické souvětí“.

Po roce 1989 zakládal Společnost Karla Teigeho, organizoval několik výstav, zejména v píseckém Prácheňském muzeu a v pražské Hvězdě spolupracoval na přípravě expozice Surrealistická východiska 1948–1989. Konečně vycházela postupně i jeho poezie a za sbírku Oblast ticha v roce 2006 získal cenu Magnesia litera. Poslední knihou, již vydal, je inspirativní esej Nevědomí a básnický objev (2016). Nezaměnitelná a v mnohém i objevná byla jeho studie o českém poválečném surrealismu Z podzemí do podzemí, jež byla součástí kolektivní publikace Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989.

S odchodem Stanislava Dvorského jakoby se vytrácela i celá jedna epocha. Doba, kdy poezie byla zcela přirozeně spojována s dobrodružstvím, svoboda představovala tvůrčí uchopení skutečnosti, svět se četl jako tajemství a vyhraněnost názorů nevyvolávala u druhých pouze úšklebek. Gesta měla svou váhu, stejně jako hluboká znalost věcí, snění a chuť objevovat, i když se třeba jen jedná o obyčejné jídlo, jeho chutě a vůně. A v neposlední řadě se s tím vším u Stanislava Dvorského pojila i určitá noblesa. Ta se projevovala nejen v řeči, ale i ve způsobu, jak si uměl uvázat motýlka, nosit poněkud vytahané letní sako, či v umění proměnit obyčejnou situaci málem v samotnou báseň.

Vzpomínám si, jak před několika lety v závěru jedné zahradní slavnosti kdosi pustil jakousi jazzovou nahrávku. Básník se rozzářil, několikrát se lehce zhoupl do rytmu a pronesl, spíše pro sebe než okolí: „A život zase začíná“. A vzápětí, ještě než stačila věta zcela doznít, už mizel po schůdkách vstříc nastávajícímu šeru: „A báseň se tak stává teskným playbackem/ k rychlé a přímé řeči rozvalin“.

Autor je básník, esejista, překladatel