Alena Müllerová: Velmi osobní vzpomínka na Erazima Koháka

Milý Erazime,

dlouho jsme se neviděli, ale v posledních měsících jsem na Tebe myslela. Psala jsem Ti přání k Vánocům a Ty jsi neodpověděl, tušila jsem, že jsi asi nemocný. Říkala jsem si, že musím zjistit, co s Tebou je, navštívit Tě. A dnes jsem zjistila, že to setkání se už nikdy neuskuteční. Je mi smutno. Dovol, abych zde citovala část jednoho z Tvých dopisů:

Milá Aleno,

chtěl bych se Tě vyptávat na Tebe a na televizi, jak jde život, jenže jsem Ti dlužen aspoň půl tuctu dopisů, a tak posílám aspoň splátku.

Hlavní zpráva odtud je, že moje „velká“ kniha o smyslu české totožnosti – co to znamená být Čech? A má to ještě nějaký smysl? – je hotová. Byl to můj celoživotní úkol, poslední tři roky jsem na tom pracoval tvrdě, dvanáct hodin denně, šest a půl dní v týdnu, až se mnou už ale opravdu nic nebylo. Měl jsem pocit, že knihu musím dokončit, dokud žiju, a dokončil jsem ji. (…) Už šla do sazby. Abych nezapomněl, jmenovat se bude Domov a dálava: Národní totožnost a světové lidství v českém myšlení. Je to obrovská úleva a pocit stejně obrovské prázdnoty: tolik let jsem s tím žil, teď je to hotovo.

Zaplatil jsem za to pošramocenou páteří. Napřed podezírali metastázi mé rakoviny, ale to vyloučili. Byl to jen zlomený obratel Th12. Tak mě operovali, operace se zdařila, ale rekonvalescence je pomalá a nemilá. (…) Prosím Tě, pozdrav ode mě v ČT kde koho. Nestačil jsem rozeslat přání, vydržím sedět tak půl druha hodiny. A sobě vyřiď pozdrav dvakrát denně, jsem Ti je dlužen.

S úsměvem Erazim

Jsem ráda, Erazime, že jsi dopsal Domov a dálavu, a potom ještě v roce 2016 připravil přepracované vydání knížky z roku 1986 Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody. Musím přiznat, že některé Tvé filozofické knihy pro mě byly příliš náročné, jsem jen absolventka scenáristiky na FAMU a Husserlovi či Ricoeurovi tak docela nerozumím. Ale Oheň a hvězdy jsou pro mě spirituálním a pochopitelným dílem. Ta kniha vznikla
v sedmdesátých letech minulého století, když jsi po rozpadu svého prvního manželství žil uprostřed lesů ve srubu v New Hampshire, odkud jsi odjížděl učit do Bostonu. Vyprávěl jsi mi příběh o tom, jak se do Tebe zamilovala jedna studentka a žila s Tebou. Ale Ty jsi nakonec našel svou vrstevnici, zlatou Dorothy, která se s Tebou v devadesátých letech přestěhovala do Prahy.

Erazime, ještě zde musím zmínit další Tvůj dopis, který jsi mi napsal v roce 2005, ve chvíli, kdy mého syna srazilo auto, on byl v bezvědomí a nebylo jisté, zda přežije. Jako věřící, člen Českobratrské církve evangelické jsi mi poradil, jak najít útěchu v čtení Bible. Vyrobil jsi návod a vybral některé pasáže. Pomohlo mi to, ačkoliv jsem agnostik. Přečetla jsem si doporučený žalm i dnes:

„Hospodin je můj pastýř.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách,
vodí mě na klidná místa vod,
naživu mě udržuje,
stezkou spravedlnosti mě vede
pro své jméno.
I když půjdu roklí širé smrti,
Nebudu se bát ničeho zlého,
Vždyť se mnou jsi Ty.“

Ještě více mi ale pomohly Tvé dopisy a pohlednice, setkání s Tebou. Nikdy jsem nepotkala laskavějšího člověka, než jsi byl Ty.

Tvá Alena
V Praze 9. 2. 2020

Erazim Kohák a tíhnutí k prostotě

Josef Chuchma

Tímto titulkem jsem v roce 2003 otevřel Kohákův portrét pro MF DNES, kde vycházel cyklus GEN – význačné osobnosti dneška, volné tištěné pokračování cyklu České televize. Než zde z něho rozsáhleji zacituji, připomenu některá fakta z Kohákova života.

Narodil se 21. května 1933 v Praze. Otec Miloslav Kohák byl novinář, matka učitelka angličtiny. Z existenčních důvodů se Miloslav naučil těsnopis a získal místo v Poslanecké sněmovně. Během války se rodiče zapojili do odboje: otec byl zatčen v roce 1941, matka Zdislava o tři roky později, syn Erazim pobýval u příbuzných. Všem se podařilo válku přežít. Miloslav Kohák se vrátil do parlamentu, pak byl osobním tajemníkem ministra spravedlnosti Drtiny a v roce 1948 redaktorem Svobodného slova, listu Československé strany národně socialistické. Po komunistickém převratu rodina ilegálně přešla do Německa, po čase přestěhovala do USA.

Erazim se v Americe postavil na vlastní nohy, neboť rodina se rozpadla. Pracoval manuálně a pilně studoval filozofii, religionistiku a jazyky. Získal stipendium na Yaleově univerzitě a v roce 1958 na ní obhájil doktorát. Roku 1960 se stal asistentem na katedře filozofie Bostonské univerzity, na níž pak byl jmenován docentem (1970) i profesorem (1977); byl zde ředitelem pokročilých studií, tři roky tu vedl katedru filozofie.

A nyní tedy poslední zhruba třetina onoho portrétu filozofa z roku 2003:

Komunismus padl, on mohl zpátky do vlasti. V roce 1990 narychlo sepsal pětici textů, čtyři z nich přednesl na pražské filozofické fakultě, jeden na Křesťanské akademii. „Moderní pojetí vede nejen k metafyzické skepsi, nýbrž k destrukci všeho života vyčerpáním zásob a znečištění světa odpadem. Máme-li žít v pravdě (a máme-li vpravdě žít), potřebujeme hledat a nalézat jiné pojetí světa: totiž pojetí světa jako smysluplného ‚světa života‘, tedy takové, které by nevedlo k panskému chápání lidského postavení ve světě a jeho následkům: skepsi a ekologické katastrofě,“ končil první z těch textů. Vznikla z nich publikace Pražské přednášky, jež to zatím dotáhla na tři vydání. Reedic či dotisků se dočkaly i jiné autorovy knihy – svazky publicistických drobností Post scriptum: psové a Hesla mladých svišťů, i serióznější práce Zelená svatozář či Člověk, dobro a zlo, kterou filozof nyní zásadně přepracoval.

Po převratu vpadl do tuzemského veřejného prostoru filozof Václav Bělohradský. Z italského exilu přicestoval se sugestivní obranou liberalismu, občanských ctností a postmoderního světa. Když se v Praze veřejně projevil Kohák, bylo zřejmé, že přibyl protipól: muž socialistických názorů, kritik postmoderní nespoutanosti a relativismu, zastánce trvale udržitelného rozvoje. Fenomenolog Edmund Husserl a T. G. Masaryk jsou hlavními personálními pilíři jeho filozofické stavby, jež je dále tvořena prožitky přírody, z níž plyne obrana všeho živého, a úvahami o vztahu člověka k Bohu; Kohák je praktikující evangelík. Pedagog z Bostonu se vehementně zapojil do české veřejné diskuse. Do poloviny devadesátých let byl řádným profesorem filozofie na bostonské i pražské univerzitě, pak se rozhodl jen pro rodné město.

„Na Ameriku mám krásné vzpomínky, ale moje současnost a budoucnost leží tady,“ říká mi ve dvoupokojovém panelákovém bytě v pražských Roztylech, který si velmi pochvaluje jako plně dostačující jeho nevelkým potřebám a v němž žije se svou o sedm let starší ženou Dorothy. To kvůli ní poprvé koupil televizi, aby Američanka odposlouchávala a učila se manželovu mateřštinu – nejvíc se jí líbila čeština Jiřiny Bohdalové ve Večerníčku o Křemílku a Vochomůrkovi…

Pro jedny je Erazim Kohák autoritou; jeho jméno se dokonce nedávno mihlo při úvahách, kdo by mohl po Havlovi zasednout na Pražském hradě. Pro druhé je typickým představitelem intelektuála přisuzujícího si nárok na pravdu. Ale i ten nejzuřivější Kohákův odpůrce si může být jist, že tento morální a ekologický filozof s ním povede zápas výhradně demokratickými prostředky.