Jacques Rancière: Estetická revoluce ve jménu rovnosti
S francouzským filozofem o estetice, politice, dějinách a revolucích nejen v literatuře.
Jacques Rancière (* 1940) patří mezi nejvlivnější francouzské intelektuály současnosti. Emeritní profesor filozofie na univerzitě Paris VIII, jež vznikla coby experimentální pracoviště po převratných společenských událostech května 1968, bývá jako řečník zván nejen na akademické konference a přehlídky současného umění; vyjadřuje se rovněž k politice. O vztahu umění, politiky a estetiky se mu totiž daří hovořit originálně, čerpá jak z klasické tradice od Platóna po Schillera, tak z poválečné kritické teorie, opřené o marxismus. Nepřísluší k žádné filozofické škole, spíše zabydluje neprozkoumaná pomezí mezi „historií a filozofií, filozofií a politikou a mezi dokumentem a fikcí“, jak kdesi poznamenal o Rancièrově díle jeho souputník, neméně proslulý Alain Badiou.
Rozhovor s Jacquesem Rancièrem, moderuje a titulky přeložila: Jana Beránková, video: Marek Delong a Jiří Koukal (ČT) Rancière přijal pozvánku Pražského axiomatického kroužku a 7. února proslovil v Národní galerii v Praze přednášku nazvanou Politika fikce, v níž hovořil o demokratické revoluci ve fikci a o politických aspektech moderní literatury. Při této příležitosti jsme jej získali pro rozhovor. Nastínil v něm to, jak vnímal sametovou revoluci v Československu, ale také se dotkl několika klíčových pojmů své otevřené teorie.
Uprostřed jeho úvah stojí koncept „distribuce vnímatelného“ (Le Partage du sensible), který odkazuje k jen zdánlivě samozřejmému řádu vnímatelného. Ten totiž strukturuje to, co může být viděno, slyšeno, řečeno, myšleno a uděláno. Vnímatelné tak předchází myslitelnému a možnému. Distribuce vnímatelného v komunitě zakládá sdílené a vyloučené, definuje vztahy mezi časy, prostory, věcmi a lidmi, předkládá myšlení takový obraz světa, v němž teprve lze uvažovat, jednat a prožívat.
Pražský axiomatický kroužek pořádá v dubnu mezinárodní konferenci o filozofii a matematice, na níž vystoupí také Alain Badiou, zdroj: PAK
Na poli estetiky Rancière definuje tři rozdílné režimy distribuce vnímatelného; jde o takzvané režimy umění: o platónský etický režim obrazů, o reprezentativní režim umění a o estetický režim umění. Zhruba na počátku 19. století došlo podle Rancièra k estetické revoluci, při níž byl reprezentativní režim s přísnou hierarchií uměleckých druhů, námětů a žánrů zpochybněn ve prospěch rovnosti všech stylů a reprezentovaných subjektů. Tudíž dělící linie a kritéria toho, co je a co není hodno být součástí umění, byla pozvolna (z)rušena. Tuto tichou a postupnou revoluci Rancièrovi ilustruje příklad Flaubertovy postavy chudé venkovské dívky Emmy Bovaryové. Této postavě se dostává fikčního prostoru, který by jí v předešlém, reprezentativním režimu umění nepříslušel. Právě umění a umělci mají v Rancièrově pojetí schopnost překreslovat ten zdánlivě přirozený a všedefinující rámec distribuce vnímatelného. Vytvářejí trhliny ve sdílené koncepci světa a staví ji do polemického kontrastu s vlastní utopickou vizí.
„Uvnitř jakékoliv dané struktury jsou umělci ti, jejichž strategie míří na změnu rámců, rychlostí a měřítek, jimiž vnímáme viditelné, a spojují je se specifickým elementem neviditelného a se specifickým významem. Takové strategie mají zviditelnit neviditelné nebo zpochybnit samozřejmost viditelného; zpřetrhat dané vztahy mezi věcmi a významy a opačně – mezi věcmi a významy, jež spolu dříve nesouvisely, vynalézt vztahy nové,“ praví Rancière a těsně tak svazuje umění a estetiku s politikou. Umělecká rekonfigurace vnímatelného totiž dokáže měnit životy všech lidí včetně těch, kteří dosud zůstávali ve společnosti oslyšeni.
Ve sféře politiky Jacques Rancière rozlišuje mezi politikou a policií, přičemž policií míní organizaci komunity na základě sdíleného režimu distribuce vnímatelného. Esence politiky tak nespočívá v pouhém konfliktu různých zájmů, nýbrž v procesu emancipace od panujícího policejního řádu.
Dodejme, že Rancièrovi česky vyšla v roce 2011 kniha Neshoda: politika a filosofie (Svoboda Servis, Praha). A je zastoupen ve svazku Obraz a moc. Rozhovory s francouzskými mysliteli, který vyšel roku 2015 v nakladatelství Karolinum; jde o soubor interview, které vedla Michaela Fišerová, filozofka a vizuální teoretička působící na Karlově Univerzitě v Praze.
