Proč pohořel text Clauda Simona, nositele Nobelovy ceny
Generace přicházejí a odcházejí – a vkus se mění. V literatuře stejně jako kdekoliv jinde. Jednu ilustraci tohoto principu předvedl jistý francouzský spisovatel s textem svého daleko slavnějšího, dnes již nežijícího kolegy. Text laureáta nejprestižnější literární ceny zaslal současným nakladatelům a čekal na odpovědi. Bez výjimky byly všechny záporné...
Před Vánoci se v médiích objevila zpráva o vtípku, který na francouzské nakladatele nalíčil spisovatel Serge Volle. Do devatenácti tamních nakladatelských domů anonymně poslal ukázku z románu Palác (Le Palace, 1962) spisovatele Claude Simona (1913–2005), držitele Nobelovy ceny za literaturu. Sedm z oslovených nakladatelství na nabídku neodpovědělo, dvanáct dalších nabízený rukopis odmítlo s tím, že obsahuje „nekonečně dlouhé věty, ve kterých se čtenář ztratí“, že „postrádá zápletku a dobře vykreslené charaktery postav“ a podobně.
Podle Volleho výsledek ukazuje na „filištínskost“ současných nakladatelů a rozpad standardů redaktorské práce. Zavrhují prý díla, která nejsou jednoduchá na čtení nebo nestrhávají rekordy v prodejnosti. Chtěl bych se těch redaktorů zastat: ani já bych v současné době Simonův román k vydání nedoporučil.
Claude Simon asi v roce 1932, repro: Exposition Claude Simon, Centre Georges-Pompidou, Paris/Wikipedia
Serge Volle si samozřejmě vybral ukázku z jeho díla záměrně. Simon psal těžko proniknutelným stylem. V jeho textech téměř nenarazíme na interpunkci, jeho věty často přesahují jednu tiskovou stranu, vyjadřuje se pouze v nepřímé řeči, prolíná časové roviny, namísto ucelených vět na sebe kolážovitě kupí jejich fragmenty. Na to jsme ovšem zvyklí i od jiných spisovatelů, z českých lze na obdobné postupy narazit například u Simonova překladatele Vladimíra Binara (viz jeho próza Playback) nebo u Bohumila Hrabala (kupříkladu v trilogii Svatby v domě).
Čím je Simone, jemuž česky vydal Odeon dva romány – Vítr (1980) a Příběh (1985) – osobitý a nepřístupný, je způsob vyprávění. Napodobuje jím chaotičnost myšlení. Asociativní a nepřehledné vynořování vzpomínek, myšlenek a pocitů, kdy navíc mnohdy není jasné, zda patří postavě, anebo vypravěči. Simon rezignuje na děj; namísto něj se soustřeďuje na podrobný vizuální popis. Jeho texty připomínají fugu, polyfonní jazykovou skladbu. Zkrátka – na to, aby byl současný člověk schopen se začíst, vnořit do Simonova vesmíru a třeba pak i docenit jeho knihy – na to by nejlépe potřeboval měsíc prázdnin. A kdo z vás to má?
To vše ale ještě nevyvrací Volleho obžalobu nakladatelských redaktorů. Claude Simone je přece držitelem Nobelovy ceny! Odmítnutí jeho rukopisu, zdá se, potvrzuje Proustovo tvrzení: „Aby se spisovatel prosadil, musí už být slavný.“ Ano, Simon je držitelem Nobelovy ceny za literaturu, jenže z roku 1985. A od té doby se literární kontext, jazyk, způsob psaní i čtení proměnil snad nejrazantněji v lidské historii (Guttenberga teď vynechme).
Claude Simon a jeho paraván, foto: associationclaudesimon.org
Vyprávění se velmi zrychlilo, přijímá filmové postupy a věty se zkracují. Autoři se už často nezdržují s výstavbou fikčního světa. Jdou takzvaně po příběhu. Dnes proto například i mnohé texty Karla Čapka působí rozvlekle a nudně. Na druhou stranu: o to rychleji se při tomto „novém psaní a čtení“ odhalí, když próze chybí nosná myšlenka nebo nápad, jak ji poutavě odvyprávět.
Zmíněné proměny literatury a čtení ovšem nutně neznamenají její banalizaci nebo „filištínskost“ nakladatelů. O tom, jaká beletristická kniha uspěje a zařadí se do pomyslného kánonu, nerozhodují výhradně její takzvaně objektivní umělecké kvality, ale taky osobní vkus redaktora a čtenářů, náhoda a dobré načasování. Psát a vydávat v současných podmínkách knihy, jaké píše Simon, by nemělo smysl. Četly by je stovky, v českém prostředí desítky lidí.
