Michael Hauser: Filozof se má zabývat věcmi, které se nelíbí ani jemu

V čem vidíte smysl svého povolání?

Jako asi každý filozof jsem si samozřejmě dlouho vyjasňoval, co to v tomto světě znamená být filozofem. V jednom období jsem chtěl filozofii úplně opustit, protože mi připadalo, že se zabývá jen interpretacemi interpretací a já bych raději dělal vědu, nebo se věnoval něčemu, kde můžete něco objevit. Ale pak jsem si uvědomil, že filozofie formuluje to, čemu říkám kondicionální problémy. Například žijeme v demokracii a vznikají tu určité krize nebo problematické momenty, a právě filozofie ukazuje, že pokud se nezačnou tyto projevy krize řešit, tak ohrožují samotnou existenci demokracie. Hrozí, že se demokracie rozpadne. Čili filozofii chápu tak, že formuluje problémy, které jsou existenčně zásadní a týkají se ekosystémů, civilizace, lidského života a tak dále. Tohle hledisko mě k filozofii vrátilo.

Nejste v zájmu o problémy současnosti mezi českými filozofy spíš v menšině? Většina se věnuje právě oněm interpretacím interpretací.

Filozofů, kteří se zabývají současnými problémy a krizovými tendencemi, je v České republice zatím málo, ale přibývá jich, není to jako třeba v devadesátých letech. Nicméně ve světě jich zas tak málo není. Nejnápadnější je asi Slavoj Žižek, vedle něj stojí například Nancy Fraserová nebo Alain Badiou a další. V české filozofii se teprve nyní ustavuje generace filozofů, kteří si tyto otázky znovu kladou. Po období, kdy opravdu převládala interpretace interpretací, jedni interpretovali Husserla, druzí Heideggera, třetí se zabývali středověkou filozofií, další filozofií analytickou a podobně, se i tady objevují filozofové, kteří za své východisko považují současný svět a jeho krizové momenty.

Nancy Fraserová (* 1947), americká filozofka, kritická teoretička, feministka a profesorka politických a sociálních věd, foto: The New School, New York

Proč to v devadesátých letech nebylo běžné?

Tehdy zde vládla představa, že dějiny skončily a zůstaly jen „mikroproblémy“, jimiž se filozofie nebude zabývat a přenechá je sociologii nebo politologii a politice. Nejen u nás, ale i ve světě vládla zpočátku devadesátých let atmosféra radosti, svobody, demokracie, nových perspektiv.

Kdy ten pocit vyprchal?

Řekl bych, že v období vydatných změn mezi lety 2000 a 2010. Nebyl to jen terorismus, který doslova i symbolicky zasáhl srdce celého tohoto systému – newyorské Světové obchodní centrum. Krizových fenoménů začalo přibývat: rozmach fundamentalismu, úpadek demokracie, problémy spjaté s ekologií, finanční krize… Začaly se objevovat výrazné demonstrace a manifestace proti neoliberalismu a globálnímu kapitalismu. Uvědomili jsme si, že opět existují závažná témata, která mohou být důležitější či aktuálnější než temporalita u svatého Augustina či rozměry bytí u Heideggera.

Michael Hauser, Doba přechodu. Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua, Praha 2021, repro: Filosofia

Letos v červnu vám vyšla kniha Doba přechodu s podtitulem Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua, v níž dobu po roce 1989 označujete jako interregnum. Co ten termín znamená?

Interregnum je starý pojem, který kdysi označoval mezivládí. Dobu, kdy jeden král zemřel a ten nový ještě nenastoupil na trůn. Antonio Gramsci pak tento pojem ve třicátých letech minulého století oživil, když jím myslel dobu, v níž staré umírá a nové se nemůže zrodit. Tehdy souběžně například s Theodorem Adornem a Erichem Frommem sledoval krizi parlamentní buržoazní demokracie. Krizi, jež však namísto osvobozené společnosti – kterou nazývali komunistickou – přinesla fašismus. Takže Gramsci ve svých útržcích, které psal z vězení, hovoří o morbidních symptomech doby. Těmi morbidními symptomy myslel třeba náhlé zhroucení mezinárodních smluv v případě mnichovské dohody, nebo vítězství NSDAP ve Výmarské republice, která byla, co se týká kultury, politiky a politického systému, jednou z nejliberálnějších zemí v Evropě. Morbidní symptomy znamenají, že se něco děje v základech systému, že starý systém odumírá, ale nový se ne a ne zrodit, a v tomto mezidobí se pak objevují symptomy jako je například fašismus.

V knize představujete současné období systémového rozvratu ve dvou rovinách. V rovině ekonomické studujete proměny neoliberalismu, v rovině kulturní končící postmodernismus. Proč jste zvolil právě tyto –ismy?

Když se snažíme pochopit, co se všechno odehrálo za posledních třicet let, musíme si položit otázku, co představovalo dominantní figury nebo útvary. Tím mám na mysli třeba ekonomickou doktrínu, převládající způsob myšlení nebo určitou kulturu, které byly neproblematicky přijímané jako přirozené. Čili samozřejmě je zapotřebí zabývat se neoliberalismem a postmodernismem.

Antonio Gramsci (1891–1937) italský politik, publicista a marxistický filosof, zdroj: Socialist Action

V čem se tedy liší raný neoliberalismus od toho současného?

V raných fázích neoliberalismu a postmodernismu, které můžeme datovat do sedmdesátých a osmdesátých let, byla západní společnost a její kultura prosycená určitými emancipačními nebo egalitárními představami – „duchem roku 1968“. Tudíž pokud se neoliberalismus chtěl prosadit, volky nevolky musel nasát tato témata. Vidíme to na heslech té doby, kdy neoliberální politici a ekonomové mluví o prokapávání bohatství: „Nemáte se dobře a byrokracie je všude okolo? Osvobodíme vás od ní! Když se odvážíte podnikat, začnete žít novým způsobem života. Není přece nic špatného na tom, že tu pak budou čím dál tím bohatší lidé, protože když dojde ke vzestupu bohatých tříd, bohatství začne prokapávat dolů…“

Jinak řečeno: Trochu tržní sebeoptimalizace a hned je z vás kvalitní lidský kapitál?

Michel Foucault ukazuje, že v pojmu lidský kapitál se skrývají dvě dimenze. Jedna čistě ekonomická, tržní, kdy se člověk stává určitým zbožím, ale zároveň je tu dimenze spontaneity nebo nedisciplinační subjektivity, jak to nazývá. V době klasického sociálního státu tu byly vždy nějaké příkazy, jak se chovat: Buď členem nějaké organizace, buď v odborech, buď dobrým ředitelem státního podniku a tak dále. Prostě chovej se určitým způsobem neboli disciplinovaně. Foucault k tomu říká, že právě v neoliberalismu poprvé v dějinách kapitalismu vzniká nedisciplinační forma ekonomiky, v níž žádné závazné příkazy nejsou. Každý se stává svým vlastním kapitálem, svým vlastním podnikem a záleží na něm, na jeho schopnostech nebo pracovitosti, nápaditosti, píli, zda svůj kapitál zhodnotí.

Projev amerického prezidenta Ronalda Reagana, v němž divákům demonstruje výhody neoliberální doktríny nízkých daní, 1981, foto: Wikimedia

V čem tedy spočívají problémy panujícího neoliberalismu?

Dá se to říct zcela jednoduše. V první fázi neoliberalismus slibuje bohatství aspoň pro všechny pilné a pracovité, kteří mají odvahu a podobně. Ve druhé fázi, která přichází v době finanční krize, vybízí k sebeobětování kvůli politice úsporných opatření. Je zapotřebí se zříct očekávaných zisků a dělat věci, které pro mě nejsou bezprostředně výhodné, ale jsou nutné v obecném zájmu a v zájmu celku. A to jde proti sobě. „Neviditelná ruka trhu“ zaniká jakožto harmonizační princip a trh se z pouhého agregátu individuálních aktérů a jejich zájmů proměňuje v „celek zdravé ekonomiky“, který vyžaduje sebeobětování. S tím by Václav Klaus na začátku devadesátých let volby nevyhrál.

Jak se proměnila postmoderní kultura?

Postmoderním filozofům je třeba přiznat, že udělali kus dobré práce v tom, že ironizovali velká vyprávění a emancipační projekty dvacátého století a tím nás od nich odstřihli. Umožnili nám, abychom k nim získali odstup, který je nutný k tomu, abychom o nich mohli přemýšlet novým způsobem. To ovšem neznamená, že v jejich filozofii některé impulzy emancipačních projektů a vizí nepůsobí. Krásně je to vidět u Derridy, který na začátku devadesátých let píše Marxovy přízraky, kde ukazuje, že dekonstrukce vždycky předpokládala myšlenku absolutní spravedlnosti vůči jedinečnému a zároveň utopický horizont, který umožňuje, aby se společnost neuzavřela.  Takzvaný konec postmoderny se v kulturní teorii symbolicky vyhlašuje někdy kolem roku 2000. Teoretici jako třeba Timotheus Vermeulen a Robin van den Akker si povšimli, že se v kultuře začínají objevovat dříve léta ironizované projevy jako vážnost, opravdovost, naděje. Takže už to není ten ironický postmodernismus, jak jsme ho znali, ale začíná v něm působit něco, co lze obecně označit jako modernismus. Jenže nejde o prostý návrat a opakování, může to být pohyb někam dál. Zmínění teoretici to ukazují i na filmové popkultuře. Například předloňský jihokorejský film Parazit nastiňuje problémy třídních diferencí. Ty se nyní častěji stávají tématem masové kultury.

Problémy třídních diferencí jako téma masové kultury. Jo Yeo-jeong v roli zámožné ženy ve filmu Parazit, foto: CJ Entertainment

Zároveň se teoretici kultury zabývají tím, čemu se říká struktura zakoušení. Mění se celkové rozpoložení společnosti. Všichni jsme si v devadesátých letech oddechli, že máme za sebou ono krvavé dvacáté století a teď nastává období svobody, kdy si můžeme jít v klidu něco sami dělat, hrát si. Nikdo nás k ničemu nenutí. Jenomže na přelomu tisíciletí už se zase zatahují mračna a naše vnímání a vztah ke světu se proměňuje. Už tu není tak veselo a je to vidět i na psychologických průzkumech. Lidé jsou spíš depresivní a nejistí. V osmdesátých letech si většina lidí říkala: „Když padne socialismus, bude tady západní demokracie, to je jasné.“ Kdo vám však dneska řekne, jaký tady bude systém za dvacet let? Půjde o pokračování současné liberální demokracie, nebo tu vznikne pravicově populistický režim, který se nyní rodí v Maďarsku? Nebo nastane nějaký globální konflikt či občanská válka?

Co myslíte?

Nevím. Mně jde jenom o vystižení té nejistoty, abych ukázal, že to není jenom věc nějakého individuálního rozpoložení, ale že se opravdu prokazatelně mění celková společenská atmosféra.

Jak se změna společenské atmosféry projevuje v oblasti výtvarného umění? V knize se toho také dotýkáte.

V devadesátých letech existoval určitý postmoderní styl. V dnešním umění doznívá postmoderna například v podobě konceptualismu, který se dá dnes považovat za určitý umělecký establishment. Například Damien Hirst je zavedený jako součást systému. Konceptuální umění se stalo součástí galerijního a akademického provozu. Už v něm není avantgardistický nebo rebelský náboj, který mělo na počátku. Dnes umělci řeknou: „Protestujeme proti tradičním hodnotám nebo proti konzervativním představám o životě a tradičním institucím.“ Kde jsou ty tradiční instituce? Reálně nikde. Kritizují to, co už zaniklo nebo zaniká.

Díla Damiena Hirsta vystavená v Arken Museum of Modern Art ve městě Ishøj v Dánsku, foto: Jonathan Deamer, Wikimedia

A vůči čemu by se tedy měli stavět do opozice, abyste jim přiznal onu kritickou roli?

Napadají mě například výtvarníci, kteří si říkají stuckisté. Začali demonstrovat proti výstavám konceptuálních umělců ve velkých galeriích a řekli: „Ne, to je součást establishmentu, my odmítáme konceptualismus a vracíme se nebo obnovujeme modernismus v jeho počátcích.“

Jenže umění v jejich provedení často postrádá určitou uměleckou hodnotu, která se generuje právě z novosti.

S tou novostí je velký problém, protože co je nového na konceptuálních instalacích, které se provádějí od šedesátých let?

Nelze přece odmítnout konceptuální umění jako takové. Osobně mi jde o to, zda mi dílo umožní nahlédnout svět z nečekané perspektivy. Jestli to učiní konceptuální instalací nebo třeba obrazem, není důležité.

To nepopírám, ale já se zabývám tím, zda vzniká nějaká nová forma umění. Na začátku může působit jako konzervativismus, ale ve skutečnosti může skrývat zárodky nějaké nové tendence, nějakou novost, kterou si ještě neuvědomujeme. Kritizuji galerijní provoz, kde stačí ovládnout určitý slovník a tvářit se jako nonkonformista. To vyvolává právě reakci vůči tomuto zavedenému systému. Mí přátelé radikální realisté sice považují stuckismus za slepou větev právě kvůli, řekněme, kvalitě zobrazení nebo estetické hodnotě, nicméně byl to pokus o průlom někam jinam. Působí sice konzervativně, ale na něco reálného reaguje.

Ve své knize hovořím o různých kulturních cirkulacích. Jedna z nich je cirkulace reaktivní, což jsou umělecké směry, které se snaží zneviditelnit nebo vymazat pravdivostní procedury modernistického umění, jak by to nazval Badiou. Modernistické umění pojímám jako vytváření nové reality ve spojení s reálnou změnou světa. Kdežto postmoderní nebo konceptuální umění popírá existenci těchto pravdivostních procedur, tváří se, že jsou mrtvé a nelze je obnovit. Proti nim stojí protoudálostní cirkulace, které se pravdivostní proceduru pokouší obnovit a najít nový začátek, jakým kdysi byly třeba kubismus nebo dvanáctitónový serialismus v hudbě.

V čem je pro vás klíčová filozofie Alaina Badioua?

Badiou vytváří svou filozofii v době interregna a sám to takto chápe. Vědomě usiluje o to, aby dobu interregna překonal, aby vytvořil myšlenkové předpoklady pro vznik nové doby. Říkám, že staví žebřík nad interregnem. To je taková stará filozofická metafora, kterou používá Schopenhauer a Wittgenstein, že pokud se chceme dostat někam dál, využijeme určitou filozofii jako žebřík a pak ji buď necháme stát, nebo ji odhodíme. Badiouova filozofie představuje takovýto žebřík, po kterém můžeme stoupat nahoru nad interregnum a vůbec si uvědomit, že v něm žijeme. Není totiž vůbec samozřejmé si to uvědomit. Zároveň u něj vidíme náznaky toho, že ono interregnum nebude asi konečná. To je v současné filozofii nové, protože většina filozofů, kteří se zajímají o náš svět, nestaví žebřík, ale zabývá se současným stavem věcí a apokalyptickými tendencemi. Nebudují základy něčeho nového a pozitivního.

Co nás čeká v příštích dvaceti letech? Podaří se obnovit pravdivostní procedury v umění či politice?

To nikdo neví, rozhodně je však zapotřebí se o to pokoušet a nebát se v tomto směru experimentovat.  Obávám se nicméně, že nebude snadné současný stav věcí překonat, protože se nejrůznější krize – politická, ekonomická, klimatická, zdravotní, psychická atd. – sečetly dohromady a zauzlily se. Většina lidí si to raději nechce připouštět, já také ne, ale filozof se má zabývat věcmi, které se nelíbí ani jemu.

Filozof Michael Hauser, foto: Josef Chuchma

Doc. Mgr. Michael Hauser, Ph.D.

Michael Hauser se narodil roku 1972 v Trutnově. Filozofii vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze, kde také roku 2004 obhájil dizertaci na téma Moderna a negativita: Adornovo pojetí, která vyšla knižně. Od roku 1998 působí ve Filozofickém ústavu AV ČR, nyní v oddělení současné kontinentální filozofie. Přednáší na Pedagogické fakultě UK a nepravidelně také na Filozofické fakultě UK. Zabývá se kritickou teorií a postmarxismem ve vztahu ke krizovým momentům současné civilizace. Vydal řadu knih, například Prolegomena k filosofii současnosti nebo Cesty z postmodernismu. Vyšla s ním kniha rozhovorů Kopat do žuly motykou. Přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt či práci Theodora Adorna a Maxe Horkheimera Dialektika osvícenství. Kromě odborných tuzemských a zahraničních časopisů publikoval či publikuje v Salonu (literární příloze deníku Právo), A2, A2larmu, Argumentu, Literárních novinách. S přáteli založil občanské sdružení Socialistický kruh, které se zabývá současnou i minulou levicovou teorií a její popularizací.