Horory do děsivé doby. Dávka šesti „divných“ knih

Ještě ke Kingovi. Ve své knize Danse Macabre konstatuje, že jednou z funkcí hororového žánru je příprava. Příběhy coby trenažér strachu v kontrolovaných podmínkách, které nám umožní v reálném životě zachovat chladnou hlavu. To samozřejmě neznamená, že máme okamžitě začít odlévat stříbrné kulky a shromažďovat folianty v latině psaných zaklínadel a pro jistotu sušit pavouky. Jen je dobré si uvědomit, co jsou skutečně hrozivé scénáře, a najít odvahu v tom, že člověk je tvor vynalézavý a věci až směšně často dopadají dobře. A jaké trenažéry že se nám v poslední době nabízejí?

Pod mostem je děsně živo

Američanka Cherie Priest (*1975) je u nás známá především díky steampunkovým dobrodružným románům ze série Mechanické století. Mýtné je ovšem titul, jímž radikálně změnila žánr. Podle některých zahraničních ohlasů jeden z nejzajímavějších hororů poslední doby se odehrává na současném americkém Jihu. Vypráví o městečku na státní silnici 177, po níž cestou od východu minete šest mostů. Ovšem od západu je těch mostů sedm. A pod posledním z nich žije něco, co si žádá oběti.

Mýtné je především zábavný román. Vykreslení jižanského prostředí je příjemné, rázovité postavičky fascinující a ústřední záhada přitahuje pozornost. Navíc se ukazuje, že v městečku Staywater věci „zůstávají“ – v místním baru místní štamgasti respektují ducha a nikdo se nediví, že panenky v opuštěném domě po šílené sběratelce občas změní ošacení. Jednou za třináct let je však nudný rozklad všeho a všech narušen brutálními událostmi, jak poznají i novomanželé Titus s Melanií…

Asi nejzajímavější na téhle knize je skutečnost, že v podstatě běží o sequel k nikdy nenapsanému příběhu, který je shrnut ve vyprávění jedné z hlavních postav. Což je jednak osvěžující, jednak to dává punc originality hlavnímu monstru (stejně jako řešení, po němž musí nakonec sáhnout sympatické stařenky Daisy a Claire). Nicméně Mýtné má i zápory. Autorka tu uvízla někde mezi výbornou hororovou povídkou a nadprůměrným, temně laděným humoristickým románem. Vyloženě by jí slušela rázná filmová adaptace. Ale i ve své stávající podobě Mýtné nabízí milovníkům děsu zážitek.

Cherie Priest: Mýtné. Přeložila Zuzana Vrbová. Fobos, Praha 2020, 328 stran, doporučená cena 399 korun.

Čistý úlet

S americkým Jihem je spojený rovněž Joe L. Lansdale (*1951), který u nás bohužel nevychází soustavně – což je minimálně při pohledu na skvělou sbírku povídek Bizarníma rukama (česky 1998) škoda. Odměna z pekla, která v originále vyšla roku 2016 a Joe ji napsal se svým bratrem Johnen L. Lansdalem, situaci nejspíš nezmění. Ne proto, že by se jednalo o špatnou knihu, nýbrž prostě proto, že ta próza je čistý úlet.

Do městečka Falling Rock přijíždí někdy po občanské válce lovec odměn, tedy stopař zločinců, jménem Smith. Svého muže rychle dostane, ale věci se trochu zkomplikují, především kvůli idiotovi, který hrdinovi připravoval zápalné šňůry k dynamitovým patronám. A tak se Smith ocitá v předsálí Pekla, kde mu místní barman Chňapka (který ovšem není jen obyčejným barmanem) nabídne obchod života: Smith se vyhne věčnému zatracení, ale výměnou musí zpět do Falling Rocku a zlikvidovat tamního zmetka, který uzavřel smlouvu s něčím, co až podezřele připomíná cthulhuovská monstra…

Tenhle mix westernu a hororu je přiznanou, smrtelně vážnou parodií, v níž je vše podřízeno efektu – a tak třeba epilog připomíná jeden slavný videoklip skupiny Motörhead. Smith má k dispozici nadpřirozeného oře se stříbrnými podkovami, partu jeho pomocníků tvoří nedávno zesnulí slavní pistolníci a psychopati a proti němu kromě jiného stojí městečko kompletně proměněné v zombie. To vše plné vět jako: „Střela zasáhla Lišáka přímo do hrudi a síla výstřelu ho srazila na jeho kostnatou prdel.“ Je to ten nejryzejší, s nadhledem a chutí psaný šťavnatý brak. Láska až za hrob! Přestřelky! Výbuchy! Ohnivá voda! Příšery! Humor!

Joe R. Lansdale & John L. Lansdale: Odměna z pekla. Přeložil Zdeněk Milata. Fantom Print, Moravská Ostrava 2020, 256 stran, doporučená cena 259 korun.

Plná nůše bizáru

Ozdobou (před)jarní vydavatelské sezóny se už tradičně stává nový Mellick, čili Američan Carlton Mellick III (* 1977). Což je v nejlepším slova smyslu magor, jak nádherně ilustruje jeho doslov k Plyšákokalypse – vyvedl jej formou komiksu a sám Mellick  – v podobě torza umístěného na skateboardu – v něm vesele jezdí sem a tam a přitom vysvětluje čtenáři, že nemá nejmenší šajn, co v jeho románu něco znamená, a co neznamená nic. V čemž tedy kecá, protože minimálně vysvětlení dramatického oblouku hlavní hrdinky Julie dává perfektní smysl. Tahle dívka mimochodem žije ve světě, kde proti lidstvu povstaly hračky. Zbytky bývalých pánů tvorstva se skrývají v divočině a sama Julie se postupně nechává přeoperovat na plyšovou pandu, aby mohla infiltrovat nepřítele a zachránit rodiče umístěné v novodobých koncentračních táborech. Jenže než se operace povede kompletně, je její úkryt vyzrazen a po řadě peripetií se Julie stává součástí komanda hraček na speciální misi, kde každé uklouznutí může vést k jejímu odhalení…

Hlavní zbraní Plyšákokalypsy jsou Mellickovy bizarní nápady. Nabízí jich nepřeberné množství. Navíc svět hraček vykreslil jako něco z Mad Maxe, kde proti sobě stojí různé klany – plyšáci jsou plebs, panenky elita, starostliví medvídci se proměnili v lidožravé psychopaty, jimž sežrané maso hnije v dutině, protože nemají anální otvor…

Většinu času jde o svižný akční román, který nakonec překvapivě funguje i ve vyvolání děsu. Protože ať si říká Mellick co chce, napsal skvělou metaforu dospívání a navíc jeho svět sice neobsahuje příliš reálné logiky, jenže to ani noční můry. A Plyšákokalypsa právě jako fyzicky nepříjemná noční můra funguje. Navíc ruku na srdce: Kdo z nás někdy nepotkal hračku, z níž šel strach?

Carlton Mellick III: Plyšákokalypsa. Přeložil Milan Žáček. Carcosa, Kroměříž 2020, 208 stran, doporučená cena 249 korun.

Něco z domácí kuchyně

Český horor dál vystrkuje růžky. Důkazem budiž několik specializovaných conů v průběhu roku i nakladatelství Carcosa či Golden Dog, kde v posledních letech vyšly například prózy Honzy Vojtíška (jako postava se mihl v přepáleném slasheru Marka E. Pochy Oni a stojí za elektronickým žánrovým magazínem Howard) či Martian Štefka. Miroslav Pech (*1986) je zatím jejich největším jménem, protože se jedná o autora, který publikuje i v zahraničí či mainstreamové tituly (v pražském nakladatelství Argo). Stále je to však zapálený hororový fanoušek, přičemž dokáže napsat jak přímočařejší kousky, tak propracovanější psychohorory – obě jeho polohy dobře zmapovala v Carcose vydaná kniha Mainstream. Nejnovějším autorovým titulem je próza Dítě tmy.

Láska k hororu je ostatně znát už v úvodu Dítěte tmy. Poznámky typu, že dětský hrdina „nenáviděl matematiku a jí to bylo absolutně buřt“, připomínají temné dětské příběhy typu Barkerova Zloděje času. Následně se mladý Kryštof utíká k četbě Kingovy prvotiny Carrie, zatímco jeho kamarád zase ví, že ho dospívající sígři straší vraždícím klaunem ve staré továrně marně, protože vraždící klaun žije přece v kanálech… Na Kinga odkazuje Pech i dynamickými vnitřními monology i dětskou partou čelící hrozbě (což je spíše motiv, který King pouze rozvíjel, než aby jej vymyslel).

Oproti své předchozí hororové knize Pech přitvrdil v práci s prostředím. I když se román odehrává ve fiktivním městečku (rovněž notně kingovském, byť jeho dominantou není americká věž vodojemu, nýbrž stará kašna), přesto mají uličky a opuštěné průmyslové oblasti svou atmosféru. A především autor boduje odkazy na popkulturu devadesátých let a tehdejší trávení volného času nad VHS kazetami všeho druhu a kvality. Dítě tmy sice na horor trochu škobrtá ve scénách, v nichž jde o život, ale rozhodně si zaslouží pozornost a stále ještě rodící se domácí hororovou scénu posouvá o krok dál.

Miroslav Pech: Dítě tmy. Golden Dog, Český Krumlov 2020, 216 stran, doporučená cena 199 korun.

Jeden autor, dvě identity

Asi bychom měli v tyhle pohnuté dny a týdny nějak víc představit Svědectví, ale jeho poslední české vydání je už pár let staré a obtížně sehnatelné. Takže místo skutečně děsivého románu o pandemii upravené chřipky, která vyhladí devadesát osm procent lidstva (prvních zhruba dvě stě, tři sta stran, kdy se rozpadá společnost a hromadí mrtvoly, patří k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal), upozorníme na dva brilantní, ovšem poněkud neprávem pozapomenuté romány Beznaděj a Strážci zákona. Ty naštěstí na sklonku loňského roku vyšly skoro po dvaceti letech v reedici.

Na vysvětlenou: píšeme o dvojici románů, neboť Beznaděj slavného Američana Stephena Kinga (*1947) a Strážci zákona Richarda Bachmana vycházejí vždy spolu, jedná se o rub a líc jednoho nápadu. Vystupují v něm postavy se stejnými jmény, ovšem v jiných pozicích (klaďas v jedné knize může být záporákem v té druhé, děcko zase dospělým atd.). Bachman je pochopitelně Kingův pseudonym, který si ovšem žil svým vlastním svérázným životem a jeho texty byly kratší, surovější a depresivnější, často s mnohem menší porcí nadpřirozena, zato však s mnohem větší dávkou vzteku na společnost. O pokusech nechat Bachmana umřít vznikl i výborný horor Temná půle.

Nicméně zpět k diptychu. Vaše hodnocení bude závislé na tom, kterou knihu budete číst jako první – vždy se totiž váš náhled na tu druhou změní. Beznaděj je každopádně tradičnější horor. V jednom zapadlém pouštním městečku se uvolnilo jakési zlo a místní šílený policista postupně zastavuje, týrá a likviduje projíždějící turisty. Strážci zákona jsou zase krutou satirou na idylický život na americkém předměstí, do něhož vpadnou temné síly. Oba romány mají svá pro a proti, oba se umí dostat pod kůži. V podstatě jde o vaši volbu. Bojíte se více cestování a střetu s divnými domorodci třeba jen ve vedlejším městečku? Pak tedy Beznaděj. Nebo vás děsí šeď a přetvářka ve vašem nejbližším okolí? To pak Strážci zákona. Volte moudře.

Stephen King: Beznaděj. Přeložila Linda Bartošková. Vydal Pavel Dobrovský – Beta, Praha 2019, 480 stran, doporučená cena 449 korun.
Richard Bachman: Strážci zákona. Přeložila Linda Bartošková. Vydal Pavel Dobrovský – Beta, Praha 2019, 336 stran, doporučená cena 349 korun.