Dialog Šídlo & Etzler na dvojí způsob. Dá se to číst, anebo poslouchat…

Aby bylo od počátku jasno: tím, kdo se táže, je Jindřich Šídlo (*1972), ten, kdo odpovídá, je Tomáš Etzler (*1963). O jeho život a kariéru v knize – nazvané Kdo ví, kde budu zítra – jde. Etzler odjel v roce 1991 do USA, protože se chtěl zkusit prosadit jinde než doma a také se nechat otřískat světem. Povedlo se mu oboje. Až do roku 1999 se v Americe dost těžko protloukal, roky se živil manuálně, ale díky náhodě i připravenosti se uchytil ve zpravodajské televizi CNN, v níž nejprve působil jako editor zpráv a pak pět let jako válečný zpravodaj na Haiti, v Iráku, v Afghánistánu. V letech 2007 až 2014 byl stálým zpravodajem České televize v Číně. Jako první Čech obdržel Cenu Emmy (2008).

Šídlo vede rozhovor chronologicky, ale Etzlerovo dětství a mládí v rodné Ostravě zůstává takřka úplně stranou, vyjma několika řádků v úvodních stranách knihy a zmínkách ke konci dialogu; rovnou se vpadne do dospělosti a na cestu k novinařině. Vůbec Etzlerovo soukromí se tu nachází v částečné mlze, v nedořečenosti, přičemž na jeho profesi mělo vliv, jak je z jeho vyprávění patrné. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Při kladení otázek není Šídlo žádný investigativní buldok, nerýpá se v detailech, neklade konfrontační a dotěrné otázky; jeho tazatelská pozice by se dala označit jako inteligentní nahrávač, který se ptá stručně, inteligentně, neproducíruje se, slouží. Proč ne, ovšem limitem toho a daní za to je místy určitá nedořečenost.

Etzlerova zpověď je cenná především tehdy, když protagonista hovoří o svých novinářských zkušenostech, zásadách a přesvědčeních. A je cenná proto, že tyto partie jsou srozumitelné i pro čtenáře, kteří neabsolvovali žádná mediální školení a o zpravodajství z krizových oblastí mají minimální znalosti. Etzler dává nahlédnout do fungování CNN na sklonku její vrcholné éry, kdy byla ve světě etalonem televizního zpravodajství, vydělávala a přitom svým lidem poskytovala pro práci, samozřejmě velmi tvrdou, velkorysé podmínky. Vzápětí ostravský rodák zaznamenává postupnou ztrátu pozic CNN jak ve sledovanosti (v USA zejména pod náporem stanice Fox News), tak v ekonomické síle; začalo se tlačit na snižování nákladů a na honbu za sledovaností, což nezůstalo bez vlivu na kvalitu.

Tomáš Etzler nabyl tolika životních a profesních zkušeností, že se dokáže na Spojené státy jako i na CNN dívat s nadhledem, bez iluzí. Stejně tak na své angažmá v České televizi. Vůči oběma těmto mediálním institucím si ovšem udržuje základní loajálnost. Netají se tím, že ze CNN neměl odcházet: „… je to trauma dodnes. Kniha, kterou teď píšu, se jmenuje Co jsem to proboha udělal?, což odráží ta má šílená rozhodnutí v tu dobu,“ poznamenává Etzler na straně 90 (Šídlo se však na str. 110 zeptá na totéž znovu; není to v knize jedinkrát, kdy se táže na to, co předtím již bylo řečeno). Ze CNN dal Etzler výpověď kvůli milostnému vztahu, který se vyvinul v manželství, které nakonec roku 2015 skončilo rozvodem (nicméně externí spolupráce se CNN pokračovala i po rozvázání pracovního poměru).

Vyprávění o tom, jak čínský režim (ne)umožňoval zpravodaji ČT pracovat, není o nic méně zajímavé než předchozí partie o televizním řemesle provozovaném v Iráku a v Afghánistánu. Tak jako v CNN stačil Etzler ještě zažít profesně šťastné časy, tak v Číně aspoň nějakou dobu zakusil – protože roku 2008 se konala v Pekingu letní olympiáda a režim se chtěl světu ukázat v přívětivém světle – o poznání liberálnější přístup k novinářům a vůbec k cizincům, než nastal po olympiádě a poté, co se roku 2012 chopil moci nad čínskou komunistickou stranou Si Ťin-pching. „Tenkrát, když jsem někam jel vlakem, koupil jsem si lístek. Dneska si ho musíš koupit s pasem a naskenují ti obličej. Už v roce 2010, 2011 se tam začaly zavádět kamery s identifikačním softwarem (facial recognition software), pomáhali jim k tomu Američani z firmy SISCO. Cítil jsem, jak se každý den utahují šrouby.“ Přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejen tady, v partiích o Číně, ale i jinde (ovšem v čínských pasážích nejvíc) Tomáš Etzler neříká všechno, co by za vyprávění stálo, že si tu nechává určitou rezervu pro své vlastní knižní psaní, které zmínil ve výše citovaných větách a hovoří o něm i ke konci svazku.

Tomáš Etzler odjíždí spolu s přítelkyní Lucií do USA, rok 1991. Fotografie z Kdo ví, kde budu zítra, repro: Vyšehrad/Albatros Media a.s.

V závěru rozhovoru padají slova nejen o tom, co Tomáš Etzler dělá nyní a jaké má pracovní plány, ale i o vztahu profese toho typu, v níž se prosadil, a rodiny a vůbec osobního života. Říká například, že je dědečkem malé Rozárky, což je dle všeho dcera jeho syna, kterého nechal v Československu, když počátkem devadesátých let odjížděl do USA. Ale při líčení oněch dlouhých let, kdy cestoval po světě a profesi dal vše, nepadne o synovi zmínka. Byli spolu v kontaktu? Scházel mu potomek? Nevíme. Oba aktéři dialogu to přecházejí. Obdobně s dalším dítětem, respektive dětmi. V říjnu 2005 potkal v Mnichově jistou Barbaru, reportérku švýcarské televize. Barbara mu oznámila, že se bude stěhovat pracovně do Číny, Tomáš chtěl být s ní, přestěhoval se tedy za ní a navíc ČT zřizovala pobočku v Říši středu. V roce 2009 se jim narodila dcera, informuje Etzler na str. 109 a ve stejném odstavci říká: „Bydleli jsme s dětmi přímo v redakci…“ Kdo bylo to další dítě nebo děti? Onen syn? Těžko, protože „moje děti nemluví česky“. To znamená, že Barbara už nějaké dítě nebo děti měla? Odpovědi na to se v knize nedočkáme. Je to novinářsky, co se informační stránky týče, poněkud odbyté.

Ale od detailů zpět k celku. Je třeba poznamenat, že kniha Kdo ví, kde budu zítra je zpovědí novináře „staré školy“, tradiční novinařiny, která věří v objektivitu a v jejím zájmu dodržuje určité profesní, editoriální standardy. Je to novinařina, která je nyní vystavena ataku nových mediálních trendů a možná, že jsme svědky začátku jejího historického konce. Tomáš Etzler důsledně obhajuje informování padni komu padni, zastává zcela opačnou pozici než zmíněná Fox News a média jejího typu, která publiku předkládají to, co ono chce slyšet, volí taktiku aktivismu a utvrzování v postojích. Aktuálně celý tento zásadní koncepční spor, koho nechat ke svému publiku mluvit, a koho ne, se rozhořel v listu The New York Times a je to téma i české mediální scény. Dovedu si představit řadu figur zdejšího mediálního a politického hemžení, pro něž je Etzlerem zastávaná a bráněná koncepce novinařiny kavárensko-sluníčkářským lepšolidstvím a dobroserstvím. Tak to dneska chodí, boj a pocity jsou víc než informace.

A na závěr recenze jedna ne zcela standardní poznámka. Kniha Kdo ví, kde budu zítra vyšla již před několika měsíci. Ovšem stejnojmenné CD s nahrávkou v rozsahu necelých šesti hodin, přišlo na trh před několika dny. Obálka knihy a CD jsou totožné, na přední straně obalu audioknihy stojí v podtitulu „autorské čtení“ a na zadní straně pod stopáží se nachází informace „nezkrácená audiokniha ve formátu MP3“ a „autorské čtení Tomáše Etzlera a Jindřicha Šídla“. Ale to není přesné. CD Kdo ví, kde budu zítra je svým způsobem nevídaný kus. Tady nejde o běžnou audioknihu, kdy knižní text je načten slova od slova. Nejde však ani o dramatizaci po způsobu rozhlasové četby (v takto komprimovaném tvaru vyšel minulý měsíc ve vydavatelství Radioservis loňský román Jana Němce Možnosti milostného románu).  Etzlerovo a Šídlovo CD je podivuhodný hybrid, jakýsi mezitvar.

Když si vezmete k ruce knihu a zaposloucháte se do nahrávky, zjistíte, že jde – jak to nazvat? – o parafrázi. Základní struktura předlohy je dodržena, sled dotazů a odpovědí rovněž, ale jednotlivé formulace jsou z většiny jiné než v knize, aktéři se snažili přizpůsobit je mluvenému slovu, aby mezi sebou uchovali charakter živé rozmluvy, aby jim slova šla přirozeně „do úst“. Při poslechu zjistíte, že jde o kombinování variací na napsaný text a citací z něho, takže Etzler se Šídlem prostě sem tam něco i doslova přečtou. A podstatně odlišná je závěrečná, kapitola, nazvaná Epilog – Listopad 89 po třiceti letech, neboť v tištěné formě se o třicátém výročí hovoří v budoucím čase, kdežto v audionahrávce již v minulém čase a Etzler už reflektuje, jak loňské oslavy probíhaly. Nevím, jaká je představa vydavatele CD o tom, co je autorské čtení, ale tato nahrávka jím dle zavedených kritérií není, jde o autorskou interpretaci.

Pro případné zájemce o titul Kdo ví, kde budu zítra může být tedy celkem důležitou informace, že pod stejným názvem neobdrží totéž, jen jednou pro oko, a podruhé pro ucho, nýbrž že jde o docela odlišné „edice“, a je na tom kterém příjemci, jakou z nich zvolí.

Obálka audioknihy s fotografií od Vojtěcha Vlka a v grafické úpravě Vladimíra Vernera, repro: Voxi/Albatros Media a.s.

Jindřich Šídlo, Tomáš Etzler: Kdo ví, kde budu zítra. Fotografie archiv Tomáše Etzlera, Ondřej Urbaník, Eva Kořínková. Vyšehrad, Praha 199, 184 stran, doporučená cena 299 korun.

Jindřich Šídlo, Tomáš Etzler: Kdo ví, kde budu zítra. Autorské čtení. Hudba Ondřej Timpl a Daniel Tůma, záznam zvuku, střih, mixáž a mastering Ivan Mikota, režie v produkci AudioStory Daniel Tůma. Voxi ve společnosti Albatros Media, Praha 2020, celková délka 5 hodin 49 minut, doporučená cena 299 korun.