O dredech a o tkaničkách v octu. Vyšla nová kniha nobelistky Tokarczukové
Sbírka Bizarní povídky polské autorky Olgy Tokarczukové není jen nějakým odštěpkem jejích větších a slavnějších knih. Spisovatelka je i v tomto desateru textů umělecky vesměs přesvědčivá a zaujme množstvím prostředků, které v povídkové sbírce využívá.
Olga Tokarczuková (* 1962) zažívá – co do literárních poct – plodné roky. V roce 2018 obdržela Mezinárodní Man Bookerovu cenu za dílo Běguni, o rok později byla na tu samou cenu nominována s knihou Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. A loni se stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu (oficiálně cenu získala za rok 2018, vzhledem ke skandálům v porotě ji přebírala o rok později). Vedle Běgunů je Tokarczukové nejvýraznějším dosavadním počinem více než osmisetstránková historická freska Knihy Jakubovy (česky 2016). Pokud autorka, která se do mysli čtenářů zaryla velkolepě pojatým opusem, publikuje později povídky, obvykle se vynoří otázka, zda povídkový svazek není jakýmsi oddechem, případně sesbíráním toho, co se během let nakupilo v šuplíku či co se „odlouplo“ z té velké a (tedy) důležité knihy. Ale není tomu tak.
Tokarczuková nepostrádá cit pro zkratku, který je pro povídkáře cenný, ba nezbytný. Na malém prostoru a prostřednictvím příhodně zvolených detailů výstižně charakterizuje protagonisty a staví svébytné fikční světy. Bizarní povídky (jejich originál vyšel předloni) obsahují jak povídky z každodenní reality, tak texty postavené coby sci-fi, případně na fantaskním námětu. A jeden z nejlepších textů sbírky, Zelené děti aneb Popis podivuhodných událostí na Volyni sepsaný medikem Jeho královské Výsosti Jana Kazimíra Williamem Davissonem, je zasazen do sedmnáctého století, což se odráží i ve zvoleném lexiku. Vypravěč této povídky, v titulu zmíněný medik, je zaujat zelenými dětmi, které umí léčit dotekem sčesaných vlasů, nazývaných plica polonica – tedy účesem podobným tomu, jemuž se dnes říká dredy. Takto upravené vlasy jsou typické pro samotnou Tokarczukovou, která k tomu účesu v britském The Guardianu podotkla, že její dredy jsou polským dědictvím ze sedmnáctého století.
Olga Tokarczuková a rakouský spisovatel Peter Handke ve Stockholmu 10. prosince 2019 při udělování Nobelových cen za literaturu za léta 2018 a 2019, foto: ČTK/AP – Jonas Ekstromer
Tokarczuková se postupem času stala v Polsku veřejnou intelektuálkou. Její knihy jsou očekávány a její názory mají váhu nejen na poli literatury. Neuzavírání se před aktuálním děním se odráží rovněž v Bizarních povídkách, i když občas poněkud neblaze. V několika případech totiž autorka jako by chytila současnost pod krkem a táhla ji do budoucnosti, abychom viděli, k čemu spějeme či spíš můžeme dospět. Jak píše v recenzi pro Aktuálně.cz Jan M. Heller: „Pro jedny čtenáře však mohou být až příliš fantaskní, zatímco jiní si řeknou, že má-li to být sci-fi, je pohříchu chudokrevná.“
Za vůbec nejsilnější z Bizarních povídek lze považovat dvě prózy sice usazené v každodennosti, avšak do životů jejich protagonistů zasáhne cosi bizarního, iracionálního. V textu Zavařeniny nachází padesátiletý budižkničemu po smrti své matky, které coby nezaměstnaný visel až do smrti na krku, po domě další a další zavařovací sklenice. Jejich obsah je čím dál divnější. V povídce Švy je starý pan B. frustrován skutečností, že ponožky mají švy či že propisovací tužky píší hnědě. Obě ty povídky se rozsahem pohybují kolem deseti tiskových stran, a zhruba tento formát, domnívám se, nejlépe svědčí Tokarczukové-povídkářce. Na tomto prostoru dovede vytvořit působivou jednohubku, kterou čtenář bude přežvykovat ještě nějakou dobu po dočtení. Jako by vložil do úst tkaničky v octu, které najde v kuchyni pod dřezem výše zmíněný padesátník.
Obálka českého vydání je Andreje Nechaje, repro: Host
Olga Tokarczuková: Bizarní povídky. Přeložil Petr Vidlák. Brno: Host 2020, 229 stran, doporučená cena 299 korun.
