Proč a v čem Google poezie nabízí sondu do společnosti

Podle Karla Pioreckého z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jsme svědky takzvané generativní literatury. Skutečnost, že počítače umí vytvářet literaturu, není novinkou: první takto vzniklé texty pocházejí z padesátých let minulého století, kdy se Theo Lutz na Katedře filosofie a metodologie vědy Vysokého učení technického ve Stuttgartu pokoušel produkovat básně za použití generátoru náhodných čísel. Za výchozí jazykový materiál mu posloužila slova převzatá z románu Zámek Franze Kafky. V šedesátých letech v tom experimentovali i Češi – literární teoretik Jiří Levý a jazykovědec Karel Pala.

V dnešní době básně tvoří umělá inteligence pomocí programování na principu neuronových sítí. Programátoři se snaží napodobit fungování lidského mozku. V brněnském nakladatelství Backstage Books v roce 2016 publikoval Jiří Materna, programátor a matematický lingvista, sbírku Poezie umělého světa. Básně vygeneroval právě pomocí neuronové sítě trénované na textech převzatých z amatérského literárního fóra Písmák. „Trochu jsme to od literární komunity schytali za kvalitu. Naším cílem však bylo poukázat právě na to, že kvalita finálního textu nemůže předčít to, co jsme od Písmáku dostali,“ vysvětluje Martin Toman, zakladatel nakladatelství Backstage Books.

Abychom byli schopni tvořit poezii pomocí počítače, nepotřebujeme nutně programování, které provádí třeba Jiří Materna. Stačí si otevřít googlovský prohlížeč. Na to přišel v říjnu 2012 Sampsa Nuotio z Finska. Založil Google Poetics. Jak se dozvídáme z rozhovoru, který s ním podnikl zakladatel české verze Tomáš Miklica, screenshoty Google Poetics měly na Facebooku takový ohlas, že dva dny po jejich spuštění napsaly o Nuotiově projektu místní noviny. Anglická verze následovala zhruba po týdnu. V březnu 2013 spustil Tomáš Miklica Google poezii. „V našeptávači googlovského vyhledávání najdete něco, co by vás nejspíš vůbec nenapadlo hledat. Na základě slova nebo několika písmenek vytáhne algoritmus z nejvyhledávanějších výrazů pár frází a poskládá je tak, že to dává nečekaný smysl. Může to být lacině vtipné i úderně depresivní. Hluboké i totálně mimo. Každopádně někdy stojí za to si ten objev uložit,“ vysvětlují základní „poetický“ princip na Startovači Tomáš Miklica, Martin Toman a jejich spolupracovníci. Prostřednictvím této platformy se nyní snaží vybrat dostatek financí, aby mohla vzniknout tištěná verze; plánují – na poezii docela suverénní – náklad 1000 kusů. Zamýšlené papírové publikaci předcházela v roce 2015 e-kniha Google poezie: Básně z vyhledávače. V chystané knize by měl být otištěn právě i rozhovor Sampsou Nuotioem.

Sonda do společnosti

„Google poezie vyrůstá z trhliny všedního používání nejčastějšího vyhledávače. Rozkrývá, jak s námi manipuluje. Návrhy, které vyhledávač předkládá, nejsou vždy míněny jen tak, že se nám snaží usnadnit práci. Často nás chtějí někam zavést, něco nám prodat,“ tvrdí Karel Piorecký. „Zároveň na ně můžeme nahlížet i jako na sociologickou sondu. Vyhledávač nepracuje s vymyšlenými daty, ale s tím, co mu poskytují uživatelé, tedy my sami. Dozvíme se, co v danou chvíli trápí společnost, co hledá. Často v tom vidím až nechtěnou parodičnost, absurdnost.“

Zakladatel Google poetics Sampsa Noutio v ní nalézá dokonce národní charakteristiky. „Když jsem s ním mluvil, hodně se zamýšlel nad tím, jak jsou Finové introvertní, jak jsou uzavření do sebe. Googlu se tak často ptají na velmi osobní otázky. A to se samozřejmě odráží v hledaných výrazech,“ vysvětluje Miklica, který však žádné podobné charakteristiky v Google poezii nehledá. Podle něj je to příliš zkratkovitá záležitost na to, aby se daly vynášet zobecňující soudy o tom, jací jsou Češi. „Dodnes je pro mě záhadou, proč na Googlu někdo hledal výraz ‚stal jsem se vlašákem,‘“ směje se Miklica.

Kdo je ale autor?!

Facebooková stránka Google poezie není dílem jednoho člověka, jedná se o kolektivní projekt. Uživatelé fotí screenshoty a mailem je posílají administrátorům. „My jsme jen kurátoři něčeho, co už existuje, co je vepsáno v algoritmech,“ podotýká Miklica.

Problematika autorství je pro literárního teoretika a kritika Karla Pioreckého jedna z nejdůležitějších otázek, kterou Google poezie přináší. „Jsme zvyklí ptát se, kdo je autor a myslíme to singulárně. U Google poezie jsou autoři minimálně dva: člověk, který zadal dotaz do vyhledávače, a software Googlu, který odpovídá na dotaz.“ To, že jsou stroje velmi často spoluautory toho, co moderní člověk napíše, není podle Pioreckého nic nového. Jako příklad uvádí Bohumila Hrabala. Ten tvořil na polorozbitém psacím stroji, který svou nedokonalostí vstupoval do tvůrčího procesu, neboť ovlivňoval výsledek; spisovatel zkrátka psal i pod vlivem stroje, který měl pod rukama.

„Doufám, že počítače nikdy nebudou mít cit nebo duši. Jenomže to, co nazýváme duší, je pouhá představa nás, čtenářů. Většinu autorů neznáme osobně, nevíme zhola nic o jejich duších,“ pokračuje Piorecký. „To, že nějaké duše mají, pouze předpokládáme. Možná nalézáme nějaké stopy v jejich psaní, které na nás působí jako lidská výpověď. Jenomže i strojově vytvořené texty dokážou ve čtenáři takovou představivost vyvolávat.“ Současně však teoretik Piorecký upozorňuje na hlavní limity generované poezie – vždy vychází ze stávajících, už napsaných výtvorů: „Neuronová síť tvoří průměrné básně, protože se učí na korpusu textů, jejichž znaky zprůměruje. Google poezie zase předloží něco, co už někdo někdy hledal a sestaví to do překvapivého pořadí.“

Umění stačí kontext

Na otázku, zda Google poezie je uměleckým dílem, se mnozí tváří rozpačitě. Badatel z Ústavu pro českou literaturu AV ČR má v tomhle jasno. Odkazuje na více než sto let staré aktivity avantgardisty Marcela Duchampa, který měl za to, že jakoukoliv věc lze za určitých okolností nazývat uměním. „Stačí přidat kontext a v tu chvíli se z pisoáru stane fontána. Když přimějete publikum, aby na výtvor nahlíželo jako na umělecké dílo, máte vyhráno,“ argumentuje slavnou Duchampovou Fontánou z roku 1917 Piorecký.

Fontána – socha ve stylu readymade, kterou roku 1917 vytvořil francouzský výtvarník Marcel Duchamp: porcelánový pisoár obrácený do pozice zadní stranou dolů a podepsaný R. Mutt. Objekt fotografoval proslulý americký fotograf, publicista a galerista Alfred Stieglitz, zdroj: Wikipedia.org

Zakladatel české verze Google poezie Tomáš Miklica však texty vychrlené našeptávačem jako „plnoprávnou“ poezii nevnímá. „Sampsa Nuotio má jasno v tom, že to není poezie, ale něco úplně nového. Já pevně rozhodnutý nejsem, ale pod tlakem bych s ním nejspíš souhlasil.

Neobjevují se tam verše, rýmy. Ale Karel Piorecký v předmluvě námi chystané knihy upozorňuje na výraznou anaforu – první slova hledaných výrazů se vždy opakují. Záleží, jakou optikou se na to díváme,“ podotýká Miklica.

Tuzemští editoři knižní Google poezie se při tvorbě publikace soustředí na důsledný výběr textů. Zohledňují odezvu na sociálních sítích, nadčasovost, nepřáli si zmínky o politice nebo sprostá slova. A při výrobním procesu vynechávají jazykové korektory – vše nechávají tak, jak to lidé hledali, tedy i s gramatickými chybami.

Už jenom počítače?

Počítače se dnes využívají i například při tvorbě určitého zpravodajství. Česká tisková kancelář od minulého roku testuje systém automaticky generovaných zpráv z pražské burzy, do budoucna by podobný princip ráda uplatnila také na zprávy o počasí nebo sportu.

Karel Piorecký se však zdráhá předvídat další vliv digitálních technologií na literární tvorbu. Podle něj stroje nebudou moci v dohledné době nabídnout to, co lidé. „Zatím se tyto pokusy provádějí na poezii, protože básnický text je dobře strukturovaný, takže pro počítač stravitelný. Umím si představit, že i oblast populární literatury – detektivky nebo červenou knihovnu – se jednou umělá inteligence naučí tvořit. Tyto žánry mají také pravidelnost, strukturu. Až jednou budou chtít nakladatelé ušetřit na lidech, třeba si nechají vygenerovat nějaký takovýhle základ.“