Glosa: Jaromír Nohavica na šikmé ploše

Na Nohavicův nejnovější mediální výstup mě upozornil příspěvek literárního historika a editora Michala Kosáka na stránkách Kanon na literaturu, což je užitečný web věnující se v glosách vesměs praktickým otázkám textologie, tedy edičním problémům s přípravou literárních textů. Kosák, který od roku 2003 pracuje v Edičním a textologickém oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR a k vydání připravil kromě jiného texty Petra Bezruče, glosuje rozhovor písničkáře pro Český rozhlas Plus. V něm Nohavica takříkajíc zpívá jeden svůj evergreen: tvrdí, že autorem Slezských písní není výhradně Petr Bezruč, respektive Vladimír Vašek, jak se civilním jménem tento muž jmenoval, nýbrž část z nich prý napsal jeho přítel Ondřej Boleslav Petr.

Michal Kosák v glose odkazuje na tři své předešlé poznámky k této věci, přičemž nejstarší z nich pochází z února 2012. V ní autor píše, že Jaromír Nohavica ohlásil na léto 2012 vydání nové edice Slezských písní, kde doloží, jak je nutno rozdělit autorství básní mezi Vladimíra Vaška a Ondřeje Boleslava Petra. Kosák rovněž upozorňuje na stránky www.petrbezruc.cz, které Nohavica založil, a na nichž publikuje své bezručovské materiály. Dnes ta stránka neexistuje a písničkářem ohlášená edice stále nikde.

Nohavica si nevidí do úst. Cele se vžil do své role bardství a pronáší slova hodná narcise: „Lidé Slezské písně obecně neznají. Znají možná Maryčku Magdonovou, znají Ostravu, ale celkově je neznají. To je také jeden z důvodů, proč necítí to, co cítím já – že to není básnická sbírka jednoho autora, kterým byl podle zatímních osnov a údajů rodák z Opavy Vladimír Vašek,“ řekl v ČRo redaktorce Michaele Veteškové. Lidé neznají a necítí, já, Velký Jarek, znám a cítím. A ti, kteří Slezské písně rovněž znali a znají, ale nadto je i odborně zkoumali, byli a jsou dílem zabednění a dílem darmožrouti: „Jako si na něm udělal doktorát i pan profesor Oldřich Králík a jiní, kteří díky Bezručovi a Slezským písním bádali, pořádali konference, vydávali sborníky, zakládali památníky Petra Bezruče… Byl to vlastně jejich džob. I když váhali, tak nemohli přiznat, že všecko není tak, jak se doposud mělo. Teprve až po roce 1989 se začíná nadechovat ten, kdo tuší, že to bylo trošku jinak.“ Takže Nohavica čeká „na nějakého mladého nadšeného studenta češtiny, který si to vezme jako své velké téma a udělá si na to doktorát“.

Dle Nohavici je třeba cítit a tušit, to je pro něho základ. V rámci své vciťovací schopnosti do Bezruče písničkář říká: „Za první republiky, kdy byl národním bardem, nemohl říci to, co by třeba říci chtěl. Nemohl nic říci ani za socialismu, kdy byl hrdinou, pojmenovávaly se po něm doly, ulice či divadla. Umřel s takovým svým malým tajemstvím.“

Směšné a smutné zároveň. Nohavica jde ovšem s dobou: věcná zkoumání váží málo nebo nic, faktem přece je už mé osobní přesvědčení – to je základní argument. Už se však neptejte, jak si ten potenciální student doktorát udělá; zřejmě za pomoci Nohavici rozmete dosavadní akademická bádání.

Na závěr jedna delší citace. Konkrétně z knihy Jen jedenkrát. Vyšla v roce 1980 v tehdejším Klubu přátel poezie. Edičně ji připravil předčasně zesnulý literární historik a teoretik, sémiolog a také (výborný) spisovatel Vladimír Macura. Jde o soubor tehdy relativně čerstvě objevených Bezručových zásilek redaktorovi časopisu Čas Janu Herbenovi z let 1899–1914. Tato psaní, zejména z prvních let, obsahovala i básně, z nichž byly posléze sestaveny Slezské písně.

Vlevo místecká pošta, kde Petr Bezruč, respektive Vladimír Vašek, pracoval v letech 1891–1893, vpravo s rodinou, zdroj: Slezské zemské muzeum

„Bezručovské bádání je plné otázek. Některé jsou oprávněné a naléhavé, jiné uměle vytvořené a zbytečné. K jedné otázce z rodu těch druhých promluví asi naše edice k širokému okruhu čtenářů s dostatečnou jednoznačností,“ píše v doslovu Vladimír Macura. „Tato otázka nepatří do sféry seriózních výzkumů, ale spíše do oblasti dohadů a mýtů (pokud polofolklórní žánr typu ‚jedna paní povídala‘ má právo na toto důstojné označení). Je to tzv. otázka autorství Bezručových básní. Velké umělecké činy (zvlášť když jsou jako v případě Bezručově v rámci původcova životopisu něčím ojedinělým) unikají racionálnímu výkladu a stávají se kořistí fantastických podání. (…)  Rozpor mezi civilní existencí tvůrcovou a mohutnými dimenzemi výtvoru je nadto v Bezručově případě (…) mimořádně nápadný. Odtud snahy dosadit jako autorský subjekt místo poštovního úředníka Vladimíra Vaška jednou tuberkulózního studenta v brněnském podnájmu u Bezručovy matky, jednou rebelantského učitele a bohéma z Místku (tím je myšlen výše zmíněný Ondřej Boleslav Petr – pozn. jch), jednou některého jiného z bratří Vašků. Původci podání si neuvědomují, že záhada zrodu Slezských písní se tím pouze odkládá: vznik Maryčky Magdónovy nebo Hučína je u těch vymyšlených náhradních autorů stejným zázrakem, rozdíl je jen v tom, že tuberkulózní student nebo bohémský učitel lépe odpovídají konvenčním představám o tom, jak má vypadat geniální básník…“, píše Vladimír Macura a dodává: „Bezručovy dopisy Herbenovi dokazují Vaškovo autorství už tím, že opačný stav věcí by musel být v dopisech zakrýván mystifikací tak rafinovanou, že to přesahuje jakoukoliv míru pravděpodobnosti.“