Glosa: Jak je dnes těžké být Petrem Zelenkou
Do kin vstoupil nový film Petra Zelenky. Mezi nynějším Modelářem a jeho předchozím snímkem Ztraceni v Mnichově uběhlo pět let. A – jak zní název jednoho románu Josepha Hellera – něco se stalo. Co?
Modelář je autorův nejpolitičtější film a dává v něm nepochybně najevo své rozčarování ze současného fungování světa. Ano, světa, protože Modelář chce přesahovat – a také přesahuje – českou kotlinu. Už od svých prvních sekund, od expozice filmu, jež se odehrává v Izraeli a kde jeden ze dvou hlavních hrdinů, chemik Pavel (Kryštof Hádek), na vlastní kůži pocítí, jak horká je tam půda.
Explicitně globální rozměr ovšem Zelenka vtiskuje Pavlovu životu především v Praze, kam se chemik z Izraele vrátí. Na Blízkém východě se podílel na vývoji léků. Proč tak nečiní v Praze, proč si tady nenajde ani zaměstnání v oboru (spravuje elektrické koloběžky), ani stálé bydlení (žije, prý přechodně, u své starší sestry), není jasné. Že by šok, postresový syndrom z izraelského zážitku? Nevypadá to, můžeme se jen dohadovat. Scenárista a režisér Modeláře v jedné osobě vykresluje Pavla jako spíše introvertního polosamotáře, svým způsobem posedlého spravedlností a vybaveného „naivitou“ z rodu Dostojevského Idiota. Pavel totiž na dálku, s jedním anglosaským právníkem, se snaží sebrat důkazy proti představitelům americké administrativy, která počátkem tohoto století nechala na Guantánamu zbudovat věznici a bez soudu tam byli zadržováni a mučeni lidé podezřelí z terorismu. Hledá právní možnost, jak Dicka Cheneyeho, Ronalda Rumsfelda & spol. obžalovat a dostat před soud sídlící mimo území USA. Zjišťuje, že teoreticky je to možné, ale prakticky neuskutečnitelné – absolutně k tomu chybí politická a společenská vůle. Pavel sní o tom, že kdyby se tohle Čechům povedlo, byl by to jejich nemalý přínos světu v chápání spravedlnosti.
Jiří Mádl, Kryštof Hádek & dron. Podívejte se na trailer Modeláře, foto: Michaela Hermína Zelenka tedy na jednu stranu u Pavla rozehrává tuto nadnárodní, vpravdě globální partii, na stranu druhou jej hladce nechá přimknout se k tuzemskému prezidentskému kandidátovi, jehož chce podpořit v kampani, aniž si ovšem slídič po zločinech Cheneyeho či Rumsfelda prověří, kdo JUDr. Jan Zavadil (slovenský herec Richard Stanke) je, jaká je minulost kandidáta, který na mítincích volá po vládě práva a spravedlnosti. Zavadilovu minulost Pavlovi osvětlí až jeho kamarád z dětství zvaný Plech (Jiří Mádl). Když byl ještě Plechův otec bezdětný, týž JUDr. Zavadil – považte tu náhodu! – jej za komunistů odsoudil kvůli politice a Plechův příští táta musel jít makat do uranových dolů. Tam dostal dávku radioaktivity („ozářili mu koule“) a když pak zplodil děti, obě se narodily poškozené, konkrétně Plech má vinou toho vadnou spodní čelist, proto tak špatně mluví. Avšak Plech minulost pana prezidentského kandidáta neřeší, provozuje firmu na drony a potřebuje vydělávat a chce se mít dobře, přičemž z JUDr. Zavadila by mohlo něco kápnout, nějaké lukrativní zakázky. Pavel s ovládáním dronů při zakázkách Plechovi pomáhá, neboť jako modelář, který konstruoval dálkově ovládané modely letadel, k tomu disponuje dovednostmi – však také v ovládání dronů je zakrátko téměř přeborníkem. Nově nabytou dovednost pak využije, když do české metropole přiletí a do hotelu Mandarin Oriental na Malé Straně dorazí sám Dick Cheney. Pavel, stojící na nedaleké věži, vypustí dron a přiblíží jej na pár desítek centimetrů k americkému ex-politikovi. Co se stane potom, to si necháme od cesty…
To je – na první pohled – prostě starý dobrý či špatný (dle osobního vkusu) Petr Zelenka. Všechno mu do sebe ve vyprávění zapadá, různě nasvěcuje ústřední myšlenku (nebo spíše tezi?), oscilující mezi realističností a vědomou (více či méně jemnou) nadsázkou a provokací. Ale když posléze začnete v mysli do detailu rozplétat jednotlivé okamžiky Modeláře, jednání postav, smysl situací, zjevují se vám před očima švy, s nimiž je všechno velmi účelově pospojováno. Hravosti a vnitřního humoru ve vyprávění oproti předchozím Zelenkovým snímkům ubylo a celek Modeláře je směskou racionality a přepísklé emocionality, ne-li hysterie.
Frustrace ze současného světa, v němž dobrat se zásadní, důsažné spravedlnosti je prakticky nemožné, dokonce se to zdá být jaksi globálně nežádoucí, sice je u Zelenky (a kohokoliv dalšího) „obyčejně“ lidsky pochopitelná, ale filmařsky neproduktivní. Autorovy kroky vede potřeba jím pociťovaný stav ilustrovat, doložit – i za cenu ztráty autorské soudnosti. Už to u něho není jako dřív, kdy iracionální rovina jeho děl vesměs působila coby inspirované zpodobnění tichých vyšinutostí, výchylek ukazujících na tenkou hranici mezi takzvanou normalitou a abnormalitou. V Modeláři hledíme na výkon umělce v úzkých, na racionalistu v panice, který si po starém způsobu chce pohrávat se světem, ale zároveň ten svět potřebuje obvinit, demaskovat i za cenu deklarativnosti.
„Já jsem se chtěl vyjádřit k současnosti. Protože tady nevznikají filmy o současnosti, tady vznikají filmy, který jsou v určitým vzduchoprázdnu, takovým bezčasí. A já jsem prostě chtěl pojmenovat tu dobu teď a tady,“ řekl Petr Zelenka v Událostech v kultuře 30. ledna. Obecně se s tím dá souhlasit. Ale v Modeláři pojmenoval současnost na způsob nálepky s natištěným aktivistickým výkřikem a lípnuté na sloup veřejného osvětlení. Dříve ironický a stoicky působící pražský konstruktér příběhů ztratil v konfrontaci s chaotickou a tekutou současností glanc. Postavil se jí tváří v tvář, ale neví, co si s kluzkou přítomností počít. Ostatně: kolik z nás to opravdu ví?
Modelář (Česko, 2020, stopáž 110 minut)
Režie a scénář: Petr Zelenka, kamera: Alexander Šurkala, střih: Vladimír Barák, hudba: Janez Dovč. Hrají: Kryštof Hádek, Jiří Mádl, Veronika Khek Kubařová, Zuzana Fialová, Richard Stanke, Helena Dvořáková, Miroslav Hanuš, Jiří Štrébl, Kristýna Frejová, Jiří Svoboda, Kamil Halbich a další.
Česká premiéra 6. 2. 2020.
