Tak daleko, tak blízko – cesta, která nevyšla. Nevadí

Hned první pracovní den tohoto roku byly oznámeny nominace na Ceny české filmové kritiky. V kategorii dokumentárních filmů roku 2019 figurují pěti a půlhodinový opus Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie režiséra Karla Vachka, dále vítěz jihlavského festivalu dokumentů, snímek Sólo režiséra Artemia Benkiho, a pak film Dálava, který režíroval Martin Mareček. Dálava má jednu nespornou výhodu: díky koprodukci Negativ Filmu a HBO se objevuje ve vysílání této televize a je průběžně dostupná ve službě HBO GO. Přítomnost dokumentů v kinech je totiž sporadická a možnost spatřit zbylé dva jmenované tituly na veřejných projekcích je minimální, zejména u Vachkova díla. Postupně tu před udělením Cen české filmové kritiky, k jejichž udělení dojde první únorový den za přítomnosti kamer ČT artu, všechny tři nominované dokumenty představíme. Nominacím hraných filmů dominují Nabarvené ptáče, Staříci a Vlastníci – o prvních dvou jsme psali.

Filmografie Martina Marečka (*1974) se rozrůstá velmi pozvolna; svůj předešlý snímek zveřejnil v roce 2011 (Pod sluncem tma). Když už točí, netočí blbosti. V kontextu současné české kultury, posedlé produkováním (kdo neprodukuje, jako kdyby nebyl?), jde o vzácný jev.

Oním otcem a synem jsou muž ve středních letech Vít Kalvoda a teenager Gríša Kalvoda. Oba jsou při těle. Muž vyhlíží jako přerostlý romantik či uměřený alternativec s vousem a dlouhými vlasy sepjatými do copu, oblečený docela ledabyle. Rád rozumuje, glosuje, analyzuje, mudruje. Má v sobě na zdejší poměry ne úplně všední mix jistého „východního“ duchovního vědomí o běhu světa a západní praktičnosti. Pubescent Gríša se jeví jako mírně hraniční osobnost: k lecčemu apatický, stoický, současně i bystrý a kousavý; nevíte u něho přesně, jestli je to jen věc puberty, nebo je také lehce líznut autismem či nerdstvím (způsob oblékání – například ke krku upnuté košile – tomu napovídá).

Režisér Mareček, kameraman Jiří Málek a zvukař Adam Levý nedělali zdánlivě nic jiného, než že Víta a Gríšu doprovázeli na jejich cestě do vesnice Divějevo, přesněji na poutní místo, které se nedaleko této obce nachází – tvoří jej Serafimo-Divějovský komplex, čítající devět chrámů a kostelů (jde o jedno z nejdůležitějších poutních míst pravoslaví). Gríša by se tu rád setkal se svou matkou a s mladší sestrou Arinkou, koneckonců rád by je viděl i Vít – manželství mezi ním a Ruskou, která si v Brně připadala ztracená, existenciálně vyvrácená, se rozpadlo. Ona doslova zmizela s dětmi do své rodné země (jenže syn v Rusku zůstat nechtěl, vrátil se za otcem, proto jsou děti rozděleny) a silně přilnula k náboženství, právě k onomu centru u Divějeva.

Zakoupili vysavač, ale adresátkám – ženě/matce a dceři/sestře jej nedostali šanci předat, tak ho tam pro ně aspoň nechali. Záběr z filmu Dálava, foto: Negativ Film

Kamera dost dlouho sleduje banální úkony spojené s cestou: přípravu na ni, cestu autem, fragmentární hovory otce se synem, který neustále má na uších sluchátka, příjezd na místo. V pravoslavném komplexu a přilehlé obci nastává marné hledání ex-manželky/matky a dcery/sestry; divák nabývá až pocitu, že matka s dcerou kdesi zpoza rohu sledují otce a syna a umně jim unikají. Když se dva pátrající Češi vyptávají místních, ti jsou zdvořile nekonkrétní. V těchto partiích Dálava nabývá rysy téměř hraného snímku; ostatně tento dojem prolíná celým snímkem, neboť Kalvodovi působí před kamerou mimořádně autenticky, což je dáno nejspíš tím, že Martin Mareček se s nimi znal už nějaký čas před natáčením (nejprve chtěl tento osud uchopit právě hraným filmem). Do „road-movie“ linie režie promyšleně vkládá pasáže, v nichž Vít rusky čte text, který píše dceři o rodinné historii – slova doprovázejí home videa a fotografie, které panu Kalvodovi z minulosti zůstala.

Dálava je duchovní film. Ne však proto, že jedním z důležitých prostředí v něm je zmíněné poutní místo. Kalvodovi stojí stranou náboženského vytržení. Jejich jízda za bližními, kteří jsou od nich strašlivě daleko, je cesta za unikavou duší, především však tou svou, ačkoliv pubescent Gríša na první pohled vypadá jako člověk, jehož desítky hodin v tátově autě a společnosti pěkně otravují a nejraději by si anabázi do toho zapadákova, jak Divějevo v jednu chvíli označí, odpustil. Ale to je zkrátka jeho styl cesty k něčemu, co jej přitahuje. Když si odmyslíme ruské reálie, které na nás působí exoticky, drasticky či odpudivě – to podle naší nátury, pak vidíme, že Dálava poskytuje soustředěné svědectví o něčem velmi konkrétním, na pohled nedramatickém, co však má podstatný přesah. Síla Marečkova filmu je klidná a v nejlepším slova smyslu jednoduchá.

Trailer filmu Dálava, foto: Negativ Film

Dálava (Česko, 2019, stopáž 76 minut)
Režie: Martin Mareček, scénář: Martin Mareček, Tomáš Bojar, kamera: Jiří Málek, zvuk: Viktor Ekrt, střih: Josef Krajbich, producenti: Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová.