Chceš-li aspoň trochu pochopit dnešní Rusko, čti tuto knihu

Obrazný, a přitom věcný styl. Barvitý a přitom věcný jazyk. To charakterizuje Medveděvovo psaní. Několikastránkové eseje jsou rozřazeny do čtyř oddílů: Válka o prostor, Válka o symboly, Válka o tělo, Válka o paměť; v každém z oddílů ty texty běží v zásadě chronologicky. Určité motivy se v textech – v únosné, nepřekážející míře – opakují, což naznačuje, že příspěvky vznikaly příležitostně a do oddílů byly roztříděny ex post (v knize ediční poznámka schází). Medveděv disponuje lehkou rukou, posmutnělou ironií a širokým rozhledem; organicky v textech uplatňuje znalosti z historie i z kultury.

Obrovskou předností autorových esejů je skutečnost, že jsou psány zevnitř ruské společnosti, prosáklé každodenní zkušeností, něčím, co se nedá „zařídit“ zvenčí, expertním hlasem zahraničního pozorovatele či analytika. Medveděv nabízí ruský pohled, ruský hlas, v tamější současné společnosti nejspíš výrazně menšinový: liberální, velkoměstský, moskevský, ale v ničem ortodoxní a ideologický; hlas lítosti, že jeho země se ubírá tím směrem, kterým se ubírá. Současně si Medveděv uvědomuje, že tomu asi nemůže být jinak, protože určitá nastavení vůči veřejnému životu, a vlastně životu vůbec, jsou v Rusku zakořeněna i několikasetletým vývojem. Sergej Medveděv nemá iluze a nechová velké naděje.

Jedním z prvních jevů, které autor popisuje a analyzuje, je masové vypalování smetí, trav, rákosin a dalších porostů, které nastává každé jaro a zamořuje zemi kouřem, způsobuje požáry, úmrtí, uhynutí zvěře. Medveděv to považuje za jeden ze symptomů neekologičnosti ruské existence, lhostejnosti k přírodě, za příklad nevysvětlitelného „puzení ruského člověka k efektní, okázalé sebezkáze“. Prostě to chci a udělám to, bez ohledu na ostatní, ať je tím příroda nebo člověk – nějak takto lze shrnout jeden ze základních rysů ruské společnosti v náhledu Sergeje Medveděva. Na řadě příkladů ukazuje sociální darwinismus panující v ruském státě: pohrdání politické a ekonomické vrchnosti obyčejnými lidmi; ostentativní předvádění bohatství bez ohledu na to, že jeho původ je pochybný; agresivita, ale současně pokrytecký, nejen s homofobií spojený puritanismus v každodenním životě; těžký machismus s neuvěřitelně vysokým procentem žen, které se setkaly s násilím ze strany mužů; silně rozšířený rasismus, ačkoliv „etnikum obývající Rusko není ruské, ale imperiálně promíchané“. Autor pozoruje infantilizaci a současně militarizaci myšlení v putinovském Rusku: znovu se zavedly nákladné vojenské přehlídky, tanky a rakety jsou propagandou adorovány coby symboly síly.

Cenný je na Medveděvovi rozptyl analyzovaných jevů. Všímá si kupříkladu mediální i politické tolerance k násilí ruských fotbalových „fanoušků“, zejména když ruští rowdies v červnu 2016 nabančili ve Francii na Euru fandům anglickým. Ale třeba také příklonu ruských politologů a filozofů k dílu více než kontroverzního německého politického filozofa Carla Schmitta. Ten vypracoval teorii nahrazení pluralitního systému vůdcovsky prosazovanou autoritou státní vůle či teorii mimořádného stavu, v němž politik překračuje v reálné politice hranice abstraktního práva a teprve tehdy, tvrdil Schmitt, získává skutečnou suverenitu. „Zároveň je zajímavé, jak se teorie Carla Schmitta kryje s typicky ruskými sociokulturními praktikami,“ poznamenává Medveděv. „V Rusku musíte být především ‚správnej řízek‘, co umí protivníka kvalifikovaně ‚podrazit‘, stát si za svou chlapskou ctí, nikdy neprojevit slabost a trvat na svých slovech. Podle této logiky je velmi důležité umět porušit zákon: právě troufalost a ochota počínat si nezákonně činí zásadní rozdíl mezi ‚borcem‘ a ‚sráčem‘.“

Řídí zemi i motorku. Vladimir Putin na motorkářské show v krymském Sevastopolu 10. srpna 2019, foto: Kremlin.ru

Z Návratu ruského Leviathana by tu šly citovat desítky výstižných vět a pasáží. Některé by se nemohly netýkat obsazení Krymu, které autor považuje za tragédii, za střelení se Ruska do vlastního kolena, za něž (za)platí finančně i duchovně. Expanzionismus je plně v souladu s tím, tvrdí Medveděv, kam se vývoj v Rusku začal ubírat poté, co se Putin po prezidentské pauze, kterou si odbyl coby premiér, vrátil v květnu 2012 do kremelského křesla: země se světu více uzavřela, ve velkém se v ní šíří konspirační teorie, mystika a dojem, že Západ nemá nic jiného na práci, než kout pikle proti Rusku. Putin na počátku svého vládnutí, na přelomu 20. a 21. století, mluvil o nutnosti vytvořit po všech stránkách konkurenceschopný stát, ale realita nastala taková, že modernizovány byly především ozbrojené síly a velmi konkurenceschopným se ruský stát stal ve vedení hybridní války. Autor tvrdí: „Rusko před sebou dnes nemá žádnou představu budoucnosti, delší perspektivy ekonomického a sociálního vývoje – zbývá jen vývoz surovin a vykrádání rozpočtů. Elita si proto strach z věcí příštích kompenzuje stále iracionálnější představou suverenity. Místo reálných kroků směřujících k upevnění státu, strategie dalšího vývoje zaostalých oblastí země a tzv. monoměst, která jsou existenčně obvykle odkázána na jediný mamutí výrobní podnik, investic do vzdělání, zdravotnictví a kultury, do lidského kapitálu a budoucnosti země nám nabízejí rétorické strategie, nepodmíněné tresty už za pouhé úvahy o zakázaných tématech a fantasmagorické návrhy, jak přejmenovat Dálný východ.“

Z knih o Rusku, které česky v posledních letech vyšly, má Návrat ruského Leviathana kvalitou a zacílením nejblíže k publikaci Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné. Tato kniha, pro niž autor získal materiál coby pracovník jedné ruské komerční televize a která pojednává o surreálné Moskvě s tamním dekadentním životem smetánky, je ve srovnání s „Leviathanem“ reportážnější, monotematičtější, ale obdobně barvitá a konkrétní. Zatímco Medveděv nabízí v esejích jako celku panoramatický pohled, Pomerantsev mikroskopicky hledí na jeden segment.

V originále vyšel Návrat ruského Leviathana vloni. To, co v něm autor popisuje o tamní mediálně-propagandistické mašinérii, bude nejspíš dále akcelerovat. Ruské ministerstvo financí totiž podle posledních zpráv navrhuje, aby ruská státní média dostala v roce 2020 v přepočtu 1,3 miliardy eur, přičemž dosavadní verze rozpočtu počítala s jednou miliardou eur. Více peněz mají získat kupříkladu televize RT (dříve Russia Today) či web Sputnik, který má i českou verzi.

Obálka českého vydání Medveděvovy knihy, repro: Nakl. Pistorius & Olšanská

Sergej Medveděv: Návrat ruského Leviathana. Přeložil Libor Dvořák. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Příbram 2019, 280 stran, doporučená cena 329 korun.