Fotbal má společenskou a kulturní sílu. Ale u nás teď ne
Letošní fotbalové mistrovství světa je už vzpomínkou. Desetidílná dokumentární, k němu vázaná televizní série Destinace Rusko 2018 – je ke zhlédnutí na tuzemském HBO GO – se tudíž může jevit jako prošlé zboží. Ale z našeho pohledu taková určitě není.
Musíme si odmyslet, že série deseti „šestadvacetiminutovek“ avizuje mundial v Rusku, že v každém díle někdo vypráví, jaké by bylo hezké to mistrovství vyhrát. Dnes pochopitelně víme, jak to dopadlo, tudíž na tyhle sekvence můžeme koukat s pousmáním, s ex post chytrolínstvím, ale také s jistou nostalgií – když ve Španělsku působící režisér Eulogio Romero sérii natáčel, tak všichni doufali, že „právě oni“ uspějí. Ale tenhle aspekt opravdu není překážkou k dodatečnému zhlédnutí, protože o výsledky u Destinace Rusko 2018 (Destino Rusia 2018) nejde v první řadě. Běží zde, s dovolením, o poselství, a to takové, které lze vztáhnout k českému fotbalu, k tuzemskému uvažování a prostředí obecně.
Eulogio Romero točí o fotbale soustavně. Kromě jiného režíroval obdobnou sérii k předešlým dvěma mistrovstvím: Destino Sudáfrica 2010 a Destino Brasil 2014. Jeho rukopis je očividně fotbalu znalý, je efektní, suverénní, a to až moc. Libuje si ve výškových záběrech (asi z dronů), v žánrových panoramatech (mega)měst. Neostýchá se velkých slov a adekvátně tomu laděné hudby. „Jižanský“ patos z obrazovky občas přímo sálá. Ale dá se to pochopit, protože Romero vypráví příběhy, z nichž nejeden začíná ve skromných podmínkách, někdy rovnou v chudinských čtvrtích, v početných rodinách, z nichž vzešli hráči, které dnes zná svět: Brazilci Casemiro, Gabriel Jésus, Paulinho, Kolumbijec Carlos Bacca, dánský reprezentant súdánského původu Pione Sisto. Každá epizoda sestává ze dvou částí, které stručným slovem spojuje ve fotbalových ochozech nasnímaný argentinský herec Luis Mottola. Epizoda je buď kombinací dvou oddělených portrétů fotbalistů (v jednom díle se například potkali Paulinho a Polák Robert Lewandowski), nebo je rozdělena mezi portrét hráče a portrét země, přesněji jejího týmu, který na mistrovství postoupil. Destinace Rusko 2018 vznikla ve společné produkci HBO Europe a HBO Latin America a inklinace režiséra ke středo- a jihoamerickému společenskému a fotbalovému dění je evidentní. Rozhodně tady nejde o vyváženost, série je to především „jižanská“, což vzhledem k tomu, jak mistrovství dopadlo, totiž že do semifinále postoupily výhradně evropské týmy, a o Francii, která titul nakonec vyhrála, nepadne v celé sérii ani slovo, může – zejména zpětně – působit dost vychýleně. Ale ne: je to svým způsobem v pořádku!
Trailer k sérii Destinace Rusko 2018, na snímku argentinský herec Luis Mottola (*1968), video a foto: HBO Tým režiséra Romera hraje takříkajíc svoji hru, jedná se mu o pohled představující fotbal jako (pokud možno sjednocující) společenskou sílu. A posedlost kopanou, její substituční schopnost, obrušující společenské hrany, vykazují právě země středo- a jihoamerické: Argentina, Mexiko, Brazílie, Uruguay, Kolumbie. Zejména necelá čtvrthodina o posledně jmenované zemi, tolik zkoušené v uplynulých desetiletí občanskou válkou, přibližuje Středoevropanovi, jakkoliv samozřejmě zkratkovitě, realitu, o níž nemá moc konkrétních představ. A schopnost fotbalu naladit k aspoň nějakému smíření lidi ve státě, kde miliony občanů stojí proti jiným milionům občanů, protože tyto tábory mají různý náhled na nedávné strašlivé násilí v jejich zemi, opravňuje režisérův tým k tematizování této problematiky.
Z evropského regionu si série takto společensko-politicky důsledně všímá jediné země: pořádajícího Ruska. Režisér Eulogio Romero & spol. na ně nenahlížejí s diplomatickou zdvořilostí, nýbrž akcentují problém ruského sportovního dopingu včetně fotbalu a pak také rasismus a násilí ruského publika. Ostatně rasismus je jedním z leitmotivů celé série. Kromě pořádající země zacílila série z Evropy ještě na španělského reprezentanta (v Itálii narozeného, ale brazilského původu) Thiaga Alcântaru, na Chorvata Luku Modriče, který měl velkou zásluhu na tom, že Chorvatsko postoupilo na letošním MS až do finále, a v jeho osobě se tedy seriál nejlépe „trefil“ do příštího dění. U Modriče portrét neopomíjí zatím jen krátkou existenci samostatného Chorvatska a národnostní až nacionalistickou dimenzi reprezentace tohoto státu. Ruku na srdce: v Evropě se o Chorvatsku mluví téměř vždy jen zásluhou moře a dovolených a ve světě existuje o této zemičce povědomí prakticky výhradně díky fotbalu. Kromě Modriče a mimořádného polského útočníka Roberta Lewandovského série ještě z Evropy registruje, respektive tematizuje už pouze jednoho rodilého Evropana: Johna Guidettiho, Švéda s italskými kořeny, který v dětství odcestoval s rodiči do Keni, kde otec získal práci. Tam John hrál na ubohých hřištích a býval jediný „bílý“ mezi samými „černými“. Dával tomu už jako dítě všechno. A nikdy na africkou zkušenost nezapomene.
Každý z těch v sérii Destinace Rusko 2018 představených hráčů je „výstřední“ posedlostí jít za svým snem. V českém fotbalu posledních dvaceti let byl takový Pavel Nedvěd. Pak Petr Čech, který možná není takový fanatik fotbalu emotivně, ale disponuje ve svém „rajónu“ nevšední inteligencí. A ještě Tomáš Rosický, který kromě zcela mimořádného daru rozdělovat na hřišti míče spoluhráčům a tím zrychlovat hru musel mít obrovskou vůli, aby překonal ne-dar své křehké, zraněními stíhané tělesné konstituce. Zde ovšem ve výčtu končíme. Nikoliv náhodou se všichni tři právě jmenovaní narodili a první léta života prožili v komunistickém Československu a jaksi „genově“ je hnala touha uspět „venku“. Jako malé kluky je rodiče sotva vozili svými SUV na tréninky a kupovali jim to nejlepší.
Nic si o českém fotbalu současnosti nenamlouvejme. Tenhle sport je tady dnes, stejně jako hokej, především pro ekonomicky nadstandardně zajištěné rodiče, mezi nimiž je ovšem výskyt mimořádně „hladových“ dětí, které žene touha vymanit se ze srabu, z ekonomických kleští, minimální. Podle toho výsledky národních týmů vypadají. Však také Rosický v jednom rozhovoru, který jsem s ním viděl, řekl, že v londýnském Arsenalu, kde hrál, pozoroval, jak mladí hráči, kteří se takhle vysoko dostanou, prostě chtějí víc než generace dnešních stejně starých Čechů. V Rusku se na šampionátu dostaly do semifinále Anglie, Belgie, Chorvatsko, Francie. Dvě malé a dvě velké země, alespoň v evropských parametrech. Ale vyjma Chorvatska, které je výjimkou potvrzující pravidlo, ostatní „semifinálové“ reprezentace čerpají ze své multi-kulti občanské skladby, z kombinace hráčů domácích a cizích (klidně řekněme postkoloniálních) kořenů. Mísí se v nich kulturní a sportovní tradice s – v nejobecnějším slova smyslu – hladem.
Chce se tedy na konec tohoto textu napsat: dokud se česká reprezentace nebude skládat – co se etnických kořenů týče – z rodilých Čechů, z Asijců, z tmavých či snědých mužů pocházejících z jihu Evropy, z Afriky či z Jižní Ameriky, sotva bude moci ještě pomýšlet na úspěch ve světovém měřítku. Multi-kulti tady většina společnosti sice nemůže přijít na jméno, xenofobie je zde na postupu. Samozřejmě se za tento přístup platí, jako ostatně za vše. Série Destinace Rusko 2018 nám nepřímo ukazuje jednu takovou naši platbu.
