Výběr z knih: Co mohlo v Praze stát, znovu Jan Zábrana, profesorce Bartlové k šedesátinám

Revolver Revue (RR) uděluje od poloviny osmdesátých let svoji cenu. Popáté v její historii se stalo, že připadla dvěma tvůrcům najednou. Tentokrát překladatelce, redaktorce, editorce Anně Kareninové a hudebníkovi a performeru Zdeňkovi „Hmyzáku“ Novákovi. 14. června jim byla Cena Revolver revue za rok 2017 předána na slavnostním večeru.

Zastávám názor, že laureátem má být vždy jedna osobnost, pokud početnější laureátství výslovně nestanovuje status ceny či k udělení více než jednomu tvůrci neexistuje zcela mimořádný historický nebo umělecký, v podstatě neopakovatelný, důvod. Argumenty pro „sólolaureátství“ jsou následující: Cena má v daném roce bodově „svítit“ pouze na jednoho tvůrce. Porota má nést riziko a říct: letos pouze ten či ta, právě a jen za tím/tou si stojíme. Veřejnost také díky tomu výrazněji zaregistruje jak osobnost a dílo laureáta, tak cenu jako takovou, její smysl a kritéria.

Proč Anna Kareninová (*1954) a Zdeněk „Hmyzák“ Novák (*1960) stanuli na laureátském jevišti společně? Kritik a spisovatel z okruhu RR Marek Vajchr věnoval skutečnosti nynějšího zdvojeného laureátství bezmála polovinu svého laudatia. „Rozhodnutí udělit Cenu zároveň dvěma osobnostem nebylo nikdy vedeno nějakou předběžnou strategií či taktickou úvahou; redakce RR k němu dospěla pokaždé tak, že z postupně se zužujícího výběru kandidátů zůstali nakonec dva, mezi nimiž by již další volba nedávala smysl,“ pravil Vajchr při předání mimo jiné. To je však neověřitelná obecnost o jakési nemožnosti poslední volby, pouhá stylistická figura předložená k uvěření. Tomu odpovídají i následující věty: „Podstatné je, že jakousi zvláštní magií se při takto završeném výběru nakonec pokaždé sešly takové dvě osobnosti“, které jsou si, tvrdí autor laudatia, „určitými aspekty své tvorby natolik blízké, že udělení Ceny RR pouze jedné z nich by bylo popřením právě oněch jimi sdílených, pozoruhodných a vzácných kvalit, na něž chce Revolver Revue prostřednictvím vyznamenaných upozornit…“ To znamená, že dané kvality sdílejí pouze a jen ty dvě dané osobnosti? Co když je sdílejí i jiní tvůrci, přestože Cenu RR neobdrží? To není popřením oněch kvalit?

Jestliže se zmíněný „magický“ aspekt dal výjimečně akceptovat u společného laureátství básníka a kritika Nikolaje Stankoviče a kritika a filozofa Zdeňka Vašíčka v roce 2000 (oba totiž byli setrvalými bourači iluzí a podrývači zdánlivých samozřejmostí), pak Vajchrova argumentace nalézající styčné plochy mezi tak různým dílem a působením jako je tomu právě u Kareninové a „Hmyzáka“ Nováka nemůže nebýt vágní. Jde o stylistické cvičení na téma: jsou dva a každý na svém poli toho dokázal dost a nyní „právě nastal ten správný okamžik“ jim oběma udělit Cenu RR. (Mimochodem, její přesný status není na stránkách RR – na rozdíl od citovaného laudatia – k dohledání.)

Cena Revolver Revue – plaketa je dílem Viktora Karlíka. Dva její laureáti za rok 2017: Anna Kareninová a Zdeněk „Hmyzák“ Novák. Kareninová na snímku z 21. 9. 2013. Tehdy obdržela na Cenách Františka Filipovského v Přelouči Cenu Jednoty tlumočníků a překladatelů za mimořádnou kvalitu překladu a úpravy dialogů ve filmu Serge Gainsbourg – Heroický život. „Hmyzák“ Novák na snímku z konce října 2014, kdy byl v Radiu Wave hostem pořadu On Air, foto: Revolver Revue, Josef Vostárek (ČTK), Radio Wave – Martina Pavloušková

Anna Kareninová i Zdeněk „Hmyzák“ Novák si ocenit zaslouží, o tom není sporu. Mohlo by se také říct, že lepší takhle „ve dvou“, než vůbec. Ale případnější by určitě bylo, kdyby každý z nich obdržel laureátství „osamoceně“, nikoliv v dělené intenzitě. Právě i proto, že svému oboru jsou věrni desítky let. Nebo snad u nich z nějakého nám neznámého důvodu hrozí zprodlení?

Ale ano, dokážu si představit, jak bolestné může být vynesení verdiktu jmenujícího pouze jednoho laureáta. Aktuálně hovořím ze své osobní zkušenosti z loňského a letošního zasedání v porotě Ceny Jiřího Ortena, kdy volba byla pokaždé „krvavá“ a část poroty by raději viděla laureátem jiného finalistu. Ovšem nakonec je lepší část poroty „nekolegiálně“ zklamat, nevyhovět tomu i onomu, a učinit finální řez. Závěrečné rozseknutí je třeba risknout a unést. Při veřejném zdůvodňování volby se nakonec beztak téměř vždy ukáže být argumentace pro dva laureáty jako ne úplně přesvědčivá, vyvolávající víc otázek než odpovědí – především o rozhodovacím procesu jako takovém.

A nyní už ke čtyřem dnešním titulům.

Ještě jednou, tentokrát pro lid

Klára Brůhová: Pražské vize. Fantastické stavby, které nikdy nevznikly. Ilustrace Jan Šrámek a Veronika Vlková, rejstřík Michal Plzák. Paseka, Praha 2018, 232 stran, doporučená cena 299 korun.

Obálka knihy Pražské vize. Fantastické stavby, které nikdy nevznikly, repro: Artzóna.cz

Před několika měsíci publikovala historička architektury a urbanismu Klára Brůhová knihu Praha nepostavená. Vydalo ji České učení vysoké technické (ostatně autorka působí v Ústavu dějin a teorie architektury FA ČVUT). Ta kniha čítá 348 stran a její cena v internetových obchodech se pohybuje od 477 až do téměř devíti stovek korun. Šlo vydání doktorské dizertační práce, kterou autorka obhájila v roce 2015. S Klárou Brůhovou jsme na téma její dizertace publikovali na Artzóně.cz rozhovor 25. února. A před několika týdny se objevila kniha Pražské vize, pro niž základem byl právě svazek Praha nepostavená. Jde o více popularizační verzi výzkumné práce, kterou autorka léta podnikala. Kvitovat lze velmi přívětivou cenu, za niž se Pražské vize prodávají – i vzhledem ke kvalitě použitého papíru a k celkovému polygrafickému zpracování. Brůhová se zaměřila na „plánované, avšak nerealizované stavební záměry pro Prahu v období od sklonku 19. století do konce první republiky, přičemž společným jmenovatelem vybraných projektů je téma reprezentace města jako moderní evropské metropole“, jak to formuluje v předmluvě. Stavby rozdělila podle těch částí metropole, do nichž byly plánovány: Staré a Nové Město pražské, Pravobřežní nábřeží, Vyšehrad, Petřín, Malá Strana, Letná.  Text pochopitelně doplňují desítky ilustračních dokumentačních materiálů.

Paní profesorce k šedesátinám

Johana Lomová, Jindřich Vybíral (edd.): Umění a revoluce. Pro Milenu Bartlovou. Koncepce a editace Johana Lomová & Jindřich Vybíral. Texty a výtvarná díla různí autoři. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2018, 704 stran, doporučená cena 550 korun.

Modrý přebal knihy Umění a revoluce (vlevo); když se sundá, je pod ním totožně upravená brožovaná vazba, ovšem v barvě zelené, repro: Artzóna.cz

Milena Bartlová je vzděláním i povoláním kunsthistorička; dlouhé roky působila v Národní galerii Praha a na Masarykově univerzitě v Brně jako medievistka, tedy expertka na středověké umění. V roce 2011 nastoupila na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMRUM) a svůj odborný výzkum více nasměrovala k nedávné minulosti a současnosti. A  zesílila své společenské angažmá, komentuje aktuální – a nejen kulturní – dění. K šedesátinám Bartlové připravili její kolegové z UMRUM obsáhlý sborník, který dostal podobu kapesního, graficky výrazně upraveného „špalíčku“ o sedmi stovkách stran. Jeden z editorů, profesor téže školy, vedoucí tamní Katedry dějin umění a estetiky a oslavenkyň vrstevník Jindřich Vybíral, v úvodním slově vytyčuje koncepci knihy. Téma a titul Umění a revoluce se dle něho nabízely takřka samy od sebe, a to „vzhledem k zájmu oslavenkyně o umění husitské doby i s ohledem na její politický aktivismus. Příspěvky měly být věnovány problémům kontinuity a diskontinuity v umění, jakož i dopadu politických událostí na dění v uměleckém poli. Přitom bylo zcela ponecháno na vůli autorů, jak k obratům, trhlinám a zlomům v dějinách umění přistoupí,“ praví Vybíral.

Následuje čtvrtstovka příspěvků psaných povětšinou česky, tři jsou v němčině, dva slovensky, jeden v angličtině. Tým přispěvatelů je tedy mezinárodní, středoevropský (anglický text napsala polská dvojice), některé materiály se přímo týkají nebo odkazují na osobnost Mileny Bartlové, jiné – a těch je většina – nikoliv. Tak například Lada Hubatová-Vacková dodala materiál Revolučnost a modernita Josefa Mánesa? Náčrtky krajin, jejich merveilleux a pravda oblohy. Martina Pachmanová přispěla textem Stát s obnaženým ňadrem na barikádě? O umění, ženách, mužích a revoluci. Záběr sborníku jde od středověku až k počátku 21. století. Kromě toho, že jubilantce musela ta kniha udělat radost, může si snad téměř každý, kdo se zajímá o dějiny umění a jeho společenské souvislosti, najít v ní svoji dávku příspěvků. V neposlední řadě běží o graficky netuctový svazek, o pěknou věc do ruky.

Souboje Jana Zábrany

Eva Kalivodová, Petr Eliáš (editoři) a kolektiv autorů: Jan Zábrana: Básník, překladatel, čtenář. Obrazová dokumentace z pozůstalosti Jana Zábrany – soukromý archiv Marie Zábranové. Karolinum, Praha 2018, 238 stran, doporučená cena 360 korun.

Obálka brožovaného svazku o Janu Zábranovi, repro: Artzóna.cz

Ještě jeden sborník věnovaný osobnosti. V minulých knižních tipech jsem tu anotoval svazek korespondence mezi překladateli a spisovateli Antonínem Přidalem a Janem Zábranou nazvaný Když klec je pořád na spadnutí. Souběžně se na pultech objevil titul Jan Zábrana: Básník, překladatel, čtenář. Jeho základem jsou příspěvky ze stejnojmenné konference, kterou o Janu Zábranovi (1931-1984) v listopadu 2015 uspořádal Ústav translatologie FF UK za podpory Ministerstva kultury ČR. Kniha však není pouhým souborem toho, co na konferenci zaznělo. Příspěvky byly pro knižní účely prohloubeny, vybaveny poznámkovým aparátem, svazek navíc nabírá na dokumentární hodnotě tím, že přetiskuje některé materiály z archivu Zábranovy manželky Marie, například stránky s ukázkami Zábranových korektur překladů. Texty jsou rozděleny tak, že první oddíl obhlíží především některé aspekty Zábranovy vlastní autorské tvorby, druhý se zaměřuje na jeho překladatelskou činnost rusisty, třetí na Zábranovu činnost anglisty a amerikanisty. Oddíl Pulp potom přináší kvarteto příspěvků (shodou okolností jsou jejich autorkami bez výjimky ženy) o Zábranově vyhledávačské práci na poli angloamerické populární literatury (detektivky, horory apod.). Závěrečný oddíl má charakter přílohy a obsahuje několik Zábranových přeložených básní či próz do jiných jazyků, což je výsledek práce v překladatelských dílnách, jež byly s konferencí spjaty.

Pro představu, o jakých také okolnostech se lze ve sborníku dočíst, jeden detail z textu Lukáše Klimeše K otázce autorství českého překladu Pasternakova Doktora Živaga. Slavný román Rusa Borise Pasternaka vyšel poprvé, jak známo, v roce 1958 v Itálii. Zábrana velmi toužil se k tomuto dílu dostat a přeložit je. „Ke knižnímu vydání, na jehož základě svůj překlad pořídil, mu podle M. Zábranové dopomohla poznávací exkurze do Itálie, uspořádaná Státním nakladatelstvím krásné literatury a umění (pozdějším Odeonem, s jehož jménem je Zábrana neodmyslitelně spjat) v první polovině šedesátých let, jíž se osobně, v té době jako zástupkyně italské sekce, zúčastnila,“ píše Lukáš Klimeš. „Nakladatel Feltrinelli se bránil distribuci Doktora Živaga do socialistických zemí, podle domněnky M. Zábranové pravděpodobně kvůli nátlaku ze strany sovětského establishmentu. Z toho důvodu a také proto, že Pasternakův román v té době představoval ožehavé téma, nebylo snadné ruský originál převézt přes hranice. Pro zdárný úspěch této mise musela M. Zábranová na celnici, jak jí údajně doporučil italianista Radovan Krátký, odvést pozornost kontroly. Tuto službu splnil velký červený kočárek pro dceru Evu, a tak kufr M. Zábranové se zakoupeným románem prošel bez povšimnutí,“ doplňuje Lukeš a v poznámce pod čarou dodává, že aby Marie Zábranová získala prostředky na koupi ruského originálu Doktora Živaga v Itálii, musela prodat svou svatební brož.

Filozofující producent

Jan Štern: Technokratismus. Kapitál ve službě techné. Předmluva Jiří Pehe. Spolek pro vydávání revue Prostor, Praha 2018, 240 stran, doporučená cena 247 korun.

Temná je obálka Šternovy práce o technokratismu… Repro: Artzóna.cz

Tohle, je, prosím pěkně, jasná malá domů či samožer, chcete-li. Jan Štern (*1953) je občasným přispěvatelem na Artzónu.cz z řad pracovníků České televize, v níž působí jako kreativní producent hrané tvorby. Kromě toho Štern komentuje politiku a společenské dění vůbec, k tomu mu slouží především blog na Aktuálně.cz; ostatně vystudovaný ekonom býval i novinářem. Kromě toho filozofuje. Roku 2012 mu vyšla knížečka Bytí jako možnost a skutečnost, kterou bych vulgárně označil za stylistické cvičení v „heideggerovštině“. Jeho nová práce jeví se mi být ukotvenější a uchopitelnější, byť na Heideggera dojde i v ní, ale je to vzhledem k tématu práce pochopitelné, a to bez zcela ironie. Neboť slavný německý filozof se zabýval i rolí vědy a techniky v moderním světě, a téhož se v Technokratismu dotýká Štern. „Technika dosud sloužila jako nástroj kapitálu k výrobě zisku. Dnes se však jejich role prohodily a dominantní silou se stala technika,“ zní Šternova výchozí teze.

V knize se pisatel snaží doložit, že „kapitalismus je minulostí“, byť v něm žijeme. Zní to možná radikálně nebo absurdně, ale autor to odstiňuje: myslí to tak, že jestliže se dlouho mělo za to, že kapitalismus je bytostně spjatý s demokracií, Čína i některé další země zpochybňují vazbu mezi kapitalismem a demokracií. Kromě toho Štern zdůrazňuje odtržení akcionářů, představitelů finančního kapitálu, od konkrétních firem, které vlastně detailně neznají; zato tito „neukotvení“, značným majetkem disponující lidé mají apetit chopit se politické moci. Rozvoj techniky jako takové je natolik mocný, tvrdí autor, že bortí dosavadní kategorie vnímání tradičních kategorií typu dělník, kapitalista, podnik. A mocně dle Šterna rovněž narůstá role oligopolů, jejichž chování se stejně tak vymyká tradičním představám o výrobě a zisku.