Výběr z knih: Přidal psal Zábranovi, a naopak. Lenin a kola dějin

„Dalším příkladem ‚bahnitého chování‘ může být třeba to, že Cenu Jiřího Ortena letos získala kniha, jejíž redaktorka byla předsedkyní poroty Ceny Jiřího Ortena…,“ napsal v Lidových novinách 2. června literární publicista, kritik, redaktor a spisovatel Ondřej Horák v eseji Česká malost je na světové úrovni. Horák v něm kritizuje, ve zkratce řečeno, zdejší kulturní provoz provázaný mnoha kamarádčofty, různými malými domů, nezdravě protislužebnými vazbami. Svět však toto nezajímá a podle toho vypadá dopad aktuálně vznikajících děl české literatury nebo českého filmu v současném světě, píše Horák. S tím v principu lze souhlasit. Sám jsem nejednou psal v podobném duchu.

Přesto si dovolím zpochybnit Horákovu citovanou větu. A to proto, že jsem seděl v letošní porotě Ortenovy ceny a mohu tudíž svědčit, jak volba probíhala. Básnířka, editorka a kritička Olga Stehlíková, která letos byla ostatními porotci zvolena předsedkyní jury (vloni jsem byl předsedou já, v porotě se předsednictví točí), skutečně byla odpovědnou redaktorkou svazku Ondřeje Macla Miluju svou babičku víc než mladé dívky. Vydalo ji nakladatelství Dauphin, s nímž Stehlíková roky spolupracovala a profilovala v něm poměrně výraznou volnou řadu poezie, v níž vycházely knihy autorů a autorek „mladých“ i „starých“. Je tudíž možné, že když zasedne v porotě Ortenovy ceny, která je určena tvůrcům do třiceti let, že se v ní potká i s titulem, který prošel jejíma rukama. Samozřejmě, existuje možnost, že by se Stehlíková porotcovství v literárních porotách právě z tohoto důvodu zásadně zříkala. Že tak nečiní, je především její věc. Ale je třeba také dodat, že se v současné české poezii orientuje a má pro ni cit jako málokdo. Když se tedy stalo, že se Maclova kniha objevila ve výběru pětice porotců Ortenovy ceny, Stehlíková sama u toho titulu upozornila na svoje redakční angažmá a  zřekla se jakéhokoliv hodnocení. Je třeba dodat, že Maclovo dílo by se  mezi nominovanými tituly objevilo i bez Stehlíkové – náleželo k těm několika se vymykajícím titulům z dané produkce mladých literátů. Pro úplnou představu: každý porotce přinese na zasedání své favority a sčítá se, které tituly jsou mezi nimi nejčastěji zastoupeny. Tak se vyberou tři nominované tituly. A z nich porotci pak tajným hlasováním vyberou vítěze. Toho ještě i v den ceremoniálu zná jen Marcela Turečková z pořádajícího Svazu českých nakladatelů a knihkupců, porotci nikoliv.

Pochopitelně by bylo ideální a nanejvýš korektní, kdyby žádný porotce nebyl v jakémkoliv vztahu k žádnému ze zúčastněných titulů, kdyby se osobně neznal se žádným z autorů a byl zcela odříznut od příslušného literárního provozu. Ale lze to? Vždyť prostředí české literatury není  početné, a kdo se ve zdejším literárním mikrokosmu soustavněji angažuje, dříve nebo později nakonec téměř jistě přijme účast v porotě a rozhoduje o jiných, z nichž nejednoho tvůrce osobně zná. Ostatně Ondřej Horák rovněž občas zasedne v nějaké literární porotě. Tahle provázanost se netýká výhradně literatury, ale i dalších uměleckých disciplín. Při dnešním počtu uměleckých cen a grantových komisí tomu nejspíš ani nemůže být jinak.

A nyní již ke konkrétním čtyřem titulům z posledních týdnů.

Protloukající se velikáni

Když klec je pořád na spadnutí. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963-1984. Uspořádal, k vydání připravil, poznámkami opatřil, ediční poznámku napsal a jmenný rejstřík sestavil Jiří Opelík. Torst, Praha 2018, 504 stran, doporučená cena 448 korun.

Titulní strana přebalu knihy obsahující vzájemnou korespondenci překladatelů a spisovatelů Antonína Přidala a Jana Zábrany, repro: Torst

Dva vynikající překladatelé, ale i aktivní spisovatelé a generační souputníci Jan Zábrana (1931-1984) a Antonín Přidal (1937-2017) vedli spolu korespondenci, a toto je svazek všech dochovaných dopisů. Celkem jich je 164, což neznamená, že jde o všechny dopisy, které si napsali; některé zničili nebo jinak zmizely ze světa. Korespondence se edičně chopil špičkový literární historik Jiří Opelík (*1930) a jednotlivé dopisy opatřil množstvím vysvětlivek, aby čtenář věděl, o čem oba muži v listech hovoří, na co narážejí. Kromě toho za dopisy připojil dokumentární přílohu obsahující například po jednom rozhovoru, které Zábrana a Přidal poskytli. Knihu doplňují fotografie, jimž dala vyniknout grafická úprava Jana Vahalíkové.

Svazek je svědectvím o tom, jak se oba vynikající tvůrci – Zábrana v Praze, Přidal v Brně – obtížně protloukali, jak usilovně pracovali a jak toho chvílemi měli všeho dost. A je také svědectvím třeba i o tom, jak těžko sháněli informace, jak obtížně se jim ověřovaly reálie, které se v jimi překládaných titulech vyskytovaly. Zde jedna citace z Antonína Přidala, konkrétně z listu adresovaném Zábranovi 21. září 1977: „Uhájit dosavadní způsob znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. Co ti mám povídat, dovedeš si to jistě představit. Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky. Na co se těšit? Na to, že se mi občas dostane do ruky krásná knížka, v poslední době např. Malamud, ‚The Tenants‘ a dvě povídkové sbírky. To jsou moje největší zážitky, pocit, že jsem na životě něco urval: požitek z Malamuda. Já vím, že tys na svých rodičích poznal, jak člověk může zařvat mnohem hůř – já to taky nesrovnávám, jen docela obyčejně skuhrám, protože si myslím, že před tebou si to můžu dovolit, aniž sklidím povýšený úsměv těch, co nikdy neskuhrají, protože zavčas a obratně udělali, zařídili vše, aby nikdy naříkat nemuseli, jen přikyvovat.“

Skutečný konzervativec

Jiří Hanuš (ed.): Kritik moderního světa. Rio Preisner 1925-2007. CDK, Brno 2018, 316 stran, doporučená cena 269 korun.

Obálka brožovaného sborníku o Riu Preisnerovi, repro: Artzona.cz

Po listopadu 1989 se v české společnosti vyrojilo množství dříve netušených konzervativců či alespoň lidí, kteří se o konzervativní myšlení zajímali. Byla to však, ukázalo se po letech, kyvadlovitá výchylka, s konzervativním myšlením je to u nás z dlouhodobého hlediska všelijaké. Jedním z mála soustavných „hnízd“ konzervatismu je brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury, které vydává dvouměsíčník Kontexty a příslušně zacílené knihy. Jednou takovou je sborník o Riu Preisnerovi, který byl vzděláním germanista, do roku 1968 se němčinou živil jako učitel na jazykové škole a překladatel. Pak emigroval a od března 1969 již pracoval na Pennsylvania State University, kde byl od března 1973 řádným profesorem germanistiky, a to až do důchodu; i pak ve Spojených státech trvale žil. Preisner zastával přísně katolicko-konzervativní postoj. Z tohoto hlediska ve filozofujících pojednáních analyzoval dějiny i přítomnost, byl nesmiřitelným kritikem totalitarismu. Psal i poezii. Jeho texty zprvu vycházely v exilových nakladatelstvích, po roce 1989 také v České republice.

Vloni na jaře se na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně konala o Preisnerovi konference a zhruba první polovina svazku shrnuje příspěvky, které tam zazněly. Jejich autory jsou například editor knihy Jiří Hanuš, germanista Jiří Munzar, politolog Stanislav Balík či spisovatel Pavel Švanda. Druhá část paperbacku stojí především na ukázkách, u nás vesměs zatím neznámých, z Preisnerova díla; apendixem je seznam Preisnerových knih, studií a dalších textů. Ovšem seznam  neúplný, výběrový, převzatý z toho, co autor uváděl pro Pennsylvánskou univerzitu. Nejen z tohoto důvodu se ještě bude třeba k Preisnerovi vracet a doplňovat si znalosti o něm. V českém kontextu je jeho bytostně polemické a polemizující myšlení ojedinělé.

Jedna citace z Preisnera: „Dva významní čeští nietzscheovci: Ladislav Klíma a Otokar Fischer. Vedle nich F. X. Šalda a Václav Černý, jejichž stylizované nadčlověčenství právě proto bohužel často končilo v narcismu. Ale všichni ostře kritizovali svou kulturu, společnost, politiku, jako to dělal před nimi Nietzsche. V tom je nutno vidět dobrý začátek, jen začátek, od něhož by měla vést cesta dále a výše ke kritice hegelianismu a jeho odnoží a nakonec k tvůrčímu navázání na přeťaté tradice křesťanské kultury a filosofie.“

Kdo jsme a kam jdeme

Ladislav Hejdánek: Češi a Evropa. Edice a předmluva Jan Hron. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017 (fakticky 2018), 124 stran, doporučená cena 170 korun.

Pro titulní stranu obalu byl použit snímek Ladislava Hejdánka od Petra Jedináka, repro: Artzona.cz

Tenký tematický výbor z díla jiného českého myslitele, filozofa Ladislava Hejdánka (*1927). Největší část jeho díla je přístupná internetově, v Archivu Ladislava Hejdánka (www.hejdanek.eu), který spravuje Jan Hron. Ten také edičně připravil – k 100. výročí založení Československa – brožovaný svazek obsahující několik filozofových textů na téma Češi a jejich národní a nadnárodní úkol. Hron v úvodu výboru charakterizuje Hejdánkovo společenské a občanské angažmá, které nespočívalo pouze v přímé opoziční práci – byl mluvčím, dokonce dvakrát, Charty 77. Rovněž Hejdánkovo filozofování nad dějinami, nacionalismem a Čechy je vybízením k dialogu, k diskusi nad námi samými. Hejdánkovy texty z let 1978-1998 Hron rozdělil do tří oddílů: Češi v  Evropě, Reflexe nedávné minulosti a Národ a nacionalismy. „Na minulost se příliš spoléhat nemůžeme. Evropa vlastně nikdy skutečným celkem, skutečnou jednotou dosud nebyla. Evropské dějiny jsou plné sporů a svárů, napětí a zápasů, schizmat a rozkolů, ale také násilí, tuposti a svévole,“ napsal Hejdánek roku 1990 v textu Evropa a dějiny. „A od toho všeho musíme odlišit ty skvělé a jedinečné výkony, na které dodnes můžeme, a dokonce musíme navazovat.“ Editor Jan Hron má za to, že témata obsažená v textech tvořících výbor Češi a Evropa, „jsou čím dál naléhavější a Hejdánkův pohled je čím dál výjimečnější.“

Vývoz a dovoz revoluce

Catherine Merridaleová: Lenin ve vlaku. Přeložila Daniela Orlando. Argo, Praha 2018, 264 stran + 16 stran obrazové přílohy, doporučená cena 348 korun.

Motiv vlakových kol na přebalu českého vydání knihy Lenin ve vlaku, repro: Artzona

Tahle práce pojednává o člověku, který pochopitelně velmi nepřímo, ale přesto citelně ovlivnil životy všech čtyř českých autorů tří výše zmíněných knih. Přední britská historička Catherine Merridaleová (*1959) v publikaci Lenin ve vlaku, v originále zveřejněné předloni, líčí průběh cesty ruského revolucionáře z curyšského exilu přes Německo k hranicím Laponska až po uvítání Lenina na Finském nádraží v Petrohradu. Historička dokládá, jak značný podíl na následujícím dějinném zvratu mělo konání německých úředníků. Ti totiž – v rámci první světové války – realizovali taktiku pokusů o politický rozvrat ve znepřátelených zemích. A jedním z kroků této taktiky bylo posazení Lenina do zaplombovaného vlaku, jímž se po letech exilu vrátil do vlasti a v ní vykonal své. Merridaleová například detailně líčí, jak cesta vypadala, jak se ve vagónu Lenin choval, jak v něm organizoval život třeba kuřáků.

V závěrečné, jedenácté kapitole knihy historička nastiňuje skutečnost, že od cesty Němci vypravené soupravy uplynulo již celých sto let, ale onen zvláštní vlakový příběh „stále má důležité až znepokojivé dozvuky“. Při jejich ilustrování Merridaleová používá až reportážní postupy. Namátkou: „Vybavuje se mi mé první bytové muzeum, v němž Lenin žil se svými sestrami. Klenotem tamní expozice byl jeden z Leninových invalidních vozíků (ironií osudu vyrobený v Anglii), který někdo zachránil z muzea u Moskvy zrušeného v těžkých 90. letech. V Sankt-Petěrburku působil jako pěst na oko, zejména v bytě, do kterého bolševický vůdce v posledních letech života ani jednou nezavítal. Kurátorka však byla ráda, že se jim vozík podařilo získat, a zářila pýchou, když ho vytahovala, abych si na něj mohla sáhnout.“