Výběr z knih: Defenestrace, třicetiletá válka, Bondy a Ježíš

V minulém výběru z knih jsem úvodní odstavec/glosu věnoval českým překladům nedávno zesnulého amerického spisovatele Philipa Rotha, kterého soustavně vydávala Mladá fronta; zmínil jsem se také o výprodeji těchto titulů v síti Levné knihy. Tam jsem v minulých dnech narazil na paperback, který bohužel získal na nové aktuálnosti. Svazek vydalo nakladatelství Paseka v roce 2012; tehdy šlo o publikaci rychle zprostředkovanou (a stála 199 korun, dnes celých devět Kč!). Spolehlivá romanistka Alice Flemrová přeložila knihu Pojď se mnou pryč italského novináře a spisovatele Roberta Saviana, která se na italských pultech objevila zkraje roku předešlého. Saviano (*1979) tuto práci opřel o televizní pořad, v němž vystupoval a v němž četl své texty o temné, mafiánské stránce italské minulosti i přítomnosti. A jedna z kapitol té knihy je věnována ‘ndranghetě, zločinecké organizaci, o níž – přesněji o její pozici a o možném vlivu na Slovensku – se začalo mezinárodně hovořit po zavraždění novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. O zahraničních přesazích ‘ndranghety v té kapitole nic nestojí, ale že je to organizace ostrá, o tom ze Savianova líčení není pochyb.

Možná se chystáte na Apeninský poloostrov na dovolenou. Tady jedna informace od Saviana, o níž jste možná nevěděli: „Itálie je země s nejvyšším počtem bunkrů na světě. V Latinské Americe se narcos skrývají v Amazonii, tedy v jakýchsi přírodních bunkrech. Zato v Itálii se úkryty budují, a Kalábrijci a Caserťané stavějí ty nejlepší bunkry na světě. Bunkr je v první řadě životní filozofie, koncept řídící se logikou života v těsném prostoru, odkud se nikdy nevychází, kde člověk nespatří sluneční světlo, a teprve potom je to skrýš. Bunkry můžou mít rozměry pouhých deseti metrů čtverečních, jako kabina auta. Malá doupata, která nejsou k nalezení, kde člověk žije a poroučí bankám, do nichž nikdy nevkročí, kupuje si hodinky, jimiž se nikdy nebude pyšnit, auta, která nikdy nebude řídit; a vlastní děti vidí jednou do roka. A tato doupata plní tím, v čem se nějak odráží jeho obraz: svatými obrázky, pornočasopisy, katalogy aut a hodinek, aby dokázal, že mafiánská moc je spíš vnitřní než vnější a není od toho, aby byla stavěna na odiv. Existují oblasti, jako třeba Locride (určitá část pobřežního území v Kalábrii – pozn. red.), kde je bunkr součástí každodenního života všech. Staví se bez ohledu na potřebu, možná ho v budoucnu ani nebude třeba, ale je lepší ho mít. Počítá se s ním už ve fázi projektu nových domů, jako kdyby hodní rodiče mysleli na budoucnost svých dětí a připravovali poklidný úklid do ilegality. Vždycky se může hodit pro nějakého příbuzného, švagra… A tyto skrýše není snadné vypátrat, protože není k dispozici územní plán, jelikož většina nemovitostí není zapsána v katastru.“

K jednomu osmičkovému výročí poprvé

Pavel Kosatík, Vojtěch Šeda: Pražská defenestrace 23. května 1618 (a co bylo dál…). Euromedia Group – Knižní klub, edice Universum, Praha 2018, 112 stran, doporučená cena 299 korun.

Obálka knihy Pražská defenestrace 23. května 1618 (a co bylo dál…). Publikaci graficky upravila Stará škola (staraskola.net), repro: Artzona.cz

Takzvaná osmičková výročí máme spjata s událostmi především minulého století – 1918, 1938, 1948, 1968. Takže co deset let, to „kulatiny“. Ale letos se ta osmičková kumulace obohacuje o vpravdě velké jubileum, spojené se 17. stoletím – před čtyřmi stovkami let začala třicetiletá válka, pustošící starý kontinent.  K tomuto faktu se vztahuje textově-obrazová publikace Pražská defenestrace 23. května 1618 (a co bylo dál…), v níž spojili síly spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (*1962) a ilustrátor a komiksový tvůrce Vojtěch Šeda (*1985). Je to kniha vysloveně populární, respektive popularizační, koláž krátkých textových kapitol, dobových ilustrací s delšími výkladovými popisky a s ilustračním vkladem Šedovým, který spočívá jednak v jednotlivých kresbách k určitým námětům, jednak v několika pěti, šestistránkových (mini)komiksech zpodobňujících vybranou událost. Zacílením jde, řekl bych, o knihu vhodnou pro střední školy, coby doplněk k dějepisu. Není pochyb o tom, že Kosatík zde zúročil studium, které musel podstoupit při psané scénáře k televiznímu koprodukčnímu filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře, který ČT premiérově vysílala letos 13. května. Poslední tři stránky knihy velmi stručně nastiňují třicetiletou válku, která byla pražskými událostmi fakticky spuštěna. A třicetileté válce se pak cele věnuje publikace následující.

K jednomu osmičkovému výročí podruhé

Martin Pitro, Petr Vokáč: Průvodce třicetiletou válkou. Ilustrace Ivo Medek Kopaninský, odborná revize textu Patrik Líbal, citace z děl H. J. Ch. von Grimmelshausena byly použity v překladu Jaroslava Zaorálka a Rio Preisnera. Euromedia Group – Knižní klub, edice Universum, Praha 2018, 144 stran, doporučená cena 299 korun.

Obálka knihy, kterou navrhl Emil Křižka, využívá motiv z obrazu Carla Wahlbohma Smrt krále Gustava II. v bitvě u Lützenu 1632, repro: Artzona.cz

Stejné nakladatelství, opět mužská autorská dvojice, týž (kvalitní) papír, ovšem menší formát (velikost příručních průvodců), méně ilustrací. I tady se potkáváme se strukturou koláže kombinující hlavní výklad s doprovodnými materiály, například s terminologickými slovníčky, s výčtem bojujících stran, s chronologickým přehledem bitev… Zde spolupracovali spisovatel historické literatury, absolvent historie na FF UK Martin Pitro (*1971) a jeho vrstevník, rovněž historik, Petr Vokáč (*1972). O Průvodci třicetiletou válkou platí v zásadě totéž, co tu stojí o knize předešlé – jako relativně nejvhodnějším uživatelem se jeví být studující středoškolák. Materiál je rozdělen do čtyř oddílů: v Předehře autoři nastiňují, co k následné kumulaci konfliktů vedlo, název oddílu Průběh třicetileté války hovoří sám za sebe. Kapitola Vojsko a válčení v 17. století jako jediná obsahuje ilustrace (viz obrazová galerie připojená k dnešnímu kvartetu knih). Závěrečný oddíl  – Dozvuky třicetileté války – je nejkratší, povahou běží o apendix. Jeho součástí a úplnou tečkou je výběr z pověstí třicetileté války. Zde jedna z nich: Křivohnát (hrad Křivoklát). „Ke sklonku třicetileté války se Švédové snažili proniknout na hrad Křivoklát. Ve zdejších hlubokých lesích ovšem dočista zabloudili. Chodili sem a tam, až potkali jakousi starou babku, které se lámanou češtinou ptali, jak se dostanou na ‚Křivohnát‘. Nebojácná stařenka jim popravdě odvětila, že takové místo široko daleko nezná. A tak se Švédové otočili a odtáhli, čímž byl hrad zachráněn před rabováním a vypálením.“

S Bondym do historie

Egon Bondy: Gottschalk. Hatto. Ediční příprava Martin Machovec. Vydal Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2017 (fakticky 2018), 184 stran, doporučená cena 230 korun

Celkově devátý svazek z Bondyho díla upravený v této grafické osnově a pracující s barevnými variacemi autorovy tváře. Dílo Petra Krejzka ze studia ReDesign, repro: Akropolis

Nakladatel Filip Tomáš už roky vydává volnou řadu – graficky příbuzně upravených – svazků obsahujících prozaická díla Egona Bondyho (1930-2007). Edičně je připravuje textologický pečovatel o literární dědictví undergroundu Martin Machovec. Přítomný svazek je osmým ve zmíněné řadě. Z jeho názvu by se mohlo zdát, že obsahuje dvě prózy. Nikoliv: pod titul Gottschalk je shrnuto pět textů – tento soubor obsahuje kromě titulní prózy texty Kratés, Jao Li, Vsuvka poněkud staršího data a Doslov (pokračování hlavního textu); zatímco druhá část v názvu knihy – Hatto – skutečně obnáší jednu jedinou prózu. Soubor sepjatý titulem Gottschalk byl poslední beletrií, kterou Bondy publikoval samizdatově – nese vročení květen 1988. Zatímco román v dopisech Hatto Bondy stvořil až po převratu, datován je „říjen 1990 – únor 1991“. Všechno to, co osmý prozaický bondyovský svazek z Akropolis obsahuje, bylo již po roce 1989 publikováno, ovšem Machovec texty nyní podrobil, jak je jeho zvykem, důkladné revizi; postup osvětluje v ediční poznámce. Existuje velmi volná souvislost s dvěma výše anotovanými tituly o třicetileté válce: i Bondyho prózy jsou výpravami do minulosti. Situoval je do starověku či středověku, ovšem jde o alegorie, jimiž se autor nepřímo vyjadřuje k žité přítomnosti.

Tucet let mezi dvěma knihami

Wilhelm Reich: Vražda Krista aneb emoční mor lidstva. Poznámka překladatele Martin Machovec. Concordia, Praha 2018, 280 stran, doporučená cena 300 korun.

Minimalistická obálka českého vydání Reichovy Vraždy Krista je dílem Štěpána Pecha, repro: Artzona.cz

Tohle je příběh! Žilo bylo nakladatelství Concordia, které na sklonku roku 1989 založili Stanislav Dvorský, Tomáš Mazal, Aleš Pech a David Pohribný. Jako první vydali „skandální“ svazek Clarissa a jiné texty Jany Krejcarové. Concordia, to byla exkluzivní nakladatelská značka, která tituly pro svůj ediční plán čerpala jednak především z francouzského avantgardistického dědictví, jednak z domácí (převážně) surrealistické tradice. Rovněž vydávala časopis Intelektuál. Jenže ten, který se postupně ukázal být hlavním motorem podniku, MUDr. Aleš Pech, roku 2002, v pětačtyřiceti, tragicky zahynul. Firmu převzala jeho žena Magdalena Pechová, ovšem její chod neudržela – viz dodnes existující internetové stránky Concordie; roku 2006 činnost značky zvadla. Ale nyní, po tuctu let, vstává z popela! Teprve však uvidíme, zda jednorázově, anebo trvaleji. Tím signálem je vydání práce známého výstředníka, rakousko-amerického psychoanalytika židovského původu Wilhelma Reicha (1897-1957), žáka Sigmunda Freuda. Reich byl eklektik, který usiloval o syntézu psychoanalýzy, marxismu a kvantové fyziky, utekl před Hitlerem do USA, ale ani tam, coby komunista, neměl na růžích ustláno, byl kvůli tomu vězněn a zemřel na srdeční selhání, sevřen okolnostmi.

Text Vražda Krista aneb emoční mor lidstva pochází z počátku padesátých let. Aleš Pech zesnul ve fázi, kdy měl hotový hrubý překlad. Martin Machovec – ano, týž, který se textologicky stará kupříkladu o Bondyho – překlad revidoval, doladil, napsal poznámku o historii jak Reichova textu, tak jeho české verze. Knihu ve zcela minimalistické grafické úpravě (dokonce bez uvedení názvu či loga nakladatele na obálce!) vydala Concordia; pod grafikou a sazbou publikace je podepsán Štěpán Pech (syn Aleše Pecha?). Dodejme, že roku 1993 vydala Concordia Reichovu práci Funkce orgasmu.

Vražda Krista aneb emoční mor lidstva je žánrově těžko určitelný text; Machovec v závěrečné poznámce příhodně píše, že nejblíže asi má k eseji s dikcí sociálně-politického pamfletu. Reich se tady vyznává z obdivu k osobnosti a poselství Ježíše Krista a komentuje skrze jeho osud to, co se děje s lidstvem ve dvacátém století. Tečkou za tímto knižním přehledem nechť je následujícím citace z Reicha: „Zatímco se lidé lopotí, aby si zajistili aspoň minimální živobytí, čekají, sní, trpí, po staletích marných revolt upadají do nových otroctví, jsou navíc stále sužováni teoriemi a dogmaty o tom, jaké má lidské žití být. Přidat další dogma o lidském žití, rozšířit tak bludiště filosofií, náboženství a politických koncepcí, znamená jen přispět k zmatení, jaké tu již bylo při stavbě Babylónské věže. Není nutno vytvářet nové filosofie života, je třeba odvracet pozornost od marných dogmat k jediné základní otázce: PROČ AŽ DOPOSUD SELHALA VŠECHNA DOGMATA O TOM, JAKÉ MÁ LIDSKÉ ŽITÍ BÝT?“