Výběr z knih: Výživný Shakespeareův rok a jiná dramata, osobní i národní

Vydávání děl Philipa Rotha (19. 3. 1933 – 22. 5. 2018) se u nás s úctyhodnou soustavností před lety ujalo nakladatelství Mladá fronta. Od roku 2007 uvedlo na český knižní trh celkem 23 jeho titulů, některé v reedici, většinu z nich premiérově a velmi často v kvalitních překladech Jiřího Hanuše a pod redakčním dohledem pečlivého amerikanisty Jana Zelenky. Rothovy tituly publikovala Mladá fronta v příbuzné grafické úpravě, aby vytvořily volnou řadu. Současně MF v roce 2015 přinesla překlad (opět Jiřího Hanuše v redakci Jana Zelenky) životopisné knihy Američanky Claudie Rothové Pierpontové Roth zbavený pout. Ta byla v originále publikována roku 2013, tedy v době, když už spisovatel netvořil (konec dráhy oznámil v roce 2011). Nakladatelství MF v tiskové zprávě k Rothově skonu napsalo, že tento příběh „světově uznávaného amerického spisovatele (…) vzbudil velký zájem čtenářů“. Možná ve světě. U nás se titul objevil jen několik málo měsíců po svém vydání v síti Levné knihy, ostatně jako mnohé další Rothovy tituly. Některé jsou tam k mání dosud. Za ceny, které peněženky věru nezruinují, což je svým způsobem potěšitelné, ale leccos to říká o tom, jak MF s vydáváním Philipa Rotha komerčně uspěla…

Co vše génius stihl za rok

James Shapiro: 1599. Jeden rok v životě Williama Shakespeara. Přeložila Kateřina Hilská. Argo, Praha 2017 (fakticky 2018), 462 stran, doporučená cena 398 korun.

Přebal českého vydání Shapirovy knihy navrhla Tereza Pavelková, repro: Argo

Myšlenka té knihy je jednoduchá, ovšem její realizace vyžaduje celého autora, s mimořádným rozhledem a vůlí k syntéze. James Shapiro (*1955), americký profesor anglické a srovnávací literatury na Columbia University, jeden z předních světových znalců písemnictví alžbětinské doby, se rozhodl podat co možná nejzevrubnější zprávu o tom, jaký byl pro Shakespeara letopočet 1599, co všechno v tom roce tehdy onen pětatřicetiletý muž vykonal, a jaký byl dobový kontext. V tom roce totiž vytvořil Hamleta, ale nejen to: napsal také historické hry Jindřich V., Julius Caesar a komedii Jak se vám líbí. A kromě toho investoval do divadla Globe. Mimochodem, Shapirova kniha, jejíž originál vyšel roku 2005, stojí na obdobném principu jako nyní probíhající výstava v londýnské Tate Modern nazvaná Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy, o níž se na Artzóně můžete dočíst v informačním textu z pera Michaely Banzetové; rovněž v Tate jsou umělcova tvorba i jeho život sledovány s důrazem na jeden letopočet. Pochopitelně ovšem, že jako zmíněná výstava má své časové přesahy před i za zvýrazněný letopočet, obdobně je tomu v knize 1599; to ani jinak nelze.

Spisovatel Shapiro přibližuje situaci impéria mimo britské ostrovy, popisuje vnitropolitické rozmíšky a strachy dané hrozbou námořního útoku. „Nikdy předtím za Alžbětiny vlády nepřijímaly úřady tak tvrdá opatření ohledně toho, co se mohlo říkat či psát, ani nebyly tak ochotné umlčovat ty, kdo tuto hranici překročili,“ upozorňuje autor. Vedle širokých politických horizontů Shapiro analyzuje vzpomenuté dramatikovy hry: uvádí, proč jsou v nich určité pasáže přítomny, kde pro ně autor bral inspiraci a důvod (ten byl někdy značně praktický, až pragmatický). Deset let po knize 1599. Jeden rok v životě Williama Shakespeara publikoval Shapiro práci The Year of Lear: Shakespeare in 1606. Nebylo by od věci, kdyby pražské Argo zprostředkovalo i ji.

Existuje vůbec někdo takový?

Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová: České drama a český hrdina. Odborně posuzovali Jan Císař a Miroslav Plešák, rejstřík sestavila Hana Nováková. Připravil Ústav teorie scénické tvorby DAMU. Vydalo nakladatelství KANT – Karel Kerlický pro Akademii múzických umění, Praha 2017 (fakticky 2018), 224 stran, doporučená cena 240 korun.

Obálka českého je dílem Martina Radimeckého, repro: Artzona.cz

Nyní se přesuneme k divadlu českému, k dramatům, která vesměs odolávají času neskonale chaběji než díla Shakespearova. Minulý týden jsem tu psal o knize textů ruského herce Michaila Čechova, synovce dramatika A. P. Čechova. Ten svazek vyšel v teoretické edici Disk při pražské DAMU. A přítomný paperback o tuzemském dramatu rovněž tak – coby její čtyřicátý svazek. Jednu „neobsahovou“ poznámku k této řadě, v níž vyšly některé cenné tituly, si neodpustím, neboť právě čtyřicátá kniha v ní k tomu bohužel poskytuje (ne)dobrý důvod: chápu, že běží o edici akademickou, určenou vysloveně motivovanému publiku, ale to snad ještě nemusí vysvětlovat nevábnou podobu obálky (viz její reprodukce zde). Vůbec by stálo za to, aby edice prošla vizuálním restartem.

Ale k obsahu: dramatik, dramaturg a teoretik Jaroslav Vostrý (*1931) a teatroložka Zuzana Sílová (*1960) jsou tahouny řady Disk a sami v ní publikovali již plejádu titulů, z toho některé společné. V nové knize, kterou věnovali „100. výročí 28. října 1918“, si vybrali určité dramatické texty, přičemž jsou si vědomi ošemetné víceznačnosti jak sousloví „české drama“, natož „český hrdina“. Zájemce odkážu na úvodní slovo, v němž své pojetí a své volby Vostrý se Sílovou ozřejmují. Zde pouze konstatuji výsledek: v jedenácti kapitolách, řazených chronologicky, podle toho, kdy se dané dílo a s ním spojené téma objevilo, se teoretici z DAMU zamýšlejí nad povahou příslušných dramatických textů a jejich postav z hlediska společenského konání. Některé kapitoly více akcentují konkrétní hry, například Medkovo drama Plukovník Švec nebo Topolův Konec Masopustu, jiné studie více stojí na námětu a tématu, které prochází několika tituly, například postava Záviše z Falkenštejna nebo figury zosobňující ženskou emancipaci.

„Víme, že právě vášeň je hnací silou klasických i klasicistických hrdinů – i hrdinek, samozřejmě. A není matčina opatrnost opět cosi měšťáckého nebo dokonce maloměstského a maloměšťáckého? A není takové maloměšťáctví držet se reálně ‚při zdi‘, tím, co odlišuje český přízemní realismus a třeba polskou romantickou bravuru,“ ptá se autorská dvojice nad dramatem Matka v kapitole o hrdinství ve hrách Karla Čapka.

Kvarteto průvodců zkoušeným městem

Alexandr Brummer, Michal Konečný: Brno účtující. Průvodce městem v letech 1945-1946. Host, Brno 2017, 160 stran, doporučená cena 259 korun.

Martin Hrdina byl grafickým úpravcem svazku Brno účtující, repro: Host

Tenhle vloni vydaný titul není žhavá novinka knižních pultů, vybavil se mi, když jsem nedávno sledoval dokument ČT Národní očista (viz jeho recenze zde na Artzóně), a usoudil jsem, že by se na Brno účtující zpětně mohlo upozornit, tím spíš, že… – ale nepředbíhejme! Tak jako Praha a vůbec české země v posledních letech nalezly v Jiřím Padevětovi svého budovatele knižních průvodců po místech, kde krvavý dráp zaťala moderní historie (viz třeba jeho knihy Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé nebo Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích), našlo Brno v historicích Alexandru Brummerovi a Michalu Konečném (oba *1982) své tvůrce průvodců po ulicích, náměstích či domech, které poznamenala historie minulého století, přesněji totalitární režimy. Brummer s Konečným začali v roce 2013 průvodcem Brno nacistické, dva roky na to následovalo Brno stalinistické a vloni Brno účtující. Brožury mají jednotný formát, vytištěny jsou na křídě, s množstvím fotografií, s mapkami míst, o nichž se píše.

„Kniha vychází z pečlivého studia pramenů a předkládá cestu po dvaadvaceti místech, která jsou spojena s poválečným účtováním, jež mělo pro vývoj Brna zásadní vliv. Faktické údaje doplňuje krátký příběh, který je typický pro jeden z mnoha aspektů poválečného dění. A nejde jen o místa samozřejmá, jako jsou neblaze proslulé internační tábory, věznice a popraviště,“ napsala v glose o Brně účtujícím v týdeníku Respekt Veronika Havlová. „‘Očista‘ se konala i v prostředí novinářů, umělců a univerzit. Ačkoli je prostor věnován i účtování s českými kolaboranty, hlavní pozornost patří vysídlení. Historický kontext zajišťuje krátký, ale hutný úvod, v němž se autoři vymezují vůči jednostrannému pohledu ‚spravedlivého trestu‘ či naopak ‚sebemrskačského obrazu‘.“  A ještě jedna citace, totiž z rozhovoru s autory, který zveřejnila brněnská regionální příloha MF Dnes: „Souvisí to s tím, že Brno bylo zkrátka německé město. Je tady tradice 150 let nacionálního boje o charakter města,“ odpověděl Alexandr Brummer na otázku, proč bylo účtování s německy mluvícími obyvateli zrovna v Brně tak tvrdé. „Do roku 1918 bylo v rukou německých elit, pak vzniklo Velké Brno, které bylo české. Za války tu bylo 60 tisíc Němců, německé kriminály, sídlilo tady gestapo. Takže pak ten tlak na vyrovnání se s válkou byl mnohem větší než ve srovnatelně velkém městě, kde Němci nebyli. Vezměte si, že uprostřed města vám stojí Německý dům, na kterém vlají celou válku hákové kříže. A když válka skončí, jak to asi dopadne?“

Letos v srpnu, při půlstoletém výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, by měl vyjít další paperback autorské dvojice Brummer & Konečný, totiž Brno okupované. Průvodce městem v letech 1968-1969.

Pohádka na konec

Bruno Bettelheim: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době. Přeložila a doslov napsala Lucie Lucká. Portál, Praha 2017, 392 stran, doporučená cena 499 korun.

Grafička Kateřina Tvrdá při tvorbě obálky českého vydání využila ilustrace z databanky agentury Shutterstock, repro: Portál

A ještě jeden už nějakou dobu vydaný titul, v tomto případě jde navíc o reedici, ovšem zásadní práce, kterou nakladatelství Portál právem zařadilo do své edice Klasici. Bruno Bettelheim (1903-1990), prožil převážnou část svého života v USA, ovšem jeho zhruba první třetinu výživně absolvoval ve střední Evropě. Ve Vídni narozený Žid studoval ve vlasti dějiny umění a filozofii a ještě před začátkem druhé světové války, roku 1938, byl coby nežádoucí živel internován v koncentrácích Dachau a posléze Buchenwald. Co se však nestalo! – následujícího roku se z pekla dostal díky amnestii u příležitosti Hitlerových narozenin. Neprodleně odcestoval do Spojených států. Tam se vypracoval v profesora psychologie, působil na Chicagské univerzitě. Za života nakonec Bettelheim odešel vlastní rukou: po smrti své druhé ženy a s vědomím nevratných devastujících následků, které jeho osobnosti přinesla mozková příhoda.

Knihu The Uses of Enchantment (doslova Jak využít okouzlení, český překlad, poprvé vydaný roku 2000 v NLN, nese název Za tajemstvím pohádek) Bettelheim zveřejnil roku 1976. Vzápětí v USA za ni obdržel dvě významná ocenění: National Book Critic Circle Award (1976) a National Book Award (1977). Autorova metoda byla psychonanalytická, byl to věrný freudián. Za základní pohádkový materiál při psaní The Uses of Enchantment Bettelheimovi posloužily pohádky bratří Grimmů, ale dostane se v ní rovněž na Tolkiena, Perraulta, Maeterlincka či Pohádky tisíce a jedné noci.

Na závěr dnešní knižní probírky jeden „echtovně“ psychoanalytický odstavec z Bettelheima: „Kdykoliv se v pubertálním dítěti oživí oidipovské konflikty, připadá mu život s rodinou nesnesitelný kvůli silně ambivalentním pocitům. Aby uniklo vnitřnímu zmatku, sní o tom, že je dítě jiných a lepších rodičů, s nimiž by takové psychologické potíže nemělo. Některé děti překročí meze fantazie, utečou a doopravdy se vydají ideální domov hledat. Pohádky však dítěti mezi řádky sdělují, že takový domov existuje jen ve smyšlené zemi, a když je nalezen, často se ukáže, že zdaleka není tak uspokojivý. To platí o ‚Jeníčkovi a Mařence‘ i o ‚Sněhurce‘. I když Sněhurčina zkušenost s domovem mimo domov je méně hrůzostrašná než zkušenost Jenička a Mařenky, také není o co stát. Trpaslíci ji ochránit nedokážou a matka má nad ní i nadále moc, které Sněhurka nedokáže odolat. To je vyjádřeno tím, že Sněhurka dovolí královně, aby se dostala (v různých převlecích) do domu, přestože trpaslíci ji varují před královninou lstivostí a nabádají ji, aby dovnitř nikoho nepouštěla.“