Výběr z knih: Funke, fotbal a umělkyně

Dnes zde dojde na tituly, které mi leží na stole již několik týdnů, ne-li měsíců. Nejen tentokrát, ale i v následujících několika várkách tak občas půjde o splátku informačního dluhu. Ale tohle nejsou dostihy v aktuálnosti, nýbrž poukazování na knihy, které snad mají delší „poločas rozpadu“.

Rané dílo velkého fotografa

Jaromír Funke: Kolín 1923. Album No. 19. Text: Antonín Dufek a Jaroslav Pejša, překlad: Derek & Marzia Paton, grafická úprava Karel Kerlický. Vydal Karel Kerlický – KANT, Praha 2017, nestránkováno (92 stran), doporučená cena 450 korun.

Obálka knihy Jaromíra Funkeho, graficky ji upravil Karel Kerlický, repro: ČT

V roce 2013 vydalo nakladatelství Karla Kerlického KANT reprezentativní katalog/monografii avantgardního, dnes světoznámého fotografa Jaromíra Funkeho (1896-1945). Pochopitelně neobsahovala všechna dochovaná díla. V pozůstalosti fotografa se nachází kolem tří desítek alb s jeho ranými pracemi z počátku dvacátých let. Kniha Jaromír Funke: Kolín 1923 zprostředkovává album číslo 19.  „Album sedmdesáti dvou nedatovaných fotografií Kolína a okolí vzniklo zřejmě v roku 1923. Ač předchází  Funkeho avantgardní dílo, jedná se o album mimořádně závažné. Je výjimečně velké (30 x 45 cm), pozitivy jsou čtvercové, sevřené stylově i jednotným řemeslným provedením,“ píše v úvodním textu historik a kurátor fotografie Antonín Dufek, znalec Funkeho díla. „Většina snímků je sjednocena i fotografováním v rozptýleném světle a v mlze. Přírodní krajiny se většinou redukují na záběry několika stromů v okolí Kolína a mlha zakrývá rušivé prvky v pozadí,“ pokračuje o kousek dál Dufek. „Obtížně pochopitelná jednoduchost se stane srozumitelnější, když si připomeneme, že k metám fotoamatérů tehdy patřilo zaujmout způsobem zobrazení, nikoliv tím, co je zobrazeno. Myslím, že se Funke v tomto směru dotkl hranic možného,“ dodává historik a kurátor fotografie. Kniha není fotoreprintem uchovávajícím původní rozměr alba, nicméně obrazová část evokuje šedozeleným podkladem, na kterém jsou reprodukce na jednotlivých stránkách umístěny, patinu tehdejších alb.

K čemu může sloužit gól

Jiří Zákravský: Baskové v ofsajdu. Sport jako nástroj politiky nestátních národů. Případová studie fotbalu v Baskicku. Dokořán, Praha 2017 (fakticky vyšlo v lednu 2018), 284 stran, doporučená cena 298 korun.

Obal knihy Baskové v ofsajdu graficky řešil David Greguš, repro: Dokořán

Jiří Zákravský (*1987), který působí jako odborný asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni, se primárně zabývá nacionalismem a propojením politiky, případně diplomacie, a sportu. V práci Baskové v ofsajdu se zaměřil na autonomní společenství na severu Španělska, v němž se projevují odstředivé, nacionalistické tendence – obdobně jako v rozlehlejším a početnějším Katalánsku. To má svoji – z fotbalového hlediska viděno – FC Barcelonu, zatímco Baskové mají Athletic Bilbao. Zákravský v knize uvádí, že o Athletic se zajímají rovněž antropologové, a to proto, že klub z Bilbaa „sám sebe prezentuje jako celek, v jehož barvách mohou nastupovat pouze Baskové“.  Autor nejprve obecně píše o nacionalismu, pak přechází ke sportu coby nástroji nacionalistické politiky u národů, jež nemají vlastní stát. Sport coby nástroj mezinárodní politiky se začal projevovat počátkem minulého století, v souvislosti s rozšířením sportu do širokých občanských vrstev. Zákravský v knize postupuje ve sledování triády Baskové – politika – fotbal chronologicky: od konce 19. století až prakticky po současnost, kdy v Baskicku nekončí diskuse (i na půdě tamního parlamentu) o zviditelňování Baskicka ve světě prostřednictvím sportu.

Fotbal a měkká síla. Takový je název článku na internetových stránkách Bascography, kde je i tato fotografie rozvinutí baskické vlajky při utkání Athletica Bilbao, foto: Bascography

Ze života troj- a víceúhelníků

Obálka knižního vydání divadelní hry Kateřiny Tučkové Vitka; knihy graficky upravila Kateřina Wewiorová, repro: Host

Kateřina Tučková: Vitka. Doslov Miloš Štědroň. Host, Brno 2018, 176 stran, doporučená cena 249 korun.

Úspěšná prozaička Kateřina Tučková (*1980), autorka románů Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, napsala svůj první dramatický text. Letos v únoru jej premiérově uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku, v režii Anny Petrželkové (zde na ArtZone.cz o inscenaci psala Kateřina Ondřejková). V pondělí 23. dubna s Vitkou, jak se hra jmenuje, „Provázek“ hostuje v pražském Divadle Archa; na domovské scéně jsou do konce sezony reprízy připraveny na 7. a 8. května a na 3. a 4. června. Režisérka Petrželková a dramaturgyně Lucie Němečková text proškrtaly, kniha jej pochopitelně obsahuje v úplné podobě, za ním ještě následuje sedm stran dokumentárních fotografií a doslov skladatele Miloše Štědroně. Brněnská rodačka Tučková napsala o jiné brněnské rodačce, skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové, která zemřela roku 1940 v pouhých pětadvaceti letech. Několik týdnů před smrtí se provdala za spisovatele Jiřího Muchu (ten o ní v osmdesátých letech napsal dokumentární román Podivné lásky), udržovala intimní vztah se (ženatým) skladatelem Bohuslavem Martinů. Pro představu onoho propletence zacitujme ze scénické poznámky v X. scéně druhého jednání Vitky: „Září 1939. V hudební pracovně ve Vieux Moulin stojí na jedné straně piana manželé Martinů, na druhé Mucha s Vitkou. Martinů je v šoku z Muchovy přítomnosti, Mucha je odhodlaný o Vitku bojovat, Charlotte se rozpačitě usmívá, Vitka si napětí vůbec nevšímá.“

Povídej mi, jak to jde

Michaela Banzetová: Co to znamená být (úspěšným) umělcem. Vydáno vlastním nákladem ve spolupráci s nakladatelstvím ArtMap, 118 stran, náklad 300 výtisků, doporučená cena 290 korun.

Obal knihy Michaely Banzetové, který je grafickým řešením Radima Peška, fepro: Archiv autorky

Na závěr jsem si nechal „malou domů“. Připomínám zde publikaci (momentálně londýnské, jinak v Brně žijící) spolupracovnice ArtZony.cz Michaely Banzetové. Jde o soubor rozhovorů se šesti českými výtvarnicemi, třicátnicemi. Banzetovou (*1986) zajímá umělecký provoz, předloni si vydala svazek O práci galeristy a trhu se současným uměním. Nejen v České republice. V něm zpovídala, jak je z titulu patrné, galeristy. Nyní tedy pokračuje umělkyněmi, byť název přítomné knihy obsahuje maskulinum: Co to znamená být (úspěšným) umělcem. Zřejmě se autorka nechce pouštět do genderového nuancování. Vysvětlení pro to mám následující: slovo „umělec“ Banzetová považuje za zastřešující a bezpříznakové, protože kdyby napsala „umělkyň“, rázem by to vzbuzovalo konotace o postavení umělkyň, což není primárním předmětem jejího tázání. Autorka na Vendule Chalánkové, Kataríně Hládekové, Kateřině Šedé, na Daniele a Lindě Dostálkových a na Vendule Knopové „vyzvídá“ například to, co pro ně znamenala studia, zda mají svého galeristu, jak vůbec probíhá spolupráce s uměleckými institucemi, zda dostávají za své umění zaplaceno natolik, aby je mohlo živit, jakou mají stanovenu metu. Zde několik slov z odpovědi Venduly Chalánkové, která měla v minulých týdnech výstavu v pražské Villa Pellé: „Živí mě mnoho různých činností. V poslední době zejména vystřihování barevných papírů. Což je skvělé, neb je to činnost, kterou jsem ovládla již ve školce. Každý rok a každý měsíc mě živí něco jiného.“