Lekce jménem Babylon Berlin

Babylon Berlin je situován do roku 1929, do měsíců a týdnů před Černým čtvrtkem a pátkem, které tenkrát na konci října – krachem na newyorské burze – spustily celosvětovou hospodářskou krizi. Ta jen dále obnažila a akcelerovala sociální a politická pnutí v moderních průmyslových společnostech té doby, mezi něž Německo (ale i Československo) náleželo.

Nebudeme se zde dopodrobna ptát, akurátně analyzovat, zda všechno to, co se v seriálu během těch šestnácti dílů událo, by se vešlo do několika málo měsíců před zimou 1929/1930 – žádné zimní záběry se v seriálu nevyskytují, nedojde ani na úder zpráv o zhroucení cen na burzách. Nebudeme se příliš pohoršovat nad tím, že scenáristické a režisérské trio Tom Tykwer, Henk Handloegten a Achim von Borries zejména v druhé osmidílné sérii při budování vyprávěcí skládanky zašlo v některých scénách na samu hranici logiky a velmi tlačilo na efekt. Prostě chvílemi zcela převažuje akční kriminálka, která dosti vybočuje ze základního posazení díla: kriminální jednání a pátrání jsou sice motorem, ovšem evidentní ambicí tvůrců bylo vybudovat obraz berlínské metropole a dobových společenských trendů. O to, „kdo je vrah“, běží jen málo. Ostatně vražd se během seriálu odehraje požehnaně, a kdo střílel či jinak mordoval a proč, to je většinou ihned anebo zanedlouho jasné.

V seriálu se vlastně nevyskytuje vysloveně kladná postava. Nikdo zde nemůže hodit kamenem, všichni jsou nějak vinni, něčím neblaze poznamenaní, v něčem nedůslední; každý má různou měrou máslo na hlavě či krev na rukou, každý je nějak „zapletený“. To nikoliv proto, že by tvůrci vyštrachali z arzenálu zrůd a podezřelých týpků, co se dalo. Nýbrž proto, že každá z figur je určitou měrou společenská, vtažená do soukolí sociálních struktur a dějů. Babylon Berlin v ničem není dílem ideologickým, avšak výsostně je dílem ideovým. Jeho hlavní ideu můžeme formulovat asi tak, že existuje společenská konstelace, kdy míra různosti ekonomických zájmů či ideologických zaťatostí je už natolik vysoká, že to stávající společnost nemůže ustát, že se „něco musí stát“. Rok 1929 se v Babylonu Berlin jeví jako dekadentní epilog „zlatých dvacátých“, která měla dát zapomenout na hrůzy první světové války, a jako zlověstná ohláška následující dekády, prosycené v Německu daleko nebezpečnějšími iluzemi.

V centru vyprávění stojí mladý policejní inspektor Gereon Rath z Kolína nad Rýnem, který se pracovně přemístí do Berlína, aby se zapojil do případu pornografie šířené berlínskou mafií. Rath velmi rychle zjistí, že v megapoli, jíž Berlín na svou dobu byl, se mluví příliš mnoha „jazyky“, že se zde střetává, do sebe naráží značné množství společenských vrstev a zájmových skupin. Že Berlín je „babylon“. Rath se v něm naučí chodit, ovládne různé „jazyky“. V zásadě si udržuje smysl pro spravedlnost, postaví se svému staršímu a nadřízenému kolegovi Bruno Wolterovi, který aktivně pracuje na rozložení demokratického systému Výmarské republiky. Ale když má Rath před soudem říct, jak to bylo na 1. máje 1929, kdy policie střílela do protestujících dělníků a on sám taktak dešti kulek uhnul, policejní palbu zapře. Nejednoznačnost figur seriálu, který nejspíš ještě bude mít pokračování a diváka vyloženě vede k úvahám, jak se asi zachovají jednotlivé postavy, až se moci chopí nacisté, tak tato nejednoznačnost se jeví být realistická, životná, ale současně až iritující i deptající – copak se tam nemůže vyskytovat jeden jediný „čistý člověk“? To vlastně není přímá výtka tvůrcům, spíše obecnější divácky laděná poznámka: i ti slušnější a lepší se v seriálu uchylují ke kompromisům, které nelze vždy označit za čestné. Sledovat to nás přirozeně vede k tomu, že také sami sebe chápavě nahlížíme i se svými chybami a slabostmi. Avšak absentuje-li určitý hodnotový, etický referenční bod, dotírá na nás, chápe se nás riskantní relativismus.

Ale účelem těchto odstavců opravdu nechce být detailní rozbor Babylonu Berlin. Účel míří k jednoduché konotaci, k poznámce cílené do českých poměrů. K vědomí, které při tomto seriálu může, ba téměř musí našinci naskakovat. V seriálové tvorbě nemáme nic, co by se na dějiny českých zemí v minulém století, na některou z jejich přelomových fází, podívalo tak ostře, bez úhybů, jako dotyčný německý seriál. Možná s částečnou výjimkou Hořícího keře. Tykwer & Handloegten & von Borries podávají Výmarskou republiku jako organismus, který nemůže ustát antidemokratické tendence. Ty berlínskou demokracií zmítají, napínají ji jako na skřipci: na straně jedné tak činí nesmiřitelní komunisté, na straně druhé nacionalistické síly nesmířené s porážkou Německa v první světové válce a snící velkoněmecký sen, pro jehož uskutečnění se spojí třeba i s ďáblem. Demokratická republika je pro oba tábory, a je třeba k nim ještě přičíst společensky erozivní činnost mafiánských struktur, historickou anomálií. Lidé, státní zaměstnanci, kteří jsou ze své pracovní pozice nuceni s těmito silami přímo komunikovat, vstupovat s nimi ve střety, jsou vystaveni rozličným buď pokušením, nebo řešením, která nikdy nezůstanou beze zbytku. A na jednu stranu tu také existují velkoplošné, velkorysé byty a domy střední třídy, na stranu druhou nuzné žití v přeplněných kvartýrech. Široké vrstvy lidí žily v podmínkách, které si většina z nás neumí představit.

V tomto bodě tomu u nás nebylo jinak. Avšak žádný český seriál, a možná ani žádný hraný film, ono tuzemské meziválečné sociální pnutí neuchopil obdobně naléhavě, neinscenoval je špinavě a surově. Samozřejmě, velkorysý rozpočet Babylonu Berlin dovolil produkci značnou výpravnost, ale v penězích vše netkví. Nepočítejme československé ideologické agitky, v nichž na objednávku státních politických orgánů byli coby lék proti všem neřádům prezentováni bolševicky uvědomělí dělničtí vůdci a komunistická budoucnost. Ale za bezmála třicet let od listopadového převratu nevznikl žádný, promiňte ten termín, sociálně realistický obraz meziválečné a těsně poválečné Prahy a země vůbec. Meziválečné Československo, to jsou pro většinu seriálového publika Hříšní lidé města pražského, z poslední doby možná Bohéma, zřejmě České století, asi také První republika… O komerčních televizích škoda mluvit. Jenže jmenovaná díla jsou v zásadě útěšné nebo navoněné a exkluzivní obrázky ze života národa českého. Hříšní lidé města pražského vykazují trvalou popularitu díky idealizaci první republiky; zrodila je smířlivější, liberálnější léta 1968/1969, kdy prošlo neplivání po masarykovském státě. Bohéma se zabývá lepší společností (a jejími protektorátními dilematy). Obdobně elitně posazené je České století. U polistopadové tvorby vždy jde – co se české historie první půle minulého století týče – o společensky exponované figury s takzvanými velkými úkoly, v zásadě vyjmuté z jakýchkoliv ekonomických těžkostí, z hmotného dotírání každodennosti.

Chudá, ale inteligentní a odhodlaná Charlotte Ritter (Liv Lisa Fries), výpomocná síla na policii, přivydělávající si všelijak… Foto: X Filme Creative

Jenom jeden detail: v roce 1930 žilo v Praze 950 tisíc obyvatel, před začátkem války již přes milion lidí. Dnes má Praha asi milion a tři sta tisíc obyvatel. Nevelký nárůst. Avšak vezměme si, o kolik se za ta léta hlavní město rozrostlo, kolik staveb přibylo apod. Koncentrace protikladů byla – musela být! – v první polovině minulého století v české metropoli zkrátka daleko tvrdší, bolestnější, než je dnes. Žilo se daleko více natěsno. Kromě toho Praha byla také svého druhu babylonem, už vzhledem k spolužití Čechů, Němců, Židů, emigrantských Rusů (ostatně ruští emigranti hrají i v Babylonu Berlin svoji dost důležitou roli…). Nic z toho však není předmětem zdejších hraných televizních a filmových produkcí, žádná evokace krušnosti tehdejšího života a toho, co z oněch natěsnaností společensky a politicky plynulo. My se nejspíš nechceme „nesmyslně“ trýznit. Což v rámci masové, divácky vlivné produkce, jíž takový seriál je, vede k nerealistickému, nevěcnému pohledu nejen na národní minulost, ale také na přítomnost. V čím zájmu?