Šumava, v níž se umírá a není romantická

Jistě, k seriálu Vzteklina je třeba přistupovat jako k dílu s výpovědními limity, které určuje žánr: běželo přece o krimi sérii, neboli, jinak řečeno, o zábavu svého druhu. Tyto žánrové aspekty, které tradičně mají podobu diváckého respektování „detektivkářsky“ přeexponovaných činů a jejich důsledků, ovšem narušuje produkce tzv. quality TV, kdy vesměs seriálové produkty jsou sofistikovaně a zevrubně odvyprávěny a poskytují zprávu o daném výseku společnosti. Ambice tvůrců Vztekliny nebyly výhradně určeny kriminální zápletkou: scenárista Jan Stehlík a režisér Tomáš Bařina postavili motivaci těch činů, jež daly do pohybu sled neblahých událostí, na skutečnostech z třicátých a čtyřicátých let minulého století, na předválečném, válečném a poválečném uspořádání šumavského kraje, na křivdách a zločinech, jež se tam v oněch dekádách udály vinou politiky.

Výsledek měl ovšem poněkud rysy kočkopsa či lépe liškopsa, abychom brali v potaz dvě nejčastěji se vyskytující zvířata této šestidílné série čítající bezmála šest hodin (a k liškám a psům ještě musíme připočíst jednoho medvěda, který v seriálu mohutně zaťal drápy). Vzteklina v sobě totiž nesla jak prvky thrilleru, tak kriminálního příběhu a tato symbióza poněkud drhla, neboť thriller má vzbudit v divákovi silné napětí a využívá k tomu různé podpůrné režijní prostředky (zde výpady zvířat proti člověku), kdežto kriminální série si zakládá především na analytickém postupu při odhalování zločinu. Ostatně thrillerové vyšponování těžko může trvat šest hodin… Tvůrci sami v tom mají trochu pojmový zmatek. Scenárista Jan Stehlík: „Vzteklina byla psána původně jako horor a postupným přemýšlením a debatováním o námětu se vcelku přirozeně proměnila v maličko netradiční krimi sérii. Přesto jsou v příběhu chvíle, které svou temnotou odkazují spíše k původnímu záměru.“ Režisér Tomáš Bařina: „Vzteklina není jen krimi thriller o jedné z nejzákeřnějších nemocí. Je to také příběh o vzteku, který je potřeba každý den držet na uzdě.“ Ano, thriller a horor často v běžném označování splývají, avšak úplně pro nic za nic tyhle odlišné pojmy neexistují: v hororu je často zdrojem ohrožení nadpřirozený jev. A pokud na toto rozlišení přistoupíme, pak ve Vzteklině se nic hororového nevyskytovalo.

Vzteklina – Filip Čapka jako nadporučík Cílek, foto: Zuzana Páchová, ČT

Tohle „slovíčkaření“ bych si tady odpustil, pokud by můj divácký zážitek ze Vztekliny nebyl poněkud rozpolcený; avšak právě přes pojmy, přes terminologické uchopení, se může přijít na to, vinou čeho se divácké rozpolcení vyskytlo. Jeho příčinou je určitá poslepovanost Vztekliny: ke kriminální ose autoři nalepili thrillerové jednotlivosti a motivace hlavního zloducha, kterého – to třeba uznat – Stehlík s Bařinou před divákem docela dobře maskují a provalí jej až těsně před koncem, je učebnicově historizující. Bařina způsobem uchopení námětu usiloval spolu s kameramanem Pavlem Berkovičem o fotogenickou filmařinu, o výrazově nebanální seriálový produkt, o uvěřitelné vykreslení charakterů a prostředí, ale sama zápletka se vzteklinou, která se na Šumavě vyskytne a jíž se tam přijede z Prahy postavit virolog Pavel Rogl, je mírně, ale přece jen přitažená za vlasy. Démonizující momenty vzbuzují spíše úsměv než obavy z démoničnosti. Stěžejní na Vzteklině nakonec – tedy pro mě osobně – byla drobnokresba prostředí šumavských obcí. V tomto se českotelevizní Vzteklina podobá předloňské osmidílné Pustině z produkce HBO, situované pro změnu do obcí v severních Čechách: i v téhle sérii napsané Štěpánem Hulíkem a režírované Ivanem Zachariášem a Alicí Nellis byla nosnější kresba prostředí než kriminální zápletka.

Ve výčtu toho, co se dá označit ve Vzteklině za velmi solidně odvedené řemeslo, nelze vynechat výkony některých herců: například Jana Vlasáka v roli doktora Vacka, Johany Matouškové v roli Gabriely Burešové (ale marná není ani youtuberka a zpěvačka Gabriela Helcová coby mladší Gabrielina sestra Táňa). Až „gabinovsky“ střídmé herectví Kryštofa Hádka v roli virologa Pavla Rogla zůstalo pro mě po celou dobu seriálu otázkou: je ten jeho minimalismus funkční, či bezradný? Přelévání diváckých dojmů z jeho výkonu jen dosvědčuje, jak je herectví vratkou a obtížně uchopitelnou tvorbou.

V rámci současné české seriálové televizní produkce, přesněji řečeno její umělecky ambicióznější vrstvy, je Vzteklina lepším průměrem. Potvrzuje zvyšující se průměr formální, vizuálně-inscenační tváře této skupiny tuzemských seriálů, ale nepřekročila stín scenáristických nedotažeností, které zdejší produkce vykazuje.

Vzteklina – obal soundtracku, který připravil autor hudby k seriálu Karel Havlíček; album má tucet tracků a trvá necelou půlhodinu, zakoupit je lze na www.iTunes.com. Vyšlo letos v lednu, repro: www.game-ost.com

Vzteklina, Česká televize, 2018, 6 × 56 minut

Režie: Tomáš Bařina, scénář: Jan Stehlík, dramaturg: Petr Pauer, kamera: Pavel Berkovič, hudba: Karel Havlíček, střih: Petr Pauer, zvuk: Lukáš Moudrý, scénografie: Pavel Ramplé, kostýmy: Michaela Hořejší. Výkonný producent: Jakub Bílý, kreativní producent: Josef Viewegh.

Hráli: Kryštof Hádek, Johana Matoušková, Jan Vlasák, Igor Bareš, Filip Čapka, Leoš Noha, Stanislav Majer, Pavla Beretová, Přemysl Bureš, Gabriela Heclová, Eva Nosálková-Leinweberová, Štefan Capko, Ihor Krotovych, Hana Igonda Ševčíková, Petra Jindrová, Ivan Sochor, Miroslav Hanuš, Václav Helšus a další.