Dokumentem roku je Nepoznaný? To je poněkud na pováženou

Dokument slovenského režiséra Mira Rema (* 1983), absolventa bratislavské VŠMU, portrétuje skladatele, textaře a zpěváka Richarda Müllera. Vznikal v letech 2013–2016, když Müller zpíval se souborem Fragile. Do slovenské distribuce film vstoupil předloni, do české loni v únoru, čímž splnil jedno soutěžní kritérium – snímek musí mít distribuční premiéru v příslušném kalendářním roce. Druhou podmínkou je, že musí mít českého koproducenta minimálně s polovičním podílem anebo české tvůrčí zastoupení v kategorii režisér či scénář. To bylo splněno: jako spoluscenárista je pod Nepoznaným podepsán Marek Kučera; ostatně i česká koprodukce (včetně ČT) je u filmu uvedena, jen nevím, jak velký byl její podíl.

Delegace filmu Nepoznaný s cenou pro nejlepší dokument, uprostřed režisér a kameraman snímku Miro Remo, foto: Ceny české filmové kritiky

Miro Remo natočil přes dvě stě hodin materiálu (stál i za kamerou), kromě toho využíval záběry z Müllerova osobního archivu – vesměs protagonistou nasnímaná home videa z rodiny nebo z nahrávání ve studiích či z výletů do ciziny, Spojených států zejména. Nástřihy archivních materiálů jsou většinou výtečné: mladá energie a divokost Müllera a lidí kolem něho kontrastují se současností: s obézním, zpomaleným, silně medikovaným, bipolární afektivní poruchou trpícím mužem ve středních letech (* 1961), který opakovaně hovoří o tom, jak už je starý apod. Jsou to smutné pohledy na Müllera hledícího odevzdaně, malátně, kamsi, vzpomínajícího, jak byl kreativní, když užíval různá povzbuzovadla. Abstinence jako by se u něho rovnala polosmrti. U kopie filmu, kterou jsem viděl, bylo na začátku uvedeno, že jde o distribuční verzi. Je známo, že protagonista režisérovu původní verzi neautorizoval a tvůrci prohlásili, že by byli rádi, aby Nepoznaný jednou existoval i ve verzi neosekané. Možná i to je příčina, proč se v dokumentu nacházejí – vzdor mase materiálu, jež byl k dispozici – hluchá místa: ze zkoušek s Fragile, z oslav Müllerových narozenin, ze křtu jeho alba natočeného s Fragile, z hovorů, které vede po bratislavských kavárnách. Nadbytečná je úvodní anketa, v níž textař Michal Horáček, zpěvačka Helena Vondráčková, zpěvák Dan Bárta a další vyprávějí, v čem je Müller silný či svůj. Hutné okamžiky se v Nepoznaném střídají se sekvencemi plonkovými. Je to dokument, z něhož v paměti utkví několik záběrů; vane z nich silný smutek z polovyhaslé existence. Ovšem že by běželo o film mimořádný, to zdaleka ne. Je to velmi dobrý portrét, a také film s chybami. Zvítězil ovšem na celé čáře. Na stránkách Cen české filmové kritiky to je k dohledání konkrétně: Müllerův portrét získal 40 bodů, druhý snímek v pořadí, Sama, 29 bodů, třetí v pořadí, Červená, utržil bodů 27.

Sotva lze považovat za náhodu, že všechny tři jmenované tituly jsou biografickými portréty známých tuzemských kulturních osobností: dokument Sama režiséra a kameramana Otakara Faifra přibližuje stáří herečky Ljuby Skořepové. V Červené portrétuje Olga Sommerová operní pěvkyni a herečku Soňu Červenou. A dále v nabídce dokumentů bodovaly snímky Nechte zpívat Mišíka a Universum Brdečka, rovněž tedy portréty umělců. Dá se z toho vyvozovat, že takováto produkce tuzemskou kritiku jako celek oslovuje nejvíc – produkce dokumentárního mainstreamu, přinejmenším co do námětů. Proto více jako přání než skutečnost vyznívá formulace ze vzpomenutých stránek sdružení kritiků, že ceny prokazují schopnost nabídnout „alternativní hodnotící pohled na domácí filmovou tvorbu“. A ještě jeden aspekt vítězného filmu: má potenciál oslovit slovenského i českého diváka, protože Müller je fenomén slovensko-český, „federální“, ale pro skutečně zahraničního diváka musí být zážitek z Nepoznaného podstatně nižší. Müller dokáže ve své rodné slovenštině složit skvělé, zasahující texty, jeho Češi mu rozumějí, ale pozná kdekoliv za Aší či za Prešovem, že jeho schopnost uhranout posluchače tkví nemalou měrou právě v těch slovech a v dikci, kterou do nich Müller svým zpěvem dává? Suše řečeno: svět má dost svých „Müllerů“, tedy hudebníků a umělců vůbec, kteří trpí nějakým zdravotním neduhem (a možná i právě bipolární poruchou) a u nichž je smutně výmluvná konfrontace jejich zakladatelské umělecké minulosti a bolavé přítomnosti.

Poslední roky slyšíme, že český hraný film je na tom spíš špatně než dobře, ale že to vynahrazuje kinematografie dokumentární. Skutečně? Letošní výsledky jsou výrazem onoho deklarovaného útěšného stavu českého dokumentu? Nenalháváme si zase něco? Jistěže portrét osobnosti může odrážet i dějiny – a film Červená v sobě tuto rovinu silně nese. Ale že se mezi tři nejvíce bodované tituly nedostal ani jeden dokument primárně společensko-kritický, s tématem třeba obecněji civilizačním, sociálním či vysloveně politickým, to něco říká jak o kritice, tak o tuzemské produkci.
A taková „federální“ douška, když jsme u toho Slováko-Čecha Richarda Müllera. Cenu za nejlepší hraný film si z večera kritiků odnesla slovenská režisérka a herečka Tereza Nvotová za slovensko-české drama Špína. Třicetiletá režisérka zároveň obdržela i Cenu Innogy za objev roku. A táž Nvotová si dva týdny předtím vyzvedla ve středočeském Berouně za dokumentární film Mečiar, který opět natočila ve slovensko-české koprodukci, hlavní cenu Trilobit 2018; tu uděluje Český filmový a televizní svaz FITES. I to je drobná situační zpráva o nynějších českých filmařích.

Z letošního předávání cen české filmové kritiky v pražském Divadle Archa; v sobotu 27. ledna ceremoniál vysílal kanál ČT art, foto: Ceny české filmové kritiky