Takové malé baroko, vcelku pěkné pro oko i pro ucho

Barokní umění, a hudba zvlášť, těší se zde v posledních letech oživenému zájmu. Geisslers Hofcomoedianten však v tomhle ohledu nejsou žádní konjunkturalisté: vznikli už roku 2002, v souvislosti s divadelními produkcemi provozovanými na zámku Kuks, ostatně název onoho divadla je přímo odvozen od osobnosti Antona Josepha Geisslera, jednoho z prvních samostatných principálů (Prinzipal Hofcomoediant) působících počátkem 18. století ve Sporckově divadle v Praze i v Kuksu. „K barokní inspiraci přistupujeme s autorskou svobodou, mísíme původní s novým, vzletné s přízemním, činohru, zpěvohru, loutkohru i tanec – tak, aby to nás (a tudíž i vás) bavilo,“ charakterizuje se soubor, který v roce 2014 našel stálé působiště v pražské VILE Štvanice. Tam také měla premiéru nová inscenace Krása střídá nádheru.

Moliére se při psaní inspiroval příběhem z antické mytologie, ale jeho textový vklad byl pouze jednou ze složek konečného díla – další část mluveného slova připojil Pierre Corneille, písňové texty napsal Philippe Quinault a hudba byla dílem Jeana-Baptisty Lullyho. Mezi jednotlivá dějství byly původně vloženy baletní předěly. Toto dělení „Geissleři“ zrušili, text notně proškrtali, ovšem tvrdí, že na své poměry se ho drželi „téměř striktně“, rozuměj tomu tak, že většina textu, který se „v inscenaci objeví, je co nejvěrnější překlad vybraných pasáží původního díla, jen místy jde o volnější přebásnění, výjimečně o nový přidaný text. Mluvené části respektují původní veršovou formu a písňové texty jsou většinou aplikované na vybrané části upravené původní Lullyho hudby.“

Z inscenace Krása střídá nádheru pražského souboru Geisslers Hofcomoedianten, foto: Marianna Borecká

Inscenace využívá pěveckých, hudebních a v neposlední řadě pohybových schopností souboru, který je v zásadě profesionální; jeho tvůrčí obec čítá na tři desítky lidí, již se v různých sestavách scházejí k jednotlivým titulům. Příběh Psyché (Michaela Váňová) a Amora (Petr Šmíd), příběh krásy, lásky, žárlivosti, intrik i téměř freudovské závislosti je ve stísněných prostorách VILY podán se skromnou monumentalitou. Scéně vévodí průhledný útvar ve tvaru jakéhosi skleníku, z něhož Psyché téměř po celou dobu nevyjde a v němž se ten, kdo se zrovna také nachází uvnitř, „paří“ v dusnu vztahů a okolností. Okolo průhledného útvaru se chodí, tančí, skáče, zpívá a mluví – venku se plánuje, intrikuje, rozehrávají poziční partie, uvnitř skleníku se jde takříkajíc na komoru, tam se i fyzicky jedná natěsno. Díky svícení a promyšlenému vnitřnímu uspořádaní podlahy skleníku, ve které jsou vyhotoveny čtyři průlezy, v nichž se postavy zjevují i v nich mizí, je tento prostor náladotvorný, efektní a variabilní, nevytváří žádnou chladnou oddělenost od diváků. Zpěv Venuše v podání Aleny Hladké má drajv a sílu, houslové vložky Petra Šmída a Martina Bohadla (Jupiter) se nesou ve stylu funkčního barokizujícího minimalismu – jednoduché a příjemné na poslech.

Antický a barokní odkaz je v sedmdesátiminutové inscenaci Krása střídá nádheru uchopen ve stylu nedryáčnické postmoderny, s lehkostí a očividnou zkušeností se starými látkami, kterou Geisslers Hofcomoedianten nemohou nemít. Setrvalý odstup od historické předlohy, pohrávání si s ní, vede režiséra Petra Haška a herce k humoru situačnímu a částečně i slovnímu, někdy však zbytečně lidovému a ploše aktualizačnímu. Zde je přitom každá taková doslovná pidiaktualizace vlastně marná a zbytečná, protože aktualizací je už provedení samo, jeho základní nastavení. Na otázku, proč to vůbec uvádět, proč to takhle hrát, když k dnešku inscenace Krása střídá nádheru zhola nic neříká a společenská popularita a rezonance onoho mýtu je pryč stejně nenávratně jako Molièrovo 17. století, existuje jednoduchá odpověď, pro někoho jistě ne právě uspokojivá: pro hru a radost samu, pro potěšení a jistý druh krásy jako takové. Je to jistě produkce svého druhu, ale proč, proboha, ne?

Molière, Kebrtová, Lully, Hanzlík, Geisslers: Krása střídá nádheru. Božská tragikomedie, Geisslers Hofcomoedianten, premiéra: 17. března 2018 ve VILE Štvanice v Praze.

Režie: Petr Hašek, překlad, přebásnění původního textu a dramaturgie: Helena Kebrtová, úprava: Helena Kebrtová a Petr Hašek, hudební transkripce, hudba a hudební nastudování: Tomáš Hanzlík podle Jeana-Baptisty Lullyho, scéna a kostýmy: Jitka Nejedlá a Ján Tereba, choreografie a pohybová spolupráce: Kamila Mottlová, hrají: Alena Hladká, Petr Šmíd, Michaela Váňová, Martin Bohadlo, Tereza Bortlová, Simona Jindráková