Ještě jste neviděli Terezu Dočkalovou jako Noru? Jděte!

Shodou okolností jsem měl možnost tento měsíc představení Nory v režii Jana Nebeského zhlédnout podruhé; poprvé to bylo před řadou měsíců, při premiéře. Nyní šlo o běžnou reprízu, o takové to obyčejné představení, které o diváckém i uměleckém potenciálu inscenace vypoví víc než premiéra, z níž by se vlastně žádné recenze ani psát neměly, protože premiéra skoro nikdy není „normální“; vesměs se inscenace nachází ještě v syrovém stavu. (Jenže ono psaní o divadle je samo o sobě rovněž „nenormální“; je to zvláštní disciplína, ze své podstaty poněkud podezřelá, protože fakticky neověřitelná: nikdy nepůjdete přesně na to provedení, jež bylo recenzováno, protože každé provedení je jiné.) Zkrátka: divadelní sál v pražské Libni byl toho 7. března zaplněn tak ze tří čtvrtin, nemalou část publika tvořili abonenti Klubu mladých diváků. Nejde sice o většinou smutně pověstné dopolední školní představení, kdy se v divadelním sále ocitají i ti, kteří se v něm ze zásady ocitat nechtějí a svým způsobem by se ocitat vlastně ani neměli, ale i tak – žáci a studenti, byť kluboví, dokáží být o poznání méně zdvořilí než navoněná premiérová sešlost.

Netrvalo to ve středu 7. března dlouho a bylo cítit, jak publikum s Norou „jde“, jak po počátečním oťukávání v něm rezonuje příběh ženy, která to s manželem hraje na všechny strany, ale současně je k nesnesení zalígrovaná ve zlaté kleci. Nebeský režíroval Noru ve svítivých barvách, jako téměř lehkonohý kousek, jenž se v závěru, jakoby nečekaně, překlopí v drama. Tereza Dočkalová v titulní roli s neokázalou suverenitou přechází z jedné Nořiny pózy a vztahové pozice do druhé, je svůdná, vypočítavá, marnivá, prosebná… přívlastky by se daly vršit. Na konci shodí paruku a stojí před námi Nora zcela jiná: obnažená, v hloubi duše zraněná, která dál už nechce být hračkou, odmítá zbytek života strávit v „domečku pro panenky“. Odchází od manžela i dítěte. Neznámo kam, bez záruky. Dočkalová tuto proměnu prohlédnuvší bytosti hraje zcela uvěřitelně, jímavě, bez jakékoliv herecké podlézavosti, nadbíhavosti. Když v závěrečném v podstatě monologu hovoří k manželovi, že prostě nemůže konat jinak, jsou to mimořádně intenzivní okamžiky. Nebo alespoň onoho 7. března byly (ostatně o premiéře stejně tak). Publikum ani nedutalo. A vzápětí ocenilo herce potleskem srdečným a dlouhým. Byl to velice povedený večer, a Tereza Dočkalová na tom měla podstatný podíl. Za sebe vím, že pro mě to bude představení, jež ve mně zůstane; kvůli takovým chodím do divadel a mám divadlo jako disciplínu rád. Ostatně Tereza Dočkalová je vynikající i v zatím nejnovější inscenaci Divadla pod Palmovkou, v Shakespearově hře Něco za něco režírované polským režisérem Janem Klatou.

Jestliže v tomto punktu měli tedy organizátoři a porotci Thálie šťastnou ruku, pak jedna obecná, řekněme „systémová“, ale i konkrétní pochybnost nad tím, co k těmto hereckým cenám rovněž patří, co se vesměs těší největší mediální přízni a co při slavnostním večeru vede k demonstrativním a někdy dosti kýčovitým povstáním diváckého „pléna“ a okázalému tleskání. „Prezidium Herecké asociace (…) může (s přihlédnutím k návrhům příslušné odborné poroty) udělit ve všech pěti výše uvedených tháliových kategoriích ceny za celoživotní mistrovství,“ stojí v „Základních pravidlech Cen Thálie“ na internetových stránkách této akce.

Nejprve k formulaci o „celoživotním mistrovství“. Tu musel vymýšlet někdo, kdo si netyká ani s logikou, ani s češtinou. Co je to celoživotní mistrovství? Nic takového samo o sobě neexistuje; člověk prostě není po celý život, od narození do smrti, mistr. Jistě, můžeme nad tímhle mávnout rukou a říct, že se tím myslí „celoživotní mistrovství“ v daném oboru. Jenže neexistuje ani to! Přece nikdo nemůže s vážnou tváří tvrdit, že herec od prvních chvil, co chodí po jevišti či stojí před kamerou, je mistrem. Učeň–tovaryš–mistr, to je logická a historicky ověřená triáda. Takže jaképak „celoživotní mistrovství“?! Jestli nějakou takovou cenu udělovat, tedy za – řekněme – dlouhodobě vynikající výkony v daném oboru.

A nyní k letošnímu verdiktu: cenu za „celoživotní mistrovství“ v činohře získal Petr Kostka, jemuž bude 11. června osmdesát. Je to spolehlivý herec druhého sledu, muž ušlechtilého zjevu a hlasu. Kostka je šarmér, jistě velmi dobrý řemeslník, ale že by se zapsal do dějin českého herectví, když cena hovoří o „celoživotním mistrovství“? Jmenujte mi jedinou Kostkovu velkou divadelní (a vůbec) roli, která vstoupila do dějin českého polistopadového herectví, potažmo českého herectví jako takového. Mimochodem, on jednu Thálii už obdržel – za ztvárnění postavy Hermana ve hře Smíšené (po)city. Režíroval v roce 2003 Luděk Munzar, uvádělo pražské Divadlo U Hasičů, šlo „o romantickou komedii o dvou šedesátnících, kteří ztratili své životní partnery a zůstali sami“.

Ceny Thálie je třeba brát s rezervou; ostatně jako téměř každé ceny. V případě letošní laureátky Terezy Dočkalové si lze verdikt ověřit v Divadle pod Palmovkou. Kategorie „celoživotní mistrovství“ však pracuje převážně jen s pocity, s přílišnou přibližností, a bylo by velmi na místě ji předefinovat.