Výběr z knih: Vysoká kultura, rozkoš, klasici, eseje

Když jsem měl následující kvarteto publikací na stole, uvědomil jsem si mimoděk, že jde výhradně o práce mužských autorů. A zrovna v tu chvíli mi v RSS čtečce přistála zpráva, že „vědci z univerzity v Cambridge přišli s tím, že knihy od spisovatelek stojí v průměru o 45 % méně, než knihy jejich mužských protějšků. Problém může být dominancí pohlaví v určitých žánrech.“ Tím nechci říct nic než to, že obě ty skutečnosti se dotýkají pohlaví. A pohlaví se ovšem dotýká i další skutečnost, ovšem v poněkud pikantnějším a třaskavějším ohledu: letos nebude udělena Nobelova cenu za literaturu kvůli skandálu s nařčeními ze sexuálního obtěžování a interním sporům. Laureátem Nobelovy ceny je jeden z následujících autorů

Feťák poezie

Vladimír Janovic: Černé ryby okolností (Eseje). Doslov a ediční poznámku napsal, jmenný rejstřík sestavil a redigoval Jan Šulc. Torst, Praha 2017 (fakticky 2018), 248 stran, doporučená cena 288 korun.

Přebal knihy vychází z grafické osnovy, kterou již před lety, při založení edice Malá řada kritického myšlení, navrhl Vladimír Nárožník, repro: Torst

Editor Jan Šulc je světec české polistopadové literatury, a to říkám s nadsázkou pouze velmi, velmi malou. Jeho služba českému písemnictví je na hranici sebeobětování. Šulc svoji editorskou akribii uplatňuje i na autory, nad nimiž by jiní mávli rukou či by jim prostě nestáli za tu námahu. Svoji energii Šulc mimo jiné vložil do toho, aby se v nakladatelství Torst po delší době rozšířila o nový titul edice Malá řada kritického myšlení, která přinesla v uplynulých letech nejeden svazek literárněvědných, ale především literárněkritických textů, u nichž by byla velká škoda, kdyby nespatřily světlo světa. Namátkou: Miroslav Červenka – Obléhání zevnitř, Milan Jankovič: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, Antonín Brousek – Podřezávání větve, Jiří Opelík – Milované řemeslo, Jiří Cieslar – Hlas deníku, Jan Lopatka – Posudky, Bohumil Doležal – Netrpěná literatura. Vladimír Janovic (*1935) začal publikovat v šedesátých letech, básnicky debutoval roku 1968 sbírkou Zatmění ráje, normalizaci relativně v klidu přežil v nakladatelství Československý spisovatel coby redaktor poezie; poezii také sám v tu dobu publikoval v několika sbírkách; rovněž překládal – najmě z italštiny. Dá se říci, že Janovic (v dobrém i méně dobrém významu) do poezie před aktuální dobou a jejími dilematy unikal. Po listopadu 1989 vyučoval angličtinu a italštinu na pražských středních školách. Publikovat nepřestal: vydal dvě sbírky básní a rozepsal se esejisticky. Přítomný výbor, rozdělený do tří oddílů, shrnuje texty, které Janovic otiskl – s výjimkou několika málo dalších – v posledních řekněme osmi letech, a to převážně v Literárních novinách. První oddíl zahrnuje obecnější texty o poezii, druhý obsahuje Janovicovy příspěvky o českých literátech (Marie Bieblová, Hanuš Bonn, Miroslav Florian, Josef Hanzlík a další), třetí oddíl náleží esejům o básnících zahraničních, těch velkých italských především (Michelangelo Buonarroti, Eugenio Montale, Salvatore Quasimodo a další). Zacitujme tu z Janovicova textu z roku 2012 Ani mág, ani prorok: „My, kteří poezii píšeme a čteme, kteří ji potřebujeme ke svému životu jako drogu, bez níž nemůžeme být, se sice celkem snadno dohodneme na tom, že smyslem poezie je vyjadřovat a stupňovat v člověku pocit jedinečnosti a neopakovatelnosti života, jeho zázračnosti a krásy. Kdyby život individua byl opakovatelný, smrt by se stala pouhou divadelní přestávkou mezi dvěma akty jedné komedie a poezie by byla zbytečná.“

Camusova nová akutálnost?

Albert Camus: Člověk revoltující. Přeložila Kateřina Lukešová. Garamond, Praha 2018, 360 stran, doporučená cena 358 korun.

Přebal zelený téměř newageově a Člověk revoltující, jde to dohromady? Zachrání to bílá pěst v červeném profilu? Grafické řešení Lukáše Francla, repro: Garamond

Když „to“ na konci roku 1989 prasklo, splácely se v tempu až zběsilém kulturní dluhy. Jedním z nich bylo poznání díla francouzského spisovatele Alberta Camuse (1913-1960), nositele Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1957.  V šedesátých letech byla přeložena jeho zásadní díla beletristická, ne však esejistická a deníková, k tomu došlo až v letech devadesátých. A jedním z těch „dopřeložených“ děl byl historický esej Člověk revoltující, poprvé česky vydaný roku 1995 v edici Orientace Českého spisovatele. Nakladatelství Garamond jej nyní vydává znovu, česky celkově potřetí, protože tatáž pražská firma jej už jednou publikovala – roku 2007. Garamond, založený a vedený romanistou Petrem Himmelem, se soustředí především a právě na francouzské písemnictví, a Camusovo dílo jak beletristické, tak esejistické reedituje. Člověka revoltujícího Camus publikoval roku 1951 a vnesl tím rozkol mezi sebe a francouzské existencialisty levičácké ražby vedené J. P. Sartrem, protože revoltu ano, říká Camus, ne však krvavou, cynickou, mocichtivou. Vezmeme-li v úvahu, že pisatel publikoval Člověka revoltujícího v osmatřiceti letech, udiví jeho sečtělost, vidoucnost, zkušenost, které se v onom rozsáhlém eseji projevují. Ostatně kdo by dnes získal „Nobelovku“ ve čtyřiačtyřiceti?! „Hitler, to byly dějiny v čirém stavu. ‚Dít se je lepší než žít.‘ říkal Jünger. Hlásal tedy naprosté ztotožnění s tokem života na té nejnižší úrovni a v odporu k jakékoliv vyšší společnosti. Režim, který vynalezl biologicky odůvodněnou zahraniční politiku, konal proti svým nejočividnějším zájmům,“ píše v eseji Albert Camus a o kus dál pokračuje: „Hitler v každém případě vynalezl systém stálého dobývání, bez něhož by nebyl ničím. Ale stálý nepřátel znamená stálý teror, tentokrát ze strany státu. Stát se ztotožní s ‚aparátem‘, to jest se souborem mechanismů zajišťujících dobývání a represi.“ Garamond má za to, že Člověk revoltující získává bohužel na nové aktuálnosti, a proto jej prý vydává.

Když Foucault, tak i Laqueur

Thomas Laqueur: Rozkoš mezi pohlavími. Sexuální diference od antiky po Freuda. Přeložil a doslov napsal Martin Pokorný, Karolinum, Praha 2017 (fakticky 2018), 356 stran, doporučená cena 420 korun

Laqueurova práce vyšla v edici Limes, kterou graficky upravuje Jan Šerých a v níž variuje výraznou černobílou grafickou osnovu, repro: Karolinum

Citace na začátek: „Kniha Thomase W. Laqueura s atraktivně dvojznačným názvem Making Sex zůstává i pod čtvrtstoletí od vzniku ‚zdaleka nejvlivnějším dílem k historii tělesnosti, zasahujícím do celé řady akademických disciplín,‘ konstatuje Helen Kingová v knize z roku 2016, jež je cele věnována snaze o historické vyvrácení Laqueurova základního modelu,“ začíná svůj doslov Martin Pokorný, překladatel vlivné knihy z roku 1990 amerického antropologa Thomase Laqueura (*1945). Pokorný tedy nenapsal doslov adorační, nýbrž informační a problematizující – zmiňuje zejména ty výtky, jež padly na autorovu adresu při jeho zprostředkování antického náhledu na sex a tělo. I tak prý Laqueurova Rozkoš mezi pohlavími zůstává srovnatelná s proslulými (i česky vydanými) Dějinami sexuality francouzského filozofa Michela Foucaulta. Laqueur pracuje s jednopohlavním a dvoupohlavním modelem „dělání“, „vytváření“ sexu – rozuměj ve smyslu jeho společenského chápání během vývoje západní civilizace; v tom prvním modelu jsou mužské a ženské genitálie odlišnými orgány, v jednopohlavním je ženské ústrojí dovnitř vtaženou a méně „teplou“ variantou penisu a varlat. Laqueur zkrátka bourá nebo spíše problematizuje ustálené modernistické chápání sexuality, podpořené sexuální revolucí šedesátých let, během níž je sex naopak „odproblematizován“ a máme bezmála za to, že danosti a historické zátěže neexistují.

Tak co, chlapi – zapadáte tam?!

Raphael M. Bonelli: Mužský narcismus. Jak ho pochopit a proměnit. Přeložil Petr Babka. Portál, Praha 2018, 184 stran, doporučená cena 329 korun.

Obálka českého vydání. To německé se v originále jmenuje poněkud dramatičtěji: Männlicher Narzissmus: Das Drama der Liebe, die um sich selbst kreist. Stejně tak obálka původního mnichovského vydání naléhavěji vyjadřuje dosebezahleděnost, repro: Portál

Rakušan s italským příjmením Bonelli (*1968) je několikanásobně činný a plodný. Působí jako neurovědec na Freudově univerzitě ve Vídni, je psychiatrem, dále psychoterapeutem s vlastní praxí, získal titul profesora. A píše knihy. Tato, obsahující devět kapitol rozdělených do tří částí, je zatím jeho poslední; vyšla počátkem roku 2016 v Mnichově. Bonelli zastává názor, že pojem narcismus je zatížen, ba přetížen teoriemi a démonizujícím povědomím. Jenže reálně, tvrdí Bonelli, je narcismus přítomen nějakou měrou v každém muži (a my se chceme ptát, dodejme, nakolik jsou narcismem, byť pojem narcistka nepatří k těm nejužívanějším, stiženy i ženy?).  Kniha obsahuje řadu kazuistik a má široký záběr: od antiky po fotbalistu Christiana Ronalda.  Na jejím konci, v přílohách, jsou přetištěna jednak, „kritéria narcistické poruchy osobnosti podle DSM-5, rozuměj dle Americké psychiatrické asociace a jejího manuálu duševních poruch z roku 2013, jednak „škála podle textu NPI“, což je škála „mezinárodně nejužívanější a nejlépe validovaná pro uchopení osobnostní dimenze narcismu“. „Na rozdíl od narcisovského mýtu i od života Oscara Wilde má však tato kniha šťastný konec,“ tvrdí její autor. „Po první dílu, kde je narcismus představen, a druhém dílu, který přibližuje dimenze jeho nesvobody, nabízí třetí díl cestu z vnitřního vězení, v němž tak či onak věží každý z nás.“ Tedy: vzhůru s Bonellim za osvobozením (se)!