Jsem upřímný, ale na mnohé se mě neptej(te)

Pavel Klusák (*1969) není v českých poměrech běžný hudební publicista a kritik. Je to v dobrém slova smyslu rovněž osvětář, dramaturg, vyzkoušel si i roli hudebního producenta, moderátora, přednašeče, scenáristy, filmového režiséra. Jan Burian (*1952) je rovněž mužem více řemesel: scenárista, moderátor, turistický průvodce, spisovatel. Klusák je skutečným znalcem Burianova díla, jeho hudební tvorbu soustavně sleduje, spíše ji vykládá, než aby ji běžně recenzoval.

Klusákovy otázky s tím korespondují: jsou obeznámené, jdou k věci, nepodlézají, nenahrávají na smeče. Pravda, občas jsou detailistické a nejednou získávají formu spíše poznámek vysvětlujících okolnosti a nabízejících svoje vidění věcí. Ale to není výtka, nýbrž charakterizování Klusákova přístupu, dlužno dodat, že očekávatelného, neboť tady se více než novinář táže expert a kolega, který chce zvědět, jaké má zpovídaný tvůrce pracovní postupy, jak z odstupu let nahlíží na svoji dřívější tvorbu či na muzikantské dění, jehož je už dlouho součástí. Burian odpovídá rovněž konkrétně, téměř vždy střídmě, nemachruje; když spolu oba pánové náhodou nesouhlasí, činí tak klidně a přátelsky. Právě obapolná věcnost má zásluhu na hutnosti tohoto rozhovoru, který je navíc rozparcelován do poměrně krátkých kapitol vymezujících téma té které partie interview – tudíž se neodskakuje, nepřelétá, nýbrž se vždy mluví jen o určitém konkrétním výseku. Na můj vkus je toho rozparcelování do kapitol příliš, někdy bych uvítal větší soustavnost hovoru, ale rozumím tomu postupu, který by se dal přirovnat ke kompozici alba. Kniha Drtivé jistoty je takovým svého druhu albem a kapitoly jsou tracky/písněmi; a protože jich kniha čítá pětadvacet, jde vlastně spíše o „dvojalbum“, což lze u bilančního titulu pochopit.

Jan Burian působí na tuzemské písničkářské scéně přes čtyři desítky let. Tento jeho pobyt a pohyb je v knize nahlížen téměř výlučně skrze jeho vlastní účinkování: s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem, Danem Fikejzem a dalšími několika spolupracovníky. O scéně jako takové, o jejím vývoji a jejích představitelích toho Burian moc nepoví. V tom připomíná lékaře, který na veřejnosti nikdy neprozradí nic zavazujícího o jiném lékaři. Nástup následující generace písničkářů v osmdesátých letech (Plíhal, Nohavica, bratři Ebenové a další) Burian nahlíží s jistou nedůvěrou vůči jejich popularitě, kterou má v zásadě za popařskou a rozmělňující étos generace zakladatelské, šafránovské (Hutka, Merta, Třešňák a jiní), k níž se Burian počítá. (Tady jedna „hustě“ osobní poznámka: jako návštěvník „sedmdesátkových“ koncertů písničkářského sdružení Šafrán a vyznavač zejména Třešňáka jsem Buriana s Dědečkem řadil mezi víceméně lidové baviče; a co si dobře vybavuju ze svého posluchačského okruhu, nikdo z nás nebral B & D za příslušníky „tvrdého jádra“ Šafránu.) O takovém Jaromíru Nohavicovi v celé knize utrousí jedinou – a velmi zbytnou – poznámku, když hovoří o tom, že u dnešního pořádání koncertů „všechno funguje na heslo, je málo peněz, přičemž takový Nohavica nebo Klus mají astronomické honoráře, ale jiní písničkáři ne“. Ačkoliv Burian spoluinicioval vznik volného sdružení Osamělí písničkáři, v zásadě navazujícího právě na Šafrán, a ačkoliv má slova chvály pro tento tvůrčí okruh, ucelenější náhled na tuto produkci „osamělců“ neposkytne. Na jednu stranu to lze respektovat: Burian chce mluvit a mluví hlavně za sebe, za to ručí. Na stranu druhou: právě proto, že vykonává sdružovací aktivity, lze na něj klást nároky, aby formuloval i „nad-osobněji“.

Možná vůbec hlavním rysem Burianových odpovědí a ostatně celé knihy je zdrženlivost, ba cudnost, a také ovšem úzkostná profesnost. Klusák se na soukromí ptá minimálně; buď pochopil, že by to nepřineslo valný materiál, nebo to písničkář vetoval. Z knihy lze vydedukovat, že Burian je – ze dvou manželství – otcem čtyř dětí, dvou synů a dvou dcer, ale hovoří pouze o synech, protože s nimi hudebně spolupracoval. Rodina a soukromí vůbec jsou z odpovědí odřezávány, co to jen jde. Po interview následuje oddíl Burian komentuje Buriana. Spočívá v tom, že na levé stránce je vždy otištěn vybraný písňový text, napravo k němu autorský komentář. V komentáři k písni Moje holka stojí: „Obecně se tady nechci pouštět do takhle subtilních zdrojů inspirace (myslí tím osobní život – pozn. jch), jednak si je často už přesně nepamatuju, jednak vše je řečeno tou písní a víc v těchto případech není třeba vědět. Ať si dílo žije odtrženo od autora!“ To je legitimní přístup. Stejně tak je ovšem legitimní pochybnost, proč pak tedy vypracovávat knižní rozhovor, který je právě a jen o díle, když to má mluvit samo. To není z mé strany kritika této knihy, nýbrž pokus o pojmenování jejího charakteru, jejích limitů a paradoxů.

Petr Skoumal a Jan Burian v osmdesátých letech, foto: Dušan Dostál (ČTK)

Drtivé jistoty je znělý název, ale zůstává poněkud záhadou, kterou rovinu Lubošem Drtinou pěkně graficky upravené publikace k němu vlastně vztáhnout. Ze všeho nejvíc dostojí tento svazek roli „bookletu“, knižního bonusu k dosavadní písničkářské tvorbě Jana Buriana. Opravdu pouze a jen jí, neboť Klusák se nevyptává například na Burianovo cestovatelské angažmá nebo na docela dlouhý televizní cyklus Posezení s Janem Burianem. Tomu odpovídá i závěrečný oddíl svazku, Diskografie – obsahuje detailní informace jak o Burianových vlastních nahrávkách, tak o těch, na nichž se podílel coby host. Knihy, které vydal, a není jich úplně málo, v dodatcích uvedeny nejsou. Ovšem nádavkem zde najdeme dva rejstříky – nejen jmenný, ale i názvový, jenž umožní rychlou orientaci ve zmínkách o písních a dalších dílech.

Drtivé jistoty. Rozhovor Pavla Klusáka s Janem Burianem (červenec 2014 – srpen 2017). Fotografie: Jan Burian, Jiří Kovanic, Petr Šolar a archiv Jana Buriana. Vydal Galén, Praha 2018.
304 stran, doporučená cena 300 korun

Obal knižního rozhovoru Jana Buriana s Pavlem Klusákem je dílem, stejně jako grafická úprava celé knihy, Luboše Drtiny, repro: Artzóna