Sovětská míra věcí: co nechat zbořit chrám svatého Víta na Hradě?

Se slabším se nevyjednává, natožpak aby se s ním vedl rozhovor. Slabšímu poručíš, on poslechne, a pokud ne, tak ho zničíš; tak to na světě chodí. Jedna z nepsaných doktrín sovětského myšlení je vysvětlením, proč postsovětský myšlenkový prostor dodnes fandí devótnímu uctívání namísto dialogu s mocí. A proč Sověti poslali za Chruščova tanky v šestapadesátém do Budapešti a za Brežněva v osmašedesátém do Prahy.

Zatímco náš pohled na sovětské impérium znamenal nejprve Fučíkovu meziválečnou vyprávěnku o „zemi, kde zítra již znamená včera“, pak vděčnost za válečné vítězství nad nacismem a po roce 1968 už jen ponětí o mrazu, který přichází z Kremlu, Polák Kapuściński se s blížícími se příznaky rozpadu impéria na přelomu 80. a 90. let rozhodl pozdní SSSR důkladně zmapovat. Za dva roky zemi procestoval od Brestu po Tichý oceán, od severu na jih do Dušanbe či Taškentu, a po návratu domů do Polska přečetl snad všechny vydané knihy, které se týkaly toho, co viděl.

Kapuściński, vzděláním historik, literárním talentem esejista a hlavně důkladný reportér, stvořil ze svých kompetencí reportážní esej – reportérovy zážitky z první ruky se prolínají s poznatky historika a schopností esejisty vystihnout podstatu toho, co stojí za viděným a zažitým. Kniha je složená ze tří částí; v první líčí Kapuściński své iniciační zážitky se sovětským impériem z let 1939–1967, tedy vstup sovětských vojsk do jeho rodného Polesí v dnešním Bělorusku, nebo cestu tehdy mladého reportéra po liduprázdné Sibiři, do exotických středoasijských republik a na Zakavkazsko. Druhá část, pojmenovaná „Z ptačí perspektivy“, líčí toulky po zanikajícím Sovětském svazu (1989–1991); cesta dlouhá 60 tisíc kilometrů vedla mimo oficiální centra, trasy a instituce. Ve třetí části pak Kapuściński promýšlí to, co na cestách za doby rozpadu impéria viděl a slyšel vyprávět.

Kdo chtěl, ten si ta těch bezmála třicet let bez cenzury Sovětský svaz nastudoval – od Šalamových zápisků bezedného zoufalství, bídy a nelidskosti gulagů na Kolymě až po portréty homo sovieticus v knihách nobelistky Aleksijevičové, o bezpočtu historických studií nemluvě.

Kapuścińského Impérium odpovídá nepřímo na otázku, jak mohlo k takovým hrůzám v dějinách Sovětského svazu vůbec dojít. „Představte si, že Mussolini dá v době své vlády zbořit svatopetrskou baziliku v Římě. Představte si, že francouzský prezident nechá zbořit katedrálu Notre Dame, že maršál Pilsudski dá v Čenstochové zbořit klášter Jasnou horu. Umíte si něco takového představit?“ ptá se Kapuściński sugestivně. Nebo že by Stalinův vzor a souputník Gottwald nechal pobořit chrám svatého Víta na Hradě, dodejme pro představu českého čtenáře. Samozřejmě, že si tak neuvěřitelnou míru libovůle, s níž nechal Stalin 5. prosince 1931 přímo v centru Moskvy vyrabovat a pobořit třicet podlaží vysoký chrám Krista Spasitele, zlatem a mramorem zdobenou chloubu ruského náboženství, dějin a umění, nejspíš nikdo představit nedovede. Nepředstavitelná je tím pádem míra společenské apatie a strachu, která novodobému carovi Stalinovi něco takového dovolí. Vždyť car byl vždy v Rusku Bohem! Podobně když Kapuściński zmiňuje nekonečný sadismus v gulazích Kolymy, zmiňuje Dostojevského a jeho objev zbytečné krutosti. Žádný vyšší ideál spravedlivé společnosti za komunismu totiž neospravedlní libovůli Stalinova barbarství, tu libovůli, s níž byli vyhlazováni vězňové gulagu. „Člověk trápí druhého bez příčiny, jen proto, že mu trápení působí rozkoš, k níž se však nahlas nikdy nepřizná,“ píše Kapuściński v úvaze o zvrácené rozkoši, zachycené tak dobře Dostojevským, v jehož postavě provinční stvůry Fomy Opiskina je zárodek krutosti, kvůli které se historie Sovětského svazu brodí oceánem ztracené důstojnosti člověka.

Zde je jedno z klíčových míst Kapuścińského eseje: zatímco v západním civilizačním okruhu je libovůle zbytečné krutosti, kterou vystihl například Johnny Cash, když zpíval „zastřelil jsem člověka, jen abych ho viděl umírat“, postavená mimo zákon, v sovětském myšlenkovém světě je netečnost k bolesti druhého vlastně součástí zákona, tedy základů onoho impéria. Apatie umožňuje krutosti – a krutost dovoluje apatii alespoň na chvíli pocítit vzrušení, totiž vzrušení z cizí bolesti. Společenská, občanská, osobní apatie vůči libovůli moci je pak pravým dědictvím Sovětského svazu.

Četba Kapuścińského Impéria z nás, českých čtenářů, nečiní rusofoby, naopak budeme důkladněji rozlišovat mezi ruským a sovětským. Ovšem současné snahy Ruska navázat na sovětskou epochu by nás měly nutit ke střehu. Sovětskou lhostejnost k důstojnosti člověka, sovětskou apatii a obdiv k právu silnějšího bychom si od vlastního prahu měli chtít držet co nejdále.

Obálka nynějšího českého vydání Impéria, repro: Artzóna.cz

Ryszard Kapuściński: Impérium. Přeložil Dušan Provazník, revize překladu a redakce Helena Stachová, jazyková úprava textu Lucie Faulerová. Absynt, Žilina 2018, 328 stran, doporučená cena 329 korun.