Kdo dnes vraždí zahradníky

Román Mokrá ryba proslavila jeho televizní adaptace Babylon Berlin

Autorem obalu knihy Mokrá ryba je Rudolf Linn, pracoval s dobovou fotografií Evy Besnyö (MAI), repro: MOBA Brno

Noirová města… Los Angeles, New York, Boston a Chicago. Berlín. Německá metropole si spojení s melancholickými, romanticky cynickými antihrdiny špinavých detektivních příběhů vysloužila především díky britským spisovatelům (zatímco američtí zase s oblibou spojovali noir se Sovětským svazem) fascinovaným paradoxním propojením nacismu a snahy potrestat zločin – Robert Harris napsal slavnou Otčinu, Philip Kerr hned sérii románů, z nichž u nás bodovala především Praha osudová… Ovšem vyloženě německé příběhy zatím svůj vlastní výrazný hlas neměly. Což se změnilo loni, kdy u nás, konkrétně v brněnském nakladatelství MOBA, vyšel román Němce Volkera Kutschera (*1962) Mokrá ryba – a světem se prohnala jeho televizní adaptace Babylon Berlin.  Fanoušci po celém světě se nyní mohou kochat nejen seriálem inspirovanými obálkami, nýbrž nově také komiksovou verzí. A Mokrou rybu, která čítá 568 stran, před pár týdny vydalo jako více než sedmnáct hodin trvající audioknihu vydatelství OneHotBook; překlad Tomáše Butaly čte herec pražského Divadla pod Palmovkou Jan Teplý.

Kutscher vypráví příběh kolínského inspektora Gereona Ratha, který je do Berlína „uklizen“ poté, co zastřelí syna mediálního magnáta. Nedobrovolný exil z něj zdánlivě činí typického hrdinu drsné školy – mimo systém stojícího osamělého vlka. Ovšem zdání klame. Kutscher si z drsné školy bere jen pár vnějších znaků; dojde i na jazzové desky posílané Gereonovi jeho bratrem z Ameriky. Jinak sledujeme rozšafné vyšetřování dvou vražd (z nichž v jedné má prsty sám Gereon) a rozkrývání šmelin se zbraněmi. A jestliže v seriálu je například hraběnka Sorokina, toho času kabaretní zpěvačka jak vystoupivší z Metropolis Fritze Langa, ukázkovou femme fatale, v knize jde o postavu, o níž všichni mluví, ale ona sama se zjeví až v závěru, aby předala detektivovi poslední střípek informací v duchu „wie es eigentlich gewesen“… a zase odejde.

Seriál Babylon Berlin nabídl fascinující vhled do období konce Výmarské republiky, kde každý detail a každá replika, o postavách nemluvě, vypovídaly o nějakém aspektu tehdejší společnosti. Románová předloha je však pouze rychle odsýpajícím dobrodružným příběhen, který je nakonec i překvapivě jednoduchý… Ovšem ve chvíli, kdy vyrazíte na výlet do Berlína, stává se Kutscherova posedlost jmény ulic, náměstí a nádraží svého druhu neocenitelným cestovním průvodcem. I přesto však berte Mokrou rybu, která nakonec než klasiky typu Chandlera připomíná detektivní kvazidickensovky Roberta Galbraitha, především jako pozvánku ke sledování seriálu Babylon Berlin…

Síla úsporného stylu Michaela Conellyho

Michael Connelly v roli sebe sama ve scéně seriálu Castle prohlásí: „Víš, co jsem udělal, když jsem napsal první román? Napsal jsem jich dalších dvacet.“ Tohle je jeden z nich, repro: nakladatelství Domino

Ve slavné scéně ze seriálu Castle na zabití, v níž se na pravidelný pokerový večírek mistrů detektivního žánru dostane i nabubřelý nováček, Michael Connelly (hrající sám sebe) prohlásí: „Víš, co jsem udělal, když jsem napsal první román? Napsal jsem jich dalších dvacet.“ Důkaz profesionality a dokonalého zvládnutí detektivkářského řemesla se ovšem v poslední době stává důkazem jisté rutiny. Connellyho nejslavnější hrdina, dnes už bývalý detektiv losangelské policie Harry Bosch, je však stále dost silnou postavou, aby svým charismatem utáhl knihu, kde autor jede na volný plyn.

Dva druhy pravdy, které v překladu Jana Netoličky vydalo brněnské Domino,  navíc vypráví hned dva příběhy – a na rozdíl od starých časů, kdy Američan Michael Connelly (*1956) byl opravdu ve formě, se na 408 stranách té knihy skutečně jedná o dva oddělené zločiny, jejichž řešení se prostě odehrává současně, tedy žádné propojené vyšetřování a geniální padouch v pozadí. V prvním čelí Harry obvinění, že před lety zfalšoval důkazy a dostal do cely smrti nevinného; ve druhém je na stopě překupníků s léky, které dokonce v utajení infiltruje. Oba případy jsou napsány čtivě a v obou fanoušci dostanou „svého“ Harryho – málomluvného, naprosto přesvědčeného o své pravdě, neohlížejícího se na mínění druhých a bojujícího do posledního dechu za práva obětí. Klidně i proti vlastním kolegům.

Problém je, že je to v některých ohledech až příliš sázka na jistotu a zároveň se nic nekomplikuje – Connely nepostaví hrdinovi do cesty žádnou zásadnější překážku, vypráví bez odboček. Dočkáme se vlastně spíše dvou povídek poslepovaných do románového tvaru především dalšími střípky z Harryho rodinného života (vztah s dcerou a nevlastním bratrem Mickeym Hallerem, protagonistou samostatné, právnické série započaté románem Advokát). Connelly si přesto zaslouží pozornost pro svůj úsporný styl a způsob, jakým i ve slabší chvíli dokáže čtenáře vtáhnout do svého světa.

Břitký britský humor na pozadí toulek Amerikou

Na Childových knihách je cosi mile staromódního, nepotřebují totiž žádné technické vymoženosti ani kdovíjak exotické prostředí, repro: BB Art

Lee Child (*1954) je autorem populární série thrillerů, v nichž vystupuje bývalý vojenský policista Jack Reacher, oslovovaný většinou jen Reacher. Muž, který se stal dobrovolným tulákem a neváže se na nic a na nikoho, cestuje svobodně po Spojených státech, neustále váben otázkou, co je za dalším obzorem. Naráží na nejrůznější teroristy, konspirace, gangy, psychopaty… Úsečný Childův styl nezapře dlouholetou práci pro BBC; je vlastně docela vtipné a vypovídající o autorově pečlivosti, že se coby Brit prosadil romány pyšnícími se svou „americkostí“. Ale hlavně nezapře britský suchý humor, který vynikne především v audioverzích – česky jsou k dostání dvě, Jatka a Nevracej se. Což se výborně hodí k příběhům, které jsou založeny na střetu systému s jedincem, který v jednom takovém  systému vyrostl (armáda), dobrovolně z něj vystoupil, ale stále mu perfektně rozumí a dokáže ho využívat ve svůj prospěch.

Na Childových knihách je tak cosi mile staromódního, protože nepotřebují žádné technické vymoženosti ani kdovíjak exotické prostředí. Jsou založeny na dialozích a perfektně zdůvodněných úvahách, proč něco ve společnosti a mezi lidmi funguje, a něco ne. Terry Pratchett by pravděpodobně napsal, že Reacher ovládá „hlavologii“. Zároveň Child není typem autora, jemuž by seděly povídky. Alespoň ne ty krátké. Letos v pražské firmě BB / art vydaná sbírka Jmenuji se Reacher (přeložila Iva Harrisová, 312 stran) tak boduje především v delších příbězích – a je jedno, zda je v nich Reacherovi deset, dvacet nebo čtyřicet. Dostane prostor rozvést svůj šarm a vlohy a – využije toho. Naopak kratší příběhy jsou mnohdy zbytečné banality. S jednou výjimkou, kterou jsou Noční ptáci, odkazující na slavný obraz muže v nočním bistru a především načrtávající silné morální dilema na pouhých pár odstavcích.

Nedlouho po sbírce povídek vyšel rovněž v BB / artu román Půlnoční linka (opět přeložila Iva Harrisová, znovu 312 stran). Reacher v něm narazí v zapadlé zastavárně na absolventský prsten West Pointu, a protože ví, co je třeba udělat pro jeho získání, rozhodne se dohledat majitele. Následuje klasické reacherovské pátrání – odspodu po potravním řetězci podsvětí. Brilantní dedukce je vždy podpořena drsnou fyzickou akcí a v závěru dojde na pointu, kterou ocení především milovníci černého humoru a filmů Quentina Tarantina.

Lee Child sice už po dvaceti knihách nemá moc čím překvapit, ale je sympatické, že se neustále snaží svého hrdinu a formát jeho příběhů osvěžit, kupříkladu několika ponory do jeho minulosti v duchu ryzí drsné školy. A obě letos vydané knihy jsou příklady toho, jak různě se mu to daří.

Snad bude mít sympatická prvotina pokračování

Autorka Lara Dearmanová vystudovala na univerzitě v Sussexu mezinárodní vztahy a francouzštinu, potom tvůrčí psaní na londýnské Saint Mary’s University, repro: Host

V brněnském Hostu vyšly brzy po sobě dvě knihy začínajících autorek, které staví na nehostinném prostředí s vlastními pravidly, v němž se pohybuje hrdinka, která sice není úplným cizincem, přesto musí staré vazby a instinkty teprve obnovit. A zatímco Rašeliniště Švédky Susane Janssonové (*1972) je navzdory rozsahu (296 stran, přeložila Karolína Kloučková) ve své podstatě delší povídkou, která nenabízí mnoho vzruchu a spoléhá pouze na atmosféru, Ďáblův spár z pera Lary Dearmanové nechá vzpomenout na nejlepší knihy Petera Maye, především na jeho trilogii započatou románem Skála.

V Ďáblově spáru, přeloženém Petrou Johanou Poncarovou (344 stran), se novinářka Jenny se vrací z Londýna, kde se ošklivě přesvědčila, že některé kauzy jsou smrtelně nebezpečné, na rodný ostrov Guernsey. Začíná pracovat pro místní plátek. (Mimochodem: na témnže ostrově, jenž náleží k Normanským ostrovům ležícím v Lamanšském průlivu, mezi pobřežími Francie a Británie, se autorka také narodila.) Jenny se pomalu se snaží zapomenout na svá traumata. Pak však narazí na vyšetřování utonutí mladé dívky, které vykazuje podezřelé shody s jinými případy, k nimž na ostrově dochází již padesát let, aniž by si je kdokoliv spojil dohromady. Spolu se stárnoucím inspektorem, který není u svých kolegů pro své puntičkářství zrovna oblíben, se snaží dokázat, že na Normanských ostrovech téměř půl století řádí sériový vrah. Ovšem: na tak malém kusu země se nic neutají, tudíž vrah chystá vlastní plán.

Lara Dearmanová boduje ve vykreslení guernseyské společnosti, přírody i historie. A nebojí se svou detektivní zápletku vystavět kolem folkloru a lokálních strašidelných historek. Nesklouzává přitom k lacinému strašení a ani na okamžik neopouští půdu racionálních vysvětlení. Zdařile posiluje atmosféru nedůvěry, paranoie a čehosi fatálního, co drží nad ostrovem stráž. Vzhledem k závěrečnému odhalení (a některým jen zlehka načrtnutým motivům, které si přímo říkají o rozvinutí) by nevadilo, kdyby se autorka na takto podané Normanské ostrovy v budoucnu vrátila. Ostatně na svých internetových stránkách nyní ohlašuje další knihu: Dark Sky Island.

Po Batmanovi na scénu přichází Joker

Druhý díl ceněné série Gotham Central scenáristů Eda Brubakera a Grega Rucky a výtvarníka Michaela Larka, oceněné Eisnerovou a Harveyho cenou za nejlepší komiksový scénář a příběh, repro: BB Art

Batman se kdysi zrodil z ducha drsné školy a noiru a vždy se do této žánrové náruče s oblibou vracel – ať už v podání Franka Millera (Návrat temného rytíře) nebo Jepha Loeba (Dlouhý Halloween). Nápad zasadit do jeho města tradiční procedurální kriminálku v duchu příběhu z 87. okrsku Eda McBaina byl proto vlastně logický. A když se na obálce objeví ještě jména Američanů Eda Brubakera (*1966), jednoho z největších komiksových znalců noiru (viz skvělá série Criminal) a jeho spolupachatele Grega Rucky (*1969), je jasné, že se bude jednat o zážitek.

První česky (předloni) vydaná kniha této série – Gotham Central 1: Při výkonu služby – se ještě nesla v netopýřím stínu. I když se scenáristům podařilo vykreslit zajímavé charaktery detektivů či způsob, jakým  jednotlivé směny přistupují ke své práci, a kresba vtiskla komiksu ukázkovou noirovou tvář plnou stínů, cigaretového kouře, poblikávajících neonů a zapadlých zákoutí pamatujících lepší časy, tak pořád bylo cítit, že se vychází ze superhrdinského komiksu. Ostatně došlo i na Dr. Freeze a jeho futuristické zmrazování lidí…

Ve druhém svazku Gotham Central 1: Šašci a blázni (přeložil Martin D. Antonín, 288 stran, vydal BB / art) je však situace mnohem lepší. Ano, jedním z padouchů je zde sám Joker – a je to hodně aktivní zloduch, jehož činy jsou však naprosto realistické (konkrétně střílí lidi ze zálohy). Už se ovšem nečeká na Batmana, již zde není žádné deus ex machina. Místo toho je Batman jakýmsi mýtem, který možná dává prostým občanům naději, avšak policistům umí přivodit deprese, protože tomuhle se prostě vyrovnat nemohou. A tak rostou vedlejší ztráty ve sboru, oběti se kupí a zločinu neubývá… Řeší se osobní problémy, vztahy, sem tam se sklouzne k městské politice („nevezmeme vám přesčasy, ale vy nebudete zpochybňovat námi dosazeného velitele“ atd.). Ve výsledku zde máme jednu z nejlepších komiksových sérií u nás. A na poli detektivního žánru se pak Gotham Central dělí o pomyslnou první příčku s temným příběhem z indiánské rezervace Skalpy…

Doufejme, ža na překlad dalšího svazku (celkově existují jen čtyři, tvůrčí tým se pak částečně – i pod vlivem kritiky prodejů – vydal za jinými projekty) nebudeme muset čekat daší dva roky.