Právo Jitky Vodňanské – a kohokoliv jiného – vyslovit se

Uznávaná česká terapeutka Jitka Vodňanská (*1944) napsala knihu, v níž se probírá svými deníky, rodinnými fotografiemi, sny, vzpomínkami a milostnými dopisy. Psala ji čtyři roky a kniha pro ni evidentně byla mimo jiné autoterapií.

Vodňanská popisuje uspořádání vztahů v původní rodině i vlastní partnerské vztahy, záslužnou pracovní kariéru spojenou s rozvojem protialkoholní léčby u nás a přibližuje čtenářům svou duchovní cestu směřující k buddhismu. Věnuje se nejdůležitějším mužům svého života, Karlu Trinkewitzovi, Janu Vodňanskému a Václavu Havlovi. Tyto osobnosti kromě podobných profesí spojuje i Charta 77, jejímž byl Havel spoluautorem a spoluorganizátorem a kterou Trinkewitz i Vodňanský podepsali. Nejvíce prostoru (zhruba polovinu z necelých pěti stovek stran knihy) zaujímá několik let trvající – a pro autorku stěžejní – vztah s Havlem. Zveřejnění podrobností o tomto vztahu, včetně osobní korespondence doposud uložené v trezoru, způsobilo, že se publikace renomovaného nakladatelství Torst chopil bulvár a radostně a hojně si ji v letní sezóně vychutnává – jinak ho ovšem knížky této značky vůbec nezajímají.

Jitka Vodňanská je reakcí bulváru šokována a snaží se tomu čelit vystupováním v serióznějších mediích, v nichž vysvětluje, proč kniha vyšla. Hlavním důvodem k jejímu sepsání, který zmiňuje, je snaha uvést věci na pravou míru a také pocit, že je třeba podat svědectví. Proti tomu stojí názory, že bychom se bez takto podrobného svědectví obešli.

Odsouzení, s nímž jsem se již setkala i mezi přáteli, z nichž někteří byli součástí disentu, pramenilo například z toho, že podle nich obsah knihy podporuje stereotypní představu o světě disentu jako o jednom velkém parádním mejdanu, přestože ve skutečnosti jeho hlavním „zážitkem“ bylo pronásledování a represe coby trest za neskrývaně projevovaný nesouhlas s totalitním režimem. Především však byla přetřásána otázka, proč vůbec Vodňanská knihu napsala a proč v ní zveřejňuje věci, o jakých se přece nemluví. Má vůbec na vyzrazování detailů a okolností Havlova neuspořádaného milostného života právo? Přísluší nám čtenářům všechny ty podrobnosti vědět?

Své o takovém pohoršení ví spisovatelka a scenáristka Irena Obermannová, jejíž Tajná kniha v roce 2011 vzbudila nemenší rozruch, přestože byla stylizovanější a Václav Havel v ní nebyl jmenován. Pravdou ovšem je, že vyhrocení otázky o tom, co publikovat a co nikoliv, bylo tehdy ovlivněno otištěním rukopisu Obermannové ještě za života bývalého prezidenta a zároveň těsně před jeho smrtí (což autorka v době vydání nevěděla).

V souvislosti s obsáhlým svazkem Jitky Vodňanské Voda, která hoří se mi však více než Tajná kniha připomnělo dílo spisovatele, který byl svědkem na svatbě Jitky s Janem Vodňanským, totiž Český snář Ludvíka Vaculíka. V případě Vaculíka jde o lepší literaturu (Vodňanská je terapeutka, nikoliv spisovatelka), ale srovnatelné je deníkové zpracování včetně záznamů snů, zobrazovaná doba a okruh lidí z disentu stejně jako otevřený popis paralelního milostného vztahu.

Nad Českým snářem vypukla v době jeho neoficiálního vydání velká polemika o tom, co má právo spisovatel zveřejnit. V roce 1981 vyšel v samizdatové edici Petlice sborník Hlasy nad rukopisem Českého snáře s diskusí nad touto otázkou (o deset let později vyšel oficiálně, v nakladatelství Torst). Jeden z kritiků Českého snáře, spisovatel Mojmír Klánský, obvinil Vaculíka z toho, že „bere lidem svobodu rozhodovat o tom, která jejich slova a činy mohou být slyšet a vidět“. Proti tomu stály hlasy obhajující svobodu autora na vyjádření toho, co chce světu sdělit i za cenu toho, že vyslovené někoho provokuje, pohoršuje, snad mu to i ubližuje, stejně jako to může poškodit v očích veřejnosti i samotného spisovatele.

Pro mě osobně je o něco důležitější svoboda autorská. Připadá mi pokrytecké odsuzovat zveřejňování podrobností o nevěře, pokud se ti, kdo mají potřebu moralizovat, pohoršují nad tím, že se o nesprávném jednání svět dozvěděl, místo aby se pohoršovali nad tím, že k němu došlo.

Proto hájím právo Jitky Vodňanské (a kohokoliv jiného) na podání svědectví o době ze stanoviště, které dotyčné/dotyčnému bylo v tomto světě a v této společnosti přiděleno, jak říká autorka knihy Voda, která hoří. I tam, kde její a moje názory či pocity nerezonují, mě zajímá autentičnost jejího textu a očividná snaha být co nejupřímnější k okolí i k sobě samotné. A zaujalo mě z tohoto úhlu pohledu všech bezmála pět set stran publikace Voda, která hoří – tedy nejen ta nyní tak „propíraná“ část o Václavu Havlovi.

Obálka knihy Jitky Vodňanské s fotkou protagonistky, repro: Artzóna