Ve Varech soutěží film, jemuž není jedno, že se k dějinám chováme jako barbaři

Radu Jude (*1977) se k historii své země staví nekonformně. Mezinárodní ohlas získal především filmem Aferim! (2015), který se zabýval tématem zotročování Romů v Rumunsku devatenáctého století. Jde o stylizovaný černobílý historický snímek, v němž se hovoří starorumunštinou. Novinka „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ sleduje pokusy mladé režisérky Mariany inscenovat masakr Židů, který za druhé světové války provedla rumunská armáda v Oděse. Mariana to chce pojmout jako představení na náměstí jednoho rumunského města.

Radu Jude nepůsobí coby pouhý provokatér, který chce konfrontovat diváky s nehezkými kapitolami dějin své země. V „Barbarech“ ho daleko spíš zajímá, jak se obecně v současnosti vztahujeme k takovým událostem, jako jsou etnické masakry. Na tiskové konferenci po skončení filmu režisér řekl, že organizované zabíjení stovek lidí nelze jednoduše „zfilmovat“, proto se nepokoušel natočit historický snímek. Právě nepředstavitelnost události je to, čemu Jude v díle věnuje největší pozornost.

„Barbaři“ jsou filmem o přípravě uměleckého představení. Proto v něm postavy neustále pracují s historickými materiály a využívají je k vytvoření nové reprezentace skutečnosti. Sledujeme debatu nad autentičností použitých kostýmů, vtipkování herců převlečených za vojáky, dlouhé čtené pasáže literatury, zvukové a filmové záznamy. Hrdinčino přehrabování se složitou sítí historických pramenů postupně ukazuje, jak s onou nepředstavitelnou událostí pracujeme: unikátní tragédie se stává faktografickým materiálem, z něhož je odpárána veškerá pieta a úcta vůči utrpení jejích akterů. Mariana v jedné scéně uvažuje, že použije fotografie z jiného masakru, protože z Oděsy se žádné nedochovaly; v jiné scéně se zvukařkou vybírá, který zvuk kulometu a zděšené výkřiky v inscenaci použít.

Nejčastěji však režisér Jude problém vztahu k dějinám zkoumá v dlouhých dialozích. Ukazuje, jak jsme si zvykli porovnávat jednotlivé etnické masakry podle počtu obětí (jako by to byl nějaký závod), nebo že některé masakry jsou „slavnější“ než jiné (nikoho by nenapadlo natočit film Nagasaki, mon amour). Všechny ty debaty se navíc dějí v kontextu masakru, který by Rumuni nejraději z dějin úplně vymazali. Když v závěru Mariana inscenaci skutečně předvede, setká se její ironické vystoupení, míchající národní patos a otřesné detaily oděských událostí, s nepochopením diváků, nebo dokonce s nadšeným oslavováním antisemitských výroků.

Judeho odhalování „barbarského“ vztahu k historii je nejpůsobivější tam, kde na sebe nejméně upozorňuje – ve scéně, kde si hrdinka povídá o hromadné vraždě mnoha lidí po sexu se svým partnerem, nebo v záběrech dlouhé vteřiny spočívajících na dobových fotografiích. Čím více se film pouští do slovních komentářů, tím častěji zabředá do přednáškovitosti. Odkazování na různé filozofy či historiky nebo dlouhé pasáže čtené z knih působí v některých scénách jako samoúčelné předvádění autorovy erudice.

Zároveň však na to, že se bezmála dvouapůlhodinový film skládá především a právě z dlouhých intelektuálních dialogů (a ještě snímaných v prodlévajících záběrech), působí překvapivě živě a bezprostředně. A to především díky přesvědčivým hereckým výkonům a schopnosti scenáristy – i jím je Radu Jude – vtisknout promluvám přirozenost. Kromě toho Judemu se podařilo dát postavě Mariany osobní rozměr: ten film totiž můžeme sledovat i jako příběh o ženě, která se musí prosazovat ve výrazně mužském oboru válečných dějin a ve velmi šovinistické společnosti.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ rozhodně není do sebe zahleděná přehlídka odkazů na jiná díla. Jude natočil podnětný meta-film zabývající se především tím, jak se události mění ve fakta a jak fakta kolují v každodenním životě našich současníků. A někdy bohužel kolují způsobem, který pootevírá dveře novým budoucím masakrům.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (Rumunsko/Česko/ Francie/Bulharsko/Německo, 2018, 140 minut)
Scénář a režie: Radu Jude, kamera: Marius Panduru, střih: Cătălin Cristuțiu. Hrají: Ioana Iacob, Alexandru Dabija, Alex Bogdan, Ilinca Manolache, Șerban Pavlu a další.