Flight of the Conchords: Ještě větší lúzři, než jsme doufali

Do Británie (a potažmo do Evropy) se hudební komici vrátili po sedmi letech, vstupenky na šňůru zmizely během několika minut a diváky neodradilo ani zpoždění o několik měsíců – Clement si poranil ruku a turné se přesunulo z jara na začátek léta. „Čtvrté nejpopulárnější folkové duo z Nového Zélandu“ – jak sami sebe charakterizují na plakátech – už vystupuje jen výjimečně, nový materiál nevydávají a těží ze slávy seriálu Flight of the Conchords, který stanice HBO odvysílala v letech 2007 a 2009. Letos ovšem čekání na návrat nejvtipnějších hudebních komiků 21. století skončí – na současné britské šňůře už dokonce převažují nové písničky, které by měly tvořit obsah hodinového speciálu chystaného pro HBO na letošní léto.

Byl to celé trochu nepravděpodobný příběh. Na jeho začátku bylo vystoupení na festivalu komiků v Edinburghu v roce 2003, díky němuž dostali pozvánku k rozhlasové sérii pro BBC 2. Na konci, o pár let později, následovala cena Grammy a deset nominací na televizní Emmy. Nepravděpodobný proto, že Jemaine Clement a Bret McKenzie si pěstovali image lúzrů, kterým se nic nedaří. Ve zmíněném, stejnojmenném televizním seriálu se jejich hudební duo Flight of the Conchords marně snaží prorazit v New Yorku, koncertuje před prázdnými sály, nemá na zaplacení nájmu a zoufale střídá hudební žánry. Právě surreálné písně, které se v každém dílu seriálu zjevily, aby okomentovaly děj a zároveň ho posunuly do osvobozující absurdity, se ukázaly být nejsilnější devízou Conchordů.

Clement a McKenzie umí napsat píseň, která je vtipná, odkazy z hudební historie pomrkávají na fanoušky a zároveň si ji musíte pouštět pořád dokola. Jejich hitmakerský potenciál se ostatně potvrdil, když si Bret McKenzie v roce 2012 odnesl Oscara za nejlepší filmovou píseň. (Byla to skladba z filmu The Muppets.)

Pop a komedie, to nikdy nešlo úplně dohromady. Většina úspěšných pokusů o spojení těchto dvou světů se odehrávala v rovině parodií na existující žánry či tělesa. The Rutles v čele s Ericem Idlem z Monty Pyhtonů si na konci sedmdesátých let dělali srandu z Beatles (viz film The Rutles: All You Need Is Cash), zatímco z heavy metalu si utahoval snímek Hraje skupina Spinal Tap z poloviny následující dekády. O pár let později odstartoval svoji kariéru Weird Al Yanovich, který přezpívával populární písně s novými, vtipnými texty a často je doplňoval i parodickými klipy. Satirická skupina Tenacious D, v níž se na konci devadesátých let proslavil komik Jack Black, stála na podrývání rockových stereotypů. Humor Flight of the Conchords se však posouvá hlouběji do sféry hudebního průmyslu – dobrosrdeční kiwiové do jeho běžného provozu nezapadají, bláznivé písňové koláže jsou jejich prostředkem, jak utéci z nevábné reality světa, který jako kdyby nebyl stvořený pro ně.

Dvaadvacet půlhodinových dílů Flight of the Conchords dobře zapadlo do trendu „seriálů trapnosti“ z druhé půle minulého desetiletí jako byl Kancl nebo Curb Your Enthusiasm, u nichž si divák někdy nebyl jistý, jestli se hrdinům smát nebo nad nimi plakat. Sympatické lúzrovství tehdy patřilo také k indierockové vlně, která těžila svoji autenticitu z obyčejnosti a antihvězdné image svých protagonistů – a tedy stejných ingrediencí jako Clement a McKennzie.

V nynější dekádě vlajku hudební komedie převzali nejrůznější objevy z YouTube a jejich virální hity (od Gangnam Style po Big Shaqa). To už Flight of the Conchords dávno „úspěšně“ hibernovali. Po obrovském tlaku, který zažili při práci na druhé sérii, se rozhodli z kolotoče televizní zábavy v roce 2009 odejít. Jediným novým materiálem od té doby je charitativní singl Feel Inside (and stuff like that) z roku 2012. Dnes oba žijí zase zpátky v novozélandském Wellingtonu, mají rodiny a jen občas se vrátí k různým drobným „štěkům“. Spolu se objevili se v Simpsonech, Clement režíroval komedii What We Do in the Shadows a McKenzie hrál v Hobitovi. Plán celovečerního filmu s Conchords, o kterém se jeden čas hodně mluvilo, už asi definitivně usnul.

Flight Of The Conchords: Jemaine Clement (*1974) a Bret McKenzie (*1976). Potkali se v roce 1996 na Victoria University ve Wellingtonu, foto: Red Light Management

Aktuální comebackové turné nicméně naznačuje, že Conchords by ještě mohli ke své kariéře připsat přinejmenším jeden dodatek. „Lepší než kdykoliv předtím,“ hlásá titulek recenze v deníku The Independent a The List si pochvaluje: „Nové písně jsou úžasné a potvrzují, že úspěch nijak neumenšil smysl pro humor a cit pro chytlavé melodie, kterým talentované duo ze Zélandu disponuje.“ Na britském turné vystoupili v doprovodu Novozélandského symfonického orchestru (který čítá jednoho hráče na čelo) a kromě starých hitů zahráli třeba pseudo-středověkou baladu The Summer of 1353 utahující si z návratů ke zlatým časům rocku nebo píseň informující o pravidlech večírkového paření s textem „Shake your ass, but re-use your glass“.

Hudební průmysl je už dnes trochu jiný než ten, do kterého se Flight of the Conchords snažili před deseti lety prorazit. Jejich „digi-bongo acapella rap-funkové“ duo by dnes možná uspělo díky internetu, na druhou stranu jejich delikátní, neagresivní humor tak úplně do roku 2018 nepatří. Rapový komik Lil Dicky, který měl letos velký žebříčkový hit Freaky Friday o tom, jaké by to bylo, kdyby si vyměnil tělo s R&B zpěvákem Chrisem Brownem, zní trochu jako obhroublý, nevychovaný bratranec Conchordů.

Když se Conchordi na pódiu omlouvají za to, že jejich skupině „příliš dominují muži“, je to připomínka dnešního „korektního“ klimatu, jinak si ovšem dělají srandu hlavně sami ze sebe. To vždy bylo jádrem jejich humoru. I když jsou z nich dnes už megaúspěšní písničkáři a herci, kouzlo věčných outsiderů vlastně nikdy neztratili. A jejich comeback by mohl patřit k největším událostem sezóny – té komediální, i hudební.