Nový globální pop? Korejská skupina BTS dobyla číslo jedna v americkém žebříčku
Jihokorejský prezident Mun Če-in předminulý týden poslal zdravici sedmi členům skupiny Bangtan Boys, známých pod zkratkou BTS. S albem Love Yourself: Tear totiž stanuli v čele amerického žebříčku. Nestává se často, aby nejvyšší představitel země gratuloval popové kapele za vzornou reprezentaci.
Je to vůbec poprvé, co asijská skupina vládne americké hitparádě, navíc s nahrávkou nazpívanou převážně ve svém jazyce. BTS v zámoří prodali v prvním týdnu sto tisíc kusů nové desky, což jim pohodlně stačilo na vítězství v nejsledovanějším pop žebříčku světa. Časopis Billboard jako kdyby s tím už trochu počítal a dal je na obálku svého posledního čísla.
Na druhou stranu zde jisté náznaky byly. BTS v listopadu vystupovali na předávání American Music Awards, o měsíc později je časopis Time zařadil mezi dvacet pět nejvlivnějších lidí na internetu a dostali se také do aktuálního vydání Guinessovy knihy rekordů jako hudební skupina s největším počtem retweetů. A právě jejich internetová síla nás měla varovat: na květnových Billboard Music Awards dostali BTS cenu za nejaktivnější skupinu na sociálních sítích a Forbes si všiml, že počty sdílení jejich zpráv z Twitteru dají dohromady větší číslo než u Donalda Trumpa a Justina Biebera dohromady. Jejich fanoušci, označovaní jako A.R.M.Y., už dávno nepocházejí pouze z Asie.
BTS: Park Jimin, J-Hope, Suga, Jungkook, Jin, V (Kim Taehyung), Rap Monster, foto: kpop.asiachan.com, videoklip k písni Love yourself, zdroj: Youtube Úspěchy BTS zatím připomínají šest let starý příběh jihokorejského rappera PSY, jehož virální hit Gangnam Style pobláznil internet a udělal z něho sezónní celebritu. V americkém singlovém žebříčku doputoval na číslo dvě. Jenže tlouštík z bizarního videoklipu na úspěch svého hitu nenavázal; dnes je považován za jednu z kuriozit z YouTube. BTS naproti tomu porazili americké hvězdy na jejich vlastním bojišti – Love Yourself: Tear je čistě popová deska, ale západnímu trhu se nijak nepodbízí. Na dvou skladbách pracovali zámořští producenti, jinak nahrávka nese všechny známky k-popu, který si poslední roky na Západě pomalu vybudoval popularitu.
Poslouchat BTS je trochu jako se propadnout do roku 2000, kdy americkým hitparádám vládly popové boybandy typu NSync nebo Backstreet Boys. Sacharidové syntezátorové melodie lovesongů střídané rychlejšími, tanečními skladbami s občasným rapem, pečlivá vokální choreografie hlasů, erupce emocí, všechno hudebně hodně na efekt. Některé prvky jsou samozřejmě přizpůsobené současné vlně komerční elektronické hudby a ne úplně vždy jsou to nutně hity na první poslech – ostatně deska sbírá poměrně kladné recenze i v seriózních hudebních médiích. I vizuální prezentace je podobná, jen korejští hezounci mají v podstatě androgynní vzezření a nosí make-up. Amanda Petrusich si v New Yorkeru všímá, že v klipech jsou časté detailní záběry na jejich jemnou kůži na tvářích, jako kdyby chtěli naznačit, že tady se opravdu není čeho bát.
Jsou to syžety, s nimiž průmysl korejského popu pracuje – jednotlivé charakterové odstíny mezi členy musí odhalovat fanoušci, jinak mají skupiny připomínat dobře namazaný stroj na vizuální slast, která hlavně nesmí znepokojovat. Všechno do sebe zapadá, hudba je tady jen jednou součástkou – je v podstatě zaměnitelná, součást balíčku produktu. Japonský a korejský hudební průmysl připomíná temnou verzi toho západního – interpreti jsou dokonalé loutky bez vůle, jejichž každý krok řídí všemocné agentury. Je vlastně zvláštní, že první případ sebevraždy přišel až vloni, kdy se zabil Jonghyun, člen hvězdných SHINee. „Deprese, která se o mě roky pokoušela, mě nakonec pohltila úplně. Už se tomu nedalo vzdorovat. Byl jsem tak sám,“ napsal v dopise na rozloučenou, v jehož podtónu byl cítit nelidský tlak mašinérie slávy.
Vlastně by bylo jednoduché smést BTS ze stolu jako dokonalý popový produkt, který našel na různých místech světa své konzumenty: ano, album se dostalo do první desítky i ve Švédsku, v Kanadě nebo v Austrálii a i u nás je v první dvacítce nejprodávanějších. Jenže skupina ve skutečnosti nepatří pod křídla tří největších agentur ovládajících k-popový průmysl a její členové se podílí na psaní svých písniček, což je v žánru dost nevídaná věc. A tam, kde ostatní hezounci zpívají o zlomených srdcích, tam se BTS dotýkají témat společenského tlaku na mladou generaci. Jejich akronym se překládá jako „neprůstřelní skauti“ a má asociovat jakési superhrdiny, kteří stojí na straně utlačovaných.
„Pro naši generaci je každý den neuvěřitelně stresující. Je těžké získat práci, je těžké chodit na vysokou,“ říká v rozhovoru pro Billboard jeden z rapperů RM a jeho kolega Suga ho doplňuje: „Když o těchto věcech nebudeme mluvit my, kdo jiný? Naši rodiče? Dospělí? Musíme to být my, protože víme o potížích naší generace.“
Může to být samozřejmě jen chytrá stylizace, ale způsob, jakým BTS otevírají bolestivá témata, je vzhledem ke kontextu Asie a místního mediálního mainstreamu přinejmenším subverzivní. Tedy pokud ne přímo revoluční. A i odtud plyne jejich popularita: v Koreji deska zlomila rekord v počtu prodaných kusů za první týden (1,5 milionu) a vysoká čísla přicházejí i z Japonska, pro jehož trh kapela s odstupem natáčí i lokální verze.
Začíná to vypadat, že pop mimo tradiční bašty (USA, Británie, Švédsko) nabírá poslední roky na síle. Kdyby někdo zapomněl, tak loňským letním hitem číslo jedna bylo Despacito z Portorika. Korejský boyband je dalším důkazem toho, že fanoušky na Západě přitahuje jiná optika popu než ta, kterou jim servírují jejich domácí média. Nakonec proč ne, v internetem propojeném světě jsou artefakty jiných kultur vzdáleny pouhých pár kliknutí myší.
