Je pro nás důležité být otevřenou institucí

Současně s přesunem Českého centra do nových prostor na sklonku loňského roku jste otevřeli Galerii Vitrínka. Jak funguje?

Důležité je říct, že to není klasický galerijní prostor. V podstatě je to místnost, která měla být recepcí. Tu jsme zrušili a místo toho jsme se rozhodli využít těch třicet metrů čtverečních k tomu, abychom měli vlastní „project space“. Asi málokdo, kdo tady nežije nebo se nepokoušel v Londýně vystavovat, si uvědomuje, jak dlouho trvá se tu s vlastní výstavou prosadit. Předtím jsme mnoho let žádný vlastní prostor neměli. Pro cokoliv, co jsme dělali, bylo třeba najít partnera a místo. Z toho důvodu jsme si řekli, že by oněch třicet čtverečních metrů, s krásnými velkými okny do ulice, byla škoda nevyužít. Můj plán byl ten, že první rok, než se zajedeme a než zjistíme, co a jak, užijeme si tvůrčí svobody a uskutečníme kuratelu vlastních projektů, které jsme chtěli vždycky dělat, ale například jsme pro ně nenašli vhodné partnery. Programová linka se zaměřuje nejen na současné české umění. Zajímá nás mezioborová spolupráce a kontakt s místními kurátory.

Jaké jsou ohlasy?

Zatím moc dobré. My si pochopitelně uvědomujeme, že nejsme komerční galerie s velkým zázemím a se sběrateli, kteří by nás pravidelně sledovali. Ale pracujeme na tom, abychom v rámci našich možností nabídli co nejprofesionálnější podmínky mladým umělcům a naši síť kontaktů v oblasti výtvarného umění co nejvíce rozšiřovali. Zároveň musím přiznat, že si pořádání výstav a vernisáží v našem vlastím prostoru velmi užíváme. Vitrínka je zkrátka taková naše radost. Je pro nás důležité ukázat otevřenou tvář instituce. Že toto není betonový kryt, kde se schovávají diplomati, nýbrž místo, kde se něco děje.

Vůbec první expozice v nové galerii Českého centra v Londýně zvané Vitrínka – snímky z vernisáže výstavy Viktorie Langerové (dříve Valocké) nazvané Hormones Harmony, foto: Mirka Večeřová

Tento rok tedy stojíte za výstavním programem vy. Jak to bude do budoucna?

Ráda bych pracovala s dlouhodobějšími tematickými celky. Plánujeme více zapojit externí kurátory, zejména působící přímo v Londýně. Myslím si, že pro české umělce je to zajímavá konfrontace, když pracují s někým z jiného diskurzu, tedy s někým, kdo jejich tvorbu vidí úplně jinak. Ta témata, o nichž mluvím, nejsou spjatá pouze s Českou republikou, protože si myslím, že čistě národní „prezentace“ úplně nefunguje. Chceme oslovit britské publikum! Abychom na akce kromě českých expatů přilákali také Londýňany a celý ten kosmopolitní mix lidí, co zde žije, musíme je oslovit skrze zajímavá témata nebo estetiku. Mě osobně například zajímá téma pozice žen na umělecké scéně a často intituitivně tíhnu k tvorbě ženských umělkyň.

Jaké výstavy ve Vitrínce zatím proběhly?

Zatím jsme vystavovali například Viktorii Valockou, Miroslavu Večeřovou a Pavla Příkaského. Překvapivě nadšený ohlas vzbudila výstava Czechia Now!, což je společný projekt návrhářky Kateřiny Plamitzerové, fotografky Michaely Karáskové Čejkové a zahradní architektky Lucie Králikové, které společně hledají nový český folk.

Vaše výstavy v současnosti trvají pouze šest týdnů. Není organizačně náročné takto relativně často měnit expozice?

Po těch šesti týdnech vždy následuje dvoutýdenní pauza – a v červenci nevystavujeme vůbec. Dá se to zvládnout. Letos je to prostě zkušební rok, kdy se učíme. Do budoucna zvažujeme spíše čtyři výstavy ročně. V srpnu budeme mít ve Vitrínce takový spontánní projekt související s výročím roku 1968. Pracovní název je Humor za okupace. Půjde o srovnání politických karikatur britských a českých, které vycházely v srpnu 1968. Vystaveny zde budou originály karikatur i dobová periodika. Když jsme se na karikatury při přípravách dívali, tak jsme některé osobnosti té doby nepoznali. Rozhodli jsme se proto vytvořit takového průvodce – hlavička karikatury a popisek, co ten člověk v dané době znamenal.
Ráda bych však zdůraznila, že Vitrínka je pouze malý výsek naší práce. České centrum Londýn organizuje či podporuje okolo stovky akcí ročně. Spolupracujeme s galeriemi, festivaly a kulturními institucemi po celé Británii, podporujeme rezidenční programy pro umělce a spisovatele, každý rok organizujeme kurátorské cesty do České republiky. Podporujeme hudbu, divadlo, tanec, společenské vědy a v posledních letech také design a módu. Teď nám například skončila designová výstava českého šperku v prestižní Gallery S O, která se zaměřuje na objekty na pomezí designu a umění. Podařilo se nám majitele přesvědčit, aby v rámci festivalu London Craft Week poskytl poprvé v historii galerie prostor současnému českému šperku. Měli jsme tak možnost v Londýně představit tvorbu Evy Eislern a jejích studentů z UMPRUM, dále Nastassii Aleinikavy, Markéty Kratochvílové a studia ZORYA.

Objetí nebo polibky pod třešní na happeningu May We Kiss konaném před Českým centrem v Londýně a Vitrínkou; 1. květen 2018. Fotografka Eliška Kyselková zhotovovala fotky (toto jsou výřezy z nich) a lidé se je coby suvenýr mohli odnést domů, foto: Eliška Kyselková

Vím, že má být otevřen ještě jeden výstavní prostor pod vedením Českého centra. Kdy, jak velký, kde a jak se bude jmenovat?

Pracovní název je Bouda. Budeme tedy mít Vitrínku a Boudu. Bouda bude pokusem oživit prostor bývalého knihkupectví, který se nachází tady za rohem od české ambasády a je v jejím majetku. Ambasáda byla postavena v roce 1969 architektem Janem Bočanem. Je důležité si uvědomit, že v té době to tady byla úplně jiná čtvrť. Notting Hill byla afro-karibská oblast. Bohémská část Londýna. Tenkrát provozovala prostor, budoucí galerii Bouda, manželka jednoho celkem známého nezávislého nakladatele, která tam vytvořila poměrně legendární knihkupectví. Prostor po celou dobu patřil Československu, potom České republice a ona odváděla symbolický nájem. Když v roce 2013 onemocněla a o knihkupectví se už nemohla starat, tak Notting Hill Books zavřeli. Bouda tomu říkáme proto, že je to taková dřevěná boudička s rozlohou 65 metrů čtverečních a šířkou dva a půl metru. Avšak má značný šarm a – je ve skvělé lokalitě! Když jsme se dozvěděli, že je domek prázdný, tak jsme vymysleli projekt a nyní ve spolupráci s Českou školou bez hranic a ambasádou připravujeme rekonstrukci. Plán je vytvořit galerijní prostor a zároveň zázemí pro zmíněnou Českou školu bez hranic, která dělá skvělou a užitečnou práci pro české děti a jejich rodiče v Londýně. Vše je zatím v procesu schvalování a já doufám, že se mi podaří projekt dotáhnout ještě v rámci mého vyslání.

Máte už představu o programu?

První rok bychom rádi navázali na tradici knihkupectví. Chtěli bychom v rámci celoročního programu propojit témata literatury, umění, setkávání, kaváren. Poskytnout příležitost českým a britským kurátorům či umělcům, aby tuto výzvu naplnili a Boudu uchopili po svém. Chceme oslovit i místní komunitu a zapojit Boudu do londýnské kulturní scény, dát ji k dispozici různým festivalům a případně ji pro umělce nebo designéry také nabízet jako krátkodobý pop-up space. Bouda by tedy měla fungovat více autonomně.

Znala jste Londýn před svým nástupem na pozici ředitelky Českého centra?

Příliš ne. Samozřejmě jsem tu několikrát byla. Na dovolené s rodiči nebo později na návštěvě u známých. Půl roku jsem také žila v Sheffieldu, kde jsem byla na pracovní stáži na dokumentárním festivalu.

Jak nyní Londýn vnímáte?

Pořád se tu učíte něco nového. Obdobný pocit mám v New Yorku. Obecně se mi zdá, že v anglofonním světě je člověk déle mladý. Možná to souvisí i s tím, že vás tu oslovují křestním jménem. Já se neidentifikuji jako nějaká paní ředitelka nebo paní Porybná. Já jsem Tereza, která tady chce něco zajímavého dělat. Další skvělá věc je, že generace jsou tu navzájem zvyklé spolu fungovat. To se mi líbí. Potom je tu spousta věcí, které se mi samozřejmě také nelíbí, ale tahle propojenost a volnost je úžasná.

Jak vnímáte Brexit? Má na vás již nyní nějaký dopad?

Bylo mi to líto. Nemám žádné jiné informace než třeba vy. Přijde mi ovšem, že kulturní scénu to stmelilo. Jak nás, kulturní instituty, tak překvapivě i velké instituce. Najednou se objevila solidarita. Je potřeba si nadefinovat, co je naší úlohou. Nakolik do veřejného prostoru můžeme vstoupit a nakolik se kulturní aktéři mají – nebo alespoň mohou – pokusit nabídnout nějaké řešení. To je, myslím si, zajímavý posun.

Tereza Porybná (*1980)

V roce 2012 dokončila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorská studia kulturologie. Během nich se zaměřovala na kulturní a vizuální antropologii a absolvovala zahraniční studijní stáže ve Francii a Holandsku, Fulbrightovo stipendium jí umožnilo stáž na Harvard University. Dva roky vedla na Filozofické fakultě UK seminář Dějiny etnografického filmu. Je editorkou a spoluautorkou sborníků Setting Up a Human Rights Film Festival (2009), Vizuální antropologie: Kultura žitá a viděná (2010), Základy dokumentárního filmu (2012) a editorkou anglického překladu básní Ivana „Magora“ Jirouse My Itinerary Has Been Monotonous for Quite a While (2017).

Působila jako programová ředitelka festivalu dokumentárních filmů Jeden svět (2003–2006), koordinátorka mezinárodního projektu One World Tour (2008–2009) a jako vedoucí vzdělávacích a sociálních programů v rámci mise organizace Člověk v tísni v Etiopii (2009–2011). Spolupracovala s řadou českých i zahraničních nevládních organizací a kulturních institucí. Od února 2013 je ředitelkou Českého centra Londýn. V letech 2014–2016 byla prezidentkou Evropského sdružení národních kulturních institute v Londýně (EUNIC London).