Jede vlak pěknou krajinou a dějí se v něm podivuhodné věci

S nápadem divadelně oživit Švestkovou dráhu přišel režisér Filip Nuckolls. Inspiroval se projektem Divadla Continuo Krajina na znamení – roku 2009 soubor vypravil zvláštní vlak ČD mezi Netolicemi a Malovicemi a představení se odehrávalo ve vagónech, na jednotlivých zastávkách i v jejich okolí.

Dialog s lebkou

Kredenc, kraksna, žhavé trubky – to jsou označení pro motorák řady 831. Jízda i představení začínají v Lovosicích. Vlak si drží původní podobu doplněnou o některé rekvizity sloužící divadelní akci. Promlouvá vlakvedoucí Honza Kvasnička, jeden ze spoluautorů myšlenky vzniku projektu a zároveň ředitel spolku KULT, který projekt zaštiťuje. Vlak se dává do pohybu zvenku i uvnitř. V uniformě průvodčí přichází Anita, jež celou jízdou provází, spojuje jednotlivé příběhy, upozorňuje na obrazy a výjevy v krajině. Cestující seznámí s historií vlaku včetně technických informací o motoru a možné maximální rychlosti, dále o původu názvu Švestková dráha, který si místní obyvatelé zvolili namísto stroze znějícího a dlouhého Brüx-Lobositzer Verbindungsbahn, tedy Mostecko-Lovosická spojovací dráha.

Anita poté přináší v průsvitné schráně lebku znázorňující hlavu Kašpara Kaplíře ze Sulevic, člena třebívlické větve českého rytířského rodu Kaplířů ze Sulevic, jenž byl popraven v roce 1621 při Staroměstské exekuci – jako nejstarší ze sedmadvaceti českých pánů. Lebka vede s Anitou dialog, komentuje situace. Hovoří spolu i o moru, který oblast postihl, a o jeho dopadu na krajinu a obyvatele. I když to byla těžká rána, mluví i o světlejší stránce pohromy: po skončení epidemie došlo k rozvoji země a nastoupil novověk se svým industriálním rozmachem. Do vlaku vstupují a procházejí jím dvě temné postavy s ptačími zobáky a kadidelnicemi. Znázorňují lékaře bojující s nákazou. Představení proniká k divákovi všemi smysly.

… a když se setmí

V motoráku se odvíjejí další příběhy, v krajině a na zastávkách se zjevují různé obrazy. Diváci se dozvídají o historii létání na nejjižnějším kopci Českého středohoří Raná, na kterém se létalo od roku 1932. Ve vlaku se setkávají dvaasedmdesátiletý Johann Wolfgang Goethe se svou sedmnáctiletou múzou Ulrikou von Lewetzov, do níž se zamiloval, ale ona básníkovu lásku neopětovala. Přistupuje i Donát představující sochu svatého Donáta z Münstereifelu, která stojí v Semeči, vesnici v Českém středohoří. Dalším cestujícím je Karel Hynek Mácha, který přerývavě vypráví svůj osobní příběh. Jeho životní pouť skončila v nedalekých Litoměřicích. Ve vyprávění se často prolínají životy a osudy českých a německých obyvatel, kteří na tomto území dlouho žili vedle sebe. Na konci první části vyhazuje na zastávce Hnojnice všechny cestující z vlaku snaživý svazák a v krátké přestávce se mohou diváci podívat na výstup milenců v blízkém sadu, který předznamenává příběh odehrávající se na cestě zpět.

Slunce zapadlo, krajina potemněla. I vyprávěné příběhy jsou temnější. Nejprve se v pověsti Rudé květy cestující dozvídají o nenaplněné lásce Lucie (dcery Mikuláše Zajíce, pána z Hazmburka) a Věslava z Košťálova. Poté se rozehrává příběh, jenž byl předlohou pro Erbenovu Svatební košili – příběh Lenory a Viléma. Představitelé obou rolí spolu vedou dialog přímo ve vlaku, Vilém je bouřlivý a hlučný, vyklání se z oken vlaku, hlasitě křičí a přemlouvá spolu se smrtí Lenoru, aby přestoupila na jeho stranu. Jeho přání se naplní při svatbě obou milenců, která se odehraje na jedné ze zastávek.

Kolem trati se odehrávají poněkud záhadné děje. Projekt Kredenc, foto: Jiří Dvořák

Cesta zpět je ucelenější, hodně pomáhá tma a možnosti nasvícení obrazů a scén. Vlak už pomalu míří do cíle. Ale ještě (oproti loňsku) čeká diváky jeden obraz – jako pocta oslavám výročí sta let od založení Československa. Ve třech minutách a v rychle se střídajících obrazech o několika místních rodinách jsou vtipně shrnuty nejdůležitější milníky uplynulých sta let.

Intenzívní prožitek

Projekt Kredenc v sobě zahrnuje několik divadelních žánrů. V roli účinkujících se představují vystudovaní herci z DAMU či JAMU a studenti z Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, v rolích Ulriky a Lenory pak Marie Stanková, která studuje ještě na základní škole. Jistá a vypravěčsky silná je Anita Krausová jako průvodčí, rovněž Martin Tlapák je jak v roli Karla Hynka Máchy, tak Viléma přesvědčivý. Kredenc je road trip ve vlaku a pro doprovázející tým i na silnicích. Přesuny mezi lokacemi musí zvládnout co nejrychleji, aby se herci mohli převléknout a připravit na další ze svých výstupů. V projektu byly i slabší stránky: chvílemi nesrozumitelný přednes, málo využitý potenciál přestávky v sadu, kde se mohl příběh Lenory a Viléma rozehrát výrazněji, nevyváženost hereckých výkonů.

Kredenc je mnohovrstevnatá podívaná nabízející intenzivní prožitek. Smysly atakuje bez oddechu. Asi ne všechny příběhy z motoráku diváci uchovají ve své paměti. To ale nevadí – jde o evokaci, která má přinést emoci „tady a teď“, v krajině Českého středohoří.

Autorka, absolventka českého jazyka a literatury a sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, se věnuje projektovému řízení, pracuje například pro server Taneční aktuality. Příležitostná publicistka.

Spolek KULT – Kredenc
Idea: Honza Kvasnička a Filip Nuckolls, scénář a režie: Filip Nuckolls, hudba: Daniel Fikejz, loutky: Lukáš Kuchinka, Jan Bažant, kostýmy: Jan C. Löbl, landscape art instalace: Iva Zochová, foto/video: Ideamakers – Jiří Dvořák, Tomáš Lumpe, Martina Lišková, ilustrace: Aneta Bendáková, zvuk: Jiří Pletánek, strojvedoucí, vlakvedoucí a nádražní servis: AŽD Praha, řidiči: Tereza Vlasáková, Lenka Havelková, Iva Zochová, Roman Říha. Produkce: KULT, spolek – Martina Lišková, Lenka Havelková, Honza Kvasnička. Hrají: Anita Krausová, Jan Řezníček, Martin Tlapák, Zbyšek Humpolec, Filip Nuckolls, Marie Stanková, Vanessa Díaz, Helena Machová, Jakub Urban, Kryštof Kotek, Daniel Horečný, Adam Mensdorff-Pouilly, Roman Říha, Aleks Hue, Ivana Zochová, Martina Lišková, Tereza Škrnová, alternují Dana Marková, Honza Kvasnička.
25. 6. – 4. 7. 2018, psáno z jízdy 26. 6. 2018.