Naprostý omyl v Činoherním klubu

Poutníci do Lhasy měli cestu k premiéře provozně poněkud trnitou. V ohlášeném termínu se premiéra neuskutečnila vinou zranění v souboru. Nakonec jí předcházela „běžná“ představení – a teprve 21. června došlo k premiérovému provedení. Hra samotná vznikala svižněji: Matěj Dadák ji napsal „z velké části během několika cest vlakem v létě roku 2017“, jak stojí v programu k inscenaci.

Z toho vyplývá, že ještě po konci sezóny 2016/2017 neměla dramaturgie Činoherního klubu kompletně jasno, jak bude vypadat sezóna následující. A zařadila do ní posléze tedy i Dadákův text. Samo o sobě to nemusí být známka uspěchanosti a bezradnosti; množství vloženého času nestojí u řady uměleckých děl v přímé úměře ke kvalitě výsledku, v tomhle zaručenost a spravedlnost neexistují. Jenže u Poutníků do Lhasy je už v textu přímo hmatatelná nahozenost, skicovitost, okouzlení prvním nápadem a jeho bujením – bez odstupu. A inscenace na tuhle přibližnost nasedá, zůstává jí věrná. Co má taky dělat? Na to existuje jediná odpověď, kterou má vyřknout umělecké vedení scény: Tohle neuvádět!

Dadákův nápad spočívá, stručně řečeno, v následujícím: v loftovém bytě kdesi v Praze se setkává pan Tadeáš (Alexandr Minajev) a ministerský úředník Miroslav (Jan Holík). Úředník je po krátkém „přátelském“ rozhovoru zpracován paralyzérem a věznitelé po něm vyžadují, aby přes počítačovou síť ovlivnil sestavu hostů na pražském setkání s dalajlámou. Setkání s tibetským duchovním vůdcem zaštiťuje jistý, ve hře vždy jen zmiňovaný Monsignore Huntington, což je prý záruka, že sestava sešlosti bude vpravdě reprezentativní. Bizarní společenství vedené Tadeášem zamýšlí vypořádat se s establishmentem tím, že právě na setkání s dalajlámou teroristicky zakroutí mnohým papalášům krkem. Maskovat se mstitelé hodlají tak, že se převléknou za tibetské buddhistické hudebníky a výbušnina se bude nacházet v kopii Pražského jezulátka. Tadeáš své nepřátele nazývá fousáči; to jsou všichni ti, jak praví v jedné replice, kteří „zručně zaměňují potřeby za trendy“. A vypočítává: „Instalují sami sebe do přírody, aby dokázali, jak jsou pokorní, ve skutečnosti jsou jen okázalí, okázale třídí odpad, okázale perou pleny podomácku vyrobeným práškem, okázale se shlukují ve sdílených komunitách, kde okázale kojí budoucí generace egoistů, jejichž okázalé sobectví si nedokážeme ani představit! Nás spojuje potřeba, idea, vůle zasáhnout. Vnější svět nás už kontaminoval, ale my, na rozdíl od fousáčů, my o nemoci víme a umíme ji léčit. Náš cíl je na dosah! A máme-li k němu dojít jako Poutníci do Lhasy, učiňme tak s pokorou a odhodlaně!“

Jak snad zřejmo, nepřítel je vnímán pomateně. Šustí to papírem a chtěním, přání je otcem myšlenky. Nejméně papírová je inscenace tehdy, když po přestávce, s devátým ze čtrnácti obrazů hry, na scénu nastoupí vyšetřovatelé Horká (Ivana Uhlířová) & Vávra (Jiří Štrébl), neurotická Horká mlátí papírovými složkami úředníka Miroslava a snaží se z něj dostat informace o „protifousáčském“ spiknutí. V tomto a jedině v tomto obraze jsou vtipy opravdu vtipy a absurdita nosnou absurditou. Tady inscenace nabere tempo a esprit.

Po devátém obraze energie nakopnutá pasáží s vyšetřovateli úplně odplave. Po přestavbě zešeřelého jeviště, kterou můžeme minuty sledovat v očekávání věcí příštích nebo taky třeba jen meditovat, se inscenace navrátí do úmoru první poloviny, do společenství atentátníků. Tou před diváky budovanou plechovou stavbou, vyjeví se, je lodní kontejner a v něm utíkají, na zaoceánské lodi mířící do Šanghaje, kromě Tadeáše také Monsignore Drozd (Vojtěch Kotek), Jeseter (Honza Hájek) a Burda (při premiéře Matěj Dadák). V kontejneru si v pěti ubíjejících obrazech, zabírajících časový úsek několika týdnů, vysvětlí, jak to celé v Praze bylo: kdo je prásknul a jakou roli v tom všem hrála dívka Ema (Anna Kameníková) a také Monsignore Huntington. A vyjasní si, co je vlastně ještě čeká, jak na tom reálně jsou, a podle toho se pánové zařídí…

Činoherní klub, Praha – Matěj Dadák: Poutníci do Lhasy. V kontejneru na cestě do Šanghaje. Zleva Alexandr Minajev, Denny Ratajský držící Vojtěcha Kotka a Honza Hájek, foto: Pavel Nesvadba (Činoherní klub)

Těžko soudit, co tím vším chtěl básník říci. Poutníci do Lhasy nejsou intelektuálštinou, není to hra a inscenace mnohých významů. Není to podobenství. Není to ani černá komedie s odsýpajícím dějem. Není to společensko-kritické dílo. Žánrově je to zmatená inscenace, a to především proto, že ideově zmatená je předloha. Matěj Dadák natahuje do celovečerní hry plod, plůdeček jakéhosi záblesku, který mu do šedé kůry mozkové vypálil představu, co by se taky mohlo stát v emocionálně exponované současnosti, kdy dezorientovaní lidé sní o různých zkratkovitých „řešeních“. Dadák, který již – nikoliv bez úspěchu – napsal román a několik scénářů, není bez talentu, některé jednotliviny v textu mají šmrnc, ukazují autorův cit pro „okamžik“. Jenže jednotliviny jsou součástí celku, jenž nemá myšlenkovou koncepci. Od toho by měla být dramaturgie scény, aby napomohla formulování. Nebo aby rozpoznala, že daná věc je vzhledem k povaze a historii scény, která ji chce mít na programu, neúnosná. Právě tak tomu mělo být s Poutníky do Lhasy.

Činoherní klub, Praha – Matěj Dadák: Poutníci do Lhasy
Režie: Martin Čičvák, dramaturgie: Martin Kubran, výprava: Tom Ciller, kostýmy: Nina A. Stillmark, hudba: Ivan Acher. Hrají: Alexandr Minajev, Anna Kameníková, Vojtěch Kotek, Honza Hájek, Matěj Dadák / Denny Ratajský, Jan Holík, Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl.
Psáno z premiéry 21. června 2018.