Ozvěny Varů: Filmoví Staříci se vyrovnávají s totalitou pomocí pistole

Staříci – hlavní role v nich ztělesnili Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička – jsou „zákeřní“ už názvem a celkovým konceptem. Název svádí k domněnce, že budeme sledovat neškodnou a v zásadě bezpohlavní komedii, která se bude nanejvýš pokoušet o nějaká silácká žánrová gesta, jako to dělala Teroristka Radka Bajgara, tedy nedávný příspěvek na téma „pomsta důchodců“. Ještě určitou dobu po začátku Staříků se někteří diváci můžou ptát, kdy už ta legrace konečně začne. Vtip je v tom, že přes řadu drobných, lakonicky humorných momentů komedie nezačne nikdy. Naopak, spolu s oběma hrdiny se noříme do čím dál chmurnější kroniky válčení dvou starců s celým světem, včetně vlastních těl.

Staříci se od začátku nastaví na velmi pomalé tempo přizpůsobené životnímu rytmu obou hrdinů, z nichž jeden je upoutaný na invalidní vozík a druhý je na tom s mobilitou jen o něco málo lépe. Dlouhé scény nás nutí zevrubně sledovat běžné úkony, které by mladším protagonistům zabraly sotva pár vteřin. Staříci se tak svým způsobem vysmívají oblíbeným filmům s aktivními důchodci, kteří si užívají života a plní si svá předsevzetí. Bývalí političtí vězni Vlasta a Tonda si své předsevzetí také chtějí splnit, Vlasta dokonce za každou cenu, ale vyprávění jim neustále hází pod nohy klacíky, na kterých hrdinové vždycky bolestivě upadnou a velmi pomalu se z toho musejí sbírat.

Podívejte se na rozhovor s tvůrci snímku Staříci, který vznikla před pár dny přímo na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, foto: Cinemart, video: Totalfilm/YouTube

Stejně tak by Staříci svým tématem mohli naznačovat, že půjde o další z českých filmů o hrůzách komunistického režimu. Problém těchto snímků jako Toman nebo Hřebejkova a Jarchovského trilogie Zahradnictví tkví v tom, že ukazují komunistické Československo coby říši zla, kde se nedalo dělat v podstatě nic jiného než buď kolaborovat, a tím pádem se stát monstrem, anebo permanentně trpět. Takhle černobíle zobrazovaný komunismus zkrátka musíte vášnivě nenávidět, protože k ničemu jinému vám tvůrci nedávají nejmenší příležitost. Staříci tuhle perspektivu celkem rafinovaně podrývají: Vlasta přijede z Ameriky, když zjistí, že komunistického pohlavára Mráze, který jeho a spoustu dalších lidí odsoudil do lágru, soud zprostil veškerých obvinění. Rozhořčený Vlasta se rozhodne Mráze zastřelit, což má být radikální čin, který už veřejnost nebude moci ignorovat. U Mráze se zkrátka rozhoduje mezi dvěma extrémy – svoboda, anebo smrt. Závěr snímku ukazuje, že tahle volba vlastně neumožňuje vyrovnání. Staříci jsou především dílem o nemohoucnosti, ale nejen o té fyzické. Poslední scény filmu nenabízejí rozhřešení, zadostiučinění či alespoň pochopení minulosti. Je to zkrátka snímek o vyrovnání se s komunistickou minulostí… pomocí pistole.

Staříci se nevyžívají v líčení konkrétních komunistických zvěrstev, jakých jsou jiné filmy účtující s minulým režimem plné. Naopak, spokojí se s pár náznaky a jednou historkou, která nakonec o žádných krutostech moc není, a jinak se konkrétnějšímu líčení minulosti obou mužů snímek vyhýbá. Nepochybně jde o záměr tvůrců. Můžeme si ho vykládat jako prozíravou opatrnost, s níž se autoři vyhýbají tématu, které by nutně spadlo buď do známé šablony, nebo by nejspíš vzbudilo velké kontroverze. Zároveň to ovšem může být další doklad toho, jak nedokážeme konstruktivně mluvit o době, kterou bychom rádi považovali za pohřbenou, ale přitom tu s námi pořád je. Nejlépe to ukazuje scéna, v níž Vlasta s Tondou přijdou na návštěvu k potomkům komunistického udavače, kde jeden z nich šokované rodince sdělí pravdu o jejich předkovi, zatímco druhý vykope díru do čerstvě nahozené zdi a ve starém zdivu hledá krabici, již tam kdysi uložil.

Síly docházejí. Jiří Schmitzer ve Stařících, foto: Cinemart

Staříci jdou ve spoustě detailů s lehkou jízlivostí proti srsti mnoha tendencím současné české kinematografie. Jejich finále pak působí naprosto bezvýchodně a nechává před sebou řadu otázek. Za snímkem ostatně stojí v pozici spoluscenáristy a spolurežiséra Martin Dušek, který natočil vynikající sociální dokument K oblakům vzhlížíme, z něhož byli nadšení spíš filmoví kritici než běžní diváci. I jeho nový film ocení hlavně diváci, kteří budou dostatečně trpěliví s jeho tempem a dostatečně vnímaví vůči subtilním podvratnostem, jichž je plný.

Všichni by však mohli docenit strhující herecké výkony Ladislava Mrkvičky a především Jiřího Schmitzera, který postavě Vlasty dodal přesně vyváženou dávku maniakální umanutosti. Oba hrají na své poměry tlumeně, ale právě díky tomu se z jejich projevu nikdy nestane samoúčelná exhibice. U Duška a Provazníka je znát schopnost přemýšlet o vyprávění prostřednictvím filmového média – o tempu, fyzickém vzezření aktérů, významech plynoucích z podoby jednotlivých prostředí a tak dále. V první půlce roku 2019 tady vzniklo jen málo takhle pečlivě promyšlených filmů.

Staříci (Česko / Slovensko, 2019, 90 minut)
Scénář a režie: Martin Dušek a Ondřej Provazník, kamera: Lukáš Milota, hudba: Miroslav Srnka, střih: Jana Vlčková, scénografie: Antonín Šilar. Hrají: Jiří Schmitzer, Ladislav Mrkvička, Dušan Kaprálik, Milena Steinmasslová, Michal Suchánek, Přemysl Bureš, Karel Jirák a další.

Premiéra v českých kinech je naplánována na 17. října 2019.