Film Genesis ukazuje drobnosti, z nichž se rodí neviditelná traumata

Filmy o dospívání, ať populární nebo artové, mají své zaběhnuté postavy, situace i zápletky. Problémy spojené s prvními láskami a s nezkušeným testováním hranic vlastní svobody byly v kinematografii zpracovány mnohokrát a v tolika variacích, že je obtížné v nich vymýšlet něco nového. Philippe Lesage (*1973) ve své variaci „jen“ nenápadně klade otázku, z čeho se rodí neviditelná traumata a tragédie, jež často formují celý náš dospělý život.

Genesis paralelně vypráví příběhy dvou dospívajících sourozenců: Guillaumeho, který chodí do chlapecké internátní školy, a Charlotte, jež se rozejde se svým přítelem a hledá si nové známosti. Lesagův film není ani populární, ani realistický. Na jednu stranu před nás trpělivě předkládá a vrství všední situace, kde k hrdinům pronikáme většinou pouze zvenčí a pomocí subtilních náznaků. Zároveň to ovšem není formálně asketické pozorování sociologických exemplářů v akváriu, jaké můžeme vidět v některých realistických festivalových snímcích z poslední doby.

Situace, které v Genesis spatříme, totiž nejsou unikavé a mnohoznačné, jako třeba v takzvaných pozorovatelských filmech berlínské školy, nýbrž naopak spíš modelové. Nemají působit cize a upozorňovat nás na to, že skutečnost je vždycky bohatší než to, co je z ní možné ukázat před kamerou, což právě dělají snímky mnoha současných festivalových tvůrců. Momenty, z nichž se skládá Genesis, naopak působí na západní diváky důvěrně známě, téměř banálně, takže máme tendenci jim nevěnovat zvláštní pozornost. Jenže Lesage chce ukázat, že právě ony nejvíc ovlivňují to, jak se chováme a kým se stáváme.

Genesis není žádná komplexní analýza dospívání. Naopak, mnoho podstatných okolností života teenagerů je záměrně skoro vypuštěno. O vztahu Guillameho a Charlotte k jejich rodičům se totiž dozvídáme z jediného úsečného dialogu; obdobně netušíme, co Charlotte vlastně dělá, když zrovna nechodí po diskotékách a nerandí s kluky. Už to, že Lesage zvolil formu dvou paralelních dějových linií, naznačuje, že mu nejde o složité souvislosti mezi různými aspekty životů hrdinů. Naopak, zajímají ho spíš dopady jednotlivých, konkrétních situací – to, zda a jak se z nich poučujeme a jak nás vychovávají. Charlotte svého přítele opustí na základě toho, že on jednou nepříliš vážně plácne, že by mohli mít něco jako volný vztah. Podobné drobné, nepromyšlené impulzy pak vedou hrdinčiny kroky od jednoho milence ke druhému – až k tragickému finále, jež je zároveň jen další, víceméně izolovanou epizodou v nekonečném příběhu dospívání jako takového.

Guillameho příběh je zase plný konfrontací s dospělými, kteří by rádi vypadali jako autority, ale jejich výchovné působení je pochybné. Učitel, který se před třídou chvástá svými sexuálními preferencemi, vychovatel hlídající, jestli mají chlapci zastrčené košile do kalhot, učitelka, jež po Guillamově veřejném coming outu před třídou během prezentace úkolu z angličtiny jen lhostejně prohlásí: „Tak kdo bude prezentovat jako další?“ Ti všichni působí jako otupělí, do sebe zahledění jedinci, jimž nejde o moc víc než o to udržovat vnějškový řád světa v automatickém chodu bez výraznějších výkyvů. Lesagovi hrdinové jsou nepochybně oběti společenských situací, v nichž se ocitají. Dospělí jsou vesměs predátoři zneužívající jejich nezkušenost a důvěřivost.

Genesis se k hlavním postavám vztahuje velmi empaticky. Z populárních děl o mládeži si bere zálibu ve stylizovaných scénách (zde například ta, v níž se Guillame osamoceně motá mezi zamilovanými páry tančícími ploužák) nebo v popových písních, které ve filmu znějí několikrát jako mantra, k níž se příběhy hrdinů znovu a znovu vztahují. Kamera se často soustředí kolem hrdinů, jako by oni byli středobodem světa, který je však vůči nim téměř totálně lhostejný. V jedné scéně Guillame běhá po školním hřišti a kamera sleduje jeho pohyb tak, že studenta totálně izoluje od okolí. Několikrát ve filmu kamera prudce zazoomuje, najede na hlavní postavu ve chvíli, kdy náhle dojde k nějaké překvapivé události. To vše vytváří důležitý dojem sblížení s postavami, ale současně i vědomí jejich vytrženosti z okolí. Neznamená to, že hrdiny chápeme, ale vybízí nás to k soucitu s nimi.

Beátrice (hraje ji Kanaďanka Emilie Bierre, ročník 2004) připadne důležitá úloha v epilogu filmu Genesis, zdroj: IFFR

Na závěr Genesis Philippe Lesage připojil krátký epilog, který sleduje první lásku dvou dětí na letním táboře. Závěr přináší zvláštní srovnání s předchozími dvěma příběhy. Díváme se na to, jak je prudká mladická láska neustále filtrována přes nejrůznější společenské normy, zákazy a rituály, jež se na táboře udržují naprosto bez ohledu na jedince, kteří jsou do nich zapletení. Píseň, kterou mladý Félix zpívá celému táboru, je ve skutečnosti určená jeho lásce Béatrice; závěrečné objímání všech účastníků tábora má pro hlavní dvojici úplně jiný význam než pro ostatní. O tom, co jsou Félix a Béatrice zač, se opět dozvídáme velmi málo. Důležitější je síla momentálního okamžiku a jeho budoucí dopady, které si můžeme jen domýšlet.

A co si myslet o rozzářeném úsměvu Béatriciny kamarádky Sandrine, který vrhne do kamery poté, co se její přítelkyně definitivně rozloučila s Félixem? Snad jen to, že je to úsměv z jiného světa, od postavy, která v samotném příběhu nedostala žádnou jinou šanci, jak projevit city, jež v ní možná dřímají, a možná také ne. Je to gesto, které je zároveň univerzálně srozumitelné a vycházející z nevyřčených hlubin. Právě proto toto gesto Lesagův snímek dokonale vystihuje.

Genesis (Kanada, 2018, 130 minut)

Scénář a režie: Phillipe Lesage, kamera: Nicolas Canniccioni, hudba: Philippe Lavigne, střih: Mathieu Bouchard-Malo, zvuk: Sylvain Brassard. Hrají: Noée Nabita, Théodore Pellerin, Édouard Tremblay-Grenier, Pier-Luc Funk, Émilie Bierre, Maxime Dumontier a další.
Česká premiéra 13. 6. 2019