Glosa: Pohled na vyznamenaného Jana Saudka byl smutný

Jan Saudek (*1935) je dávno zapsán v dějinách české fotografie, a uznat by to měl to i ten, kdo není fanouškem jeho spektakulární tvorby či se mu přímo protiví autorova excentrická osobnost. Saudek vytvořil, vydobyl si svůj styl, rozpoznatelný i vyhledávaný za hranicemi Československa a Česka. Ve svých vrcholných dílech projevil jedinečnou schopnost vtisknout do fotografie smyslnost, staromilskost, cit, dráždivost, naturálnost, estétství, lásku, svého druhu krásu. Svým dílem téměř zlidověl, jeho zápis do širokého povědomí české veřejnosti stojí nad všemi oficialitami, neboť ty vyvanou, ale práce tu zůstanou. Stačí se podívat kupříkladu na nositele Nobelovy ceny za literaturu: mezi laureáty se vyskytují dnes prakticky neznámá jména, zatímco někteří jiní tvůrci, Švédskou akademií opomenutí a fyzicky již mrtví, jsou dosud čtenářsky živí a mají na literaturu coby disciplínu dodnes vliv.

Myslím, že Jan Saudek o své oblibě u širokých vrstev zdejších občanů věděl a ví, avšak nemohl si pomoci, potřeboval mít svou tvorbu stvrzenu státním vyznamenáním. Při všech svých eskapádách byl konzistentní v tom, že léta a léta si v rozhovorech a jiných veřejných vyjádřeních stýskal, že hlava České republiky jej nepoctila. Fakt, že roku 2006 obdržel za šíření dobrého jména vlasti v zahraničí od českého ministra kultury vyznamenání Artis Bohemiae Amicis, jej neuspokojil v žádoucí míře. Opakoval, že roku 1990 byl vyznamenán francouzským titulem Le Chevalier des Arts et Letters (Rytíř umění a literatury) a že mocní České republiky by 28. října na něj mohli myslet a konečně by měl obdržet oficiální státní vyznamenání. Při určité velkorysosti, která by nebrala za podstatné, že Jan Saudek mocně a rád poskytoval krmi bulvárním médiím, by to vyznamenání bývalo nebylo od věci, a čím dříve by k tomu došlo, tím lépe. (Francouzský stát to s rytířským titulem vyhmátl.) Neboť v devadesátých letech, kdy fotograf konečně vyšel z téměř poloilegality a mohl naplno rozvinout svůj komerční potenciál, umělecky těžil z toho, co jako z oliv ze sebe destiloval, když v předešlých desetiletích chodil na šichty do továrny a tvořil ve volném čase. Čím blíž k současnosti, tím je Saudek umělecky slabší a své dílo devalvuje a devalvuje.

Dlužno dodat, že Jan Saudek to sebekriticky ví: v nejnovějším rozhovoru, který na začátku tohoto měsíce zveřejnila XTV, říká, že vynikající fotograf za sebou zanechá sedm fotek a on jich má na kontě jen šest a sedmou už asi neudělá; myslel to doslova – totiž tak, že z díla i vynikajícího tvůrce nakonec v obecnějším povědomí zůstane jen několik málo záběrů. V tom má Saudek pravdu. Stejně jako ve slovech, že ty nejlepší věci tvořil v šedesátých letech a obecně tehdy, když nefotil pro peníze. V jiném interview, v dialogu s Renatou Kalenskou (před deseti lety spolu napsali knižní rozhovor Jan Saudek na útěku) pro Deník N, zveřejněném dvacet dní před slavnostním večerem na Pražském hradě, se projevuje Saudek i jinak, než v laskavém, přátelském popovídání si s Lubošem Xaverem Veselým. Kalenská mu pokládala také méně příjemné, totiž doplňující a nezdvořilostní otázky a Saudek chvílemi odpovídá zmateně, v něčem i zle či nevkusně; zřetelně se na jeho výročích podepisuje věk, běh času.

28. října 2019 se tedy Jan Saudek dočkal. Na Pražský hrad se dostavil vděčný stařec. Tak dlouho si o metál říkal, až jej konečně dostal. Vyjadřovalo to i jeho gesto, když se ve Vladislavském sále vracel od prezidenta republiky zpět ke své židli: vytrčil pravou ruku vzhůru a zatnul pěst. Mám to! Pošetilost umí být mocná.